Podle autorů tu sice lze vypozorovat jisté podobnosti s temnými fenomény 20. století, ale zároveň bychom přitom neměli zavírat oči před rozdíly, které nám napovídají, že se nejedná o pouhé opakování těchto fenoménů, ale o cosi úplně nového, pro co teprve hledáme přesné pojmenování.
Jednota a mnohost – to je hlavní téma, jímž se zabývá trojice erudovaných autorů Joseph Grim Feinberg, Jakub Ort a Michael Hauser v knize Politika jednoty ve světě proměn (Filosofia, 2021). Nabízejí analýzu vznikajících nových forem politického a myšlenkového sjednocování, jak se projevují v současných teoriích lidu, v myšlení teologického hnutí „radikální ortodoxie“ a v hnutích populistických.
Společnost, která jakýkoli sjednocující princip postrádá, upadá do takového stupně rozpadu, že to znemožňuje politické vládnutí a hrozí zhroucení státu a jeho základních funkcí.
Tato slova Michaela Hausera lze považovat za odpověď na případnou otázku, proč byla vlastně kniha, o níž dnes bude řeč, napsána. Druhým důvodem by mohla být i snaha zbavit nás obavy, že se na scénu opět vracejí známá politická a ideologická monstra minulosti. Podle autorů tu sice lze vypozorovat jisté podobnosti s temnými fenomény 20. století, ale zároveň bychom přitom neměli zavírat oči před rozdíly, které nám napovídají, že se nejedná o pouhé opakování těchto fenoménů, ale o cosi úplně nového, pro co teprve hledáme přesné pojmenování.
Joseph Grim Feinberg „oprašuje“ coby jednotící prvek lid. V kapitole nazvané „Návrat lidu bez společnosti“ vychází z radikálně demokratických teorií argentinského filosofa Ernesta Laclaua, jeho manželky, belgické politické teoretičky Chantal Mouffové, a francouzského filosofa Jacquese Rancièra, přičemž rozlišuje dvě koncepce lidu: defenzivní a transgresivní. Koncepce defenzivní (nebo také xenofobní) staví na vytyčování hranic a odmítání možnosti spolužití odlišných partikularit; koncepce transgresivní naopak usiluje o překonávání těchto hranic. Obě jsou úzce spjaté s postmodernismem, ale svého skutečného významu nabývají až po jeho konci. Jinými slovy: Všichni tři výše jmenovaní sice vycházejí z rozpolcení a fragmentace, jež byly postmodernismu vlastní, ale zároveň se znovu snaží dospět k nějaké jednotě.
Mouffová píše o formování skupinové identity, o pojmu ‚my‘ proti ‚oni‘, Laclau konkretizuje demokratickou jednotu v pojmu lid.
U Rancièra je podle Feinberga
lid zpočátku nejednotný, vyloučený z jednoty stávajícího řádu. Avšak zatímco typický postmoderní diskurz by tuto nejednotu potvrzoval a případně hledal emancipační potenciál ve fragmentaci, Rancièrův lid prezentuje svou oddělenost od řádu jako východisko univerzálních nároků. […] Lid je nejednotnost s řádem, zároveň si však nárokuje novou, kompletnější jednotu.
Ale nemylme se – jak zdůrazňuje Mouffová, absolutní jednota neexistuje. Je dokonce kritická i k jakémukoliv konsensu na politické úrovni, neboť ten neponechává prostor pro debatu, nesouhlas či střetávání různých názorů. Na toto téma s ní vedl rozhovor v průběhu její návštěvy Prahy, kam přijela v červnu 2019 na přednášku pořádanou IWM [Institut für die Wissenschaften vom Menschen ve Vídni, pozn. red.] , FF UK a Ústavem mezinárodních vztahů, Jan Géryk; rozhovor vyšel v Salonu deníku Právo 7. 8. 2019. Prohlásila v něm mj. toto:
Plně inkluzivní konsenzus není možný. Otázka tedy zní, jak zorganizovat nesouhlas, jak žít pospolu navzdory této antagonistické dimenzi.
Lid se obvykle formuje proti něčemu (Laclau) a jeho směřování k univerzálnosti je jen jakýmsi ideálem či předpokladem k emancipaci chápané jako stále trvající proces (Rancière).
Zajímavá, ve smyslu: méně teoretická, je pak ta část, v níž Feinberg píše o současných politických hnutích, která mají směřování k jednotě vycházející z lidu ve svém programu. A jako příklady uvádí na levici Bernieho Sanderse, Jeremyho Corbyna či řeckou Syrizu a jejich opírání se o dělnickou třídu (existuje-li dnes ještě jaká), na pravici pak Donalda Trumpa či slovenského Mariana Kotlebu. Zmiňuje také sílící volání po ochraně sociálního státu, které nabralo na hlasitosti zejména v souvislosti s koronavirovou pandemií, a souběžně s tím upozorňuje na dvě věci: 1. že údajná ochrana sociálního státu často znamená jeho zeštíhlení (sic!); 2. že je nutné odlišit nejen levicové pojetí sociálna (Sanders) od pravicového (Trump), ale také „od nějakého nového pojetí, které zatím ještě nikdo nevyslovil“.
Jakub Ort hledá jednotu jinde – ve vzájemnosti a v sociálnu interpretovaném teologicky. V kapitole nazvané „Jednota jako kontinuita stvoření a hierarchie ctností“ zkoumá myšlení anglického teologa Johna Milbanka, jednoho z představitelů „radikální ortodoxie“. Jedná se o směr myšlení, který vznikl na anglikánských teologických fakultách ve Velké Británii a kterému právě Milbank spolu s Catherine Pickstockovou a Grahamem Wardem vtiskl jasnější podobu v roce 1998 zveřejněním manifestu Radical Orthodoxy. A New Theology, na němž se autorsky podílelo sedm britských a amerických anglikánů a pět katolíků.
Mám-li plynule navázat na předchozí Feinbergův text, musím začít tím, co Milbanka od Mouffové odlišuje; na rozdíl od ní totiž Milbank zastává názor, že absolutní konsensus možný je. Abychom mu porozuměli i my bez teologického vzdělání, přibližuje nám Ort Milbankovy myšlenky poukazem na jeho politickou inklinaci. Ta spočívá v přihlášení se k tzv. Blue Labour, což je část britské sociální demokracie, jejíž členové prosazují jakési „tradicionalističtější verze socialismu“. Jejím protipólem jsou rudí toryové, které vede (možná poněkud překvapivě) Milbankův bývalý žák, právník Phillip Blond. Oba směry se podle Orta v mnohém shodují: Vycházejí z kritiky stavu, v jakém se současná Británie nachází (nárůst zločinnosti, recese, zadlužení, rozpad rodiny, úpadek zdravotnictví, vzestup rasismu, chudoba, ale také všudypřítomný strach, nedůvěra, deprese, bezmoc a z toho všeho plynoucí nedostatek každodenní radosti) a za který je zodpovědný trh i stát rovnou měrou, takže obojí je potřeba důrazně odmítnout. Kritiku si vyslouží nejen thatcherovská pravice, jež „zájmy státu zcela ztotožnila se zájmy trhu“, a nová levice, která nedokázala nabídnout žádnou alternativu k „boji všech proti všem“, ale i tolik opěvovaný sociální stát, neboť jeho opatření v podstatě oslabila „tradiční komunity, spolky a organizace sdružující dělnickou třídu“. A jakou alternativu nabízejí konzervativní socialisté, potažmo Milbank? Specifickou občanskou společnost, která by nebyla jen doplňkem trhu a státu, ale přebrala by jejich funkci. Důležitou roli by v tom hrála rodina, církev (pochopitelně), místní spolky a družstva. Konkrétněji: Ekonomika by se měla otevřít participaci komunit, sociální zodpovědnost by si měla vzít zpět od státu společnost, místní kultura by měla mít funkci obrany „proti globálnímu kulturnímu kosmopolitismu“. K tomu ovšem společnost potřebuje onen konsensus ve Feinbergově textu nazvaný „spolužitím“, v Ortově „integrujícím sdíleným horizontem“. Objevuje se tu však ještě jiný termín: postpolitika. Ta Milbankova je založena
na sdílené představě transcendentního a etického horizontu. Křesťanská ontologie míru, která čerpá ze spojení plurality a jednoty, jak ji reprezentuje trojiční dogma a participativní spojení transcendence, […] dokáže nastolit harmonickou pluralitu, ze které je vyloučeno pouze to, ,co je násilné‘. Těžko ale uvěřit tomu, že křesťanská tradice má skutečně moc v reálné politické praxi uskutečnit řešení tohoto rébusu ‚nenásilného vyloučení násilí‘, které by neupadlo do nového univerzalistického útlaku,
dodává Ort.
Podobně argumentují i Milbankovi kritici, když tvrdí, že takový konsensus by pravděpodobně vedl k potlačení politické plurality „eschatologickým [eschatologie = učení o posledních věcech světa a člověka, pozn. red.] náboženským přesvědčením“.
O jiném konsensu či jednotě píše v kapitole s názvem „Rozlomená jednota liberální demokracie“ Michael Hauser. Pracuje zde s podobnými pojmy jako ve své knize Doba přechodu (Filosofia, 2021), kterou jsme v této rubrice reflektovali ve Tvaru 17/2021 a na niž se sám v některých pasážích zmíněné kapitoly odvolává, ale novým pojmem pro konsensus (byť „konsensus“ na ústupu) je tu borromejský uzel. Jedná se o spojení tří kruhů, a to tak,
že žádný z nich není spojen s druhým bezprostředně, nýbrž jejich vzájemné připojení závisí na třetím kruhu. Jejich jednota vyžaduje, aby v nich byly zároveň všechny tři kruhy. Jakmile se jeden kruh rozlomí, uvolní se všechny tři.
Nemusíme dlouho přemýšlet, abychom pochopili, že ony tři kruhy jsou pro Hausera symbolem určitého daného propojení – liberální demokracie, neoliberalismu a postmodernismu. Toto provázání dokonce nazývá „trojjediností“ a dodává, že k němu mohlo dojít jen v době, kdy byla společnost nucena reagovat na stejnou historickou a ekonomickou situaci. Tou dobou byla sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století. Jakmile se situace změnila, což nutně vedlo i k proměně neoliberalismu a postmodernismu, zcela zákonitě se musela proměnit i liberální demokracie. Proměnu neoliberalismu odstartovala finanční krize v roce 2008, kdy „volný trh eticky ztroskotal“; řeč je o zachraňování mamutích bank a přenášení odpovědnosti na jednotlivce, kteří jsou vyzýváni ke
,sdílené oběti‘ kvůli ozdravení ekonomiky, aniž si mohou činit nárok na nějaký budoucí individuální zisk z této oběti.
Proměna postmodernismu se datuje od začátku druhého milénia a odvíjí se od vzniku roztříštěné společnosti, která se skládá z uzavřených komunit, konstruujících si vlastní realitu. Proměnu (rozlomení) liberální demokracie charakterizuje ústup od sjednocujících občanských a lidských práv a nástup populismu, který jejich sjednocující funkci přebírá. Pro příklady populistického sjednocení nemusíme chodit daleko. Tím nejviditelnějším je politika Vladimira Putina, který je mistrem v přepínání mezi různými kulturními kódy, díky čemuž k sobě dokáže přitáhnout přívržence i vzájemně znepřátelených bloků. Podobnou politickou strategii měl i Donald Trump – vzpomeňme na jeho nekonzistentní a zmatené výroky, jež posléze, jak poznamenává Hauser, obhajoval slovy, že jsou to jen „,první příhozy v aukci‘, které ještě budou předmětem vyjednávání“. Nesoudržnost a prázdnota sdělení je pro tento druh populismu typická a jeho protagonisté je umějí politicky velmi dobře využívat. Mluvíme o jakémsi vyšším levelu populismu, který Hauser nazývá metapopulismem. V této souvislosti nemůžeme minout jinou postavu současné politiky – Viktora Orbána. Hauser o něm píše v oddíle věnovaném křesťanství, jež právě v Maďarsku (ale i v Polsku a Bavorsku) slouží také jako určitý „plovoucí“ populistický signifikant. Orbán se na jedné straně odvolává na křesťanské hodnoty (tradiční rodina, omezování práv sexuálních menšin, antiimigrační politika, stavba zdí proti vpádu muslimů do Evropy) a na straně druhé se dohodne s tureckým prezidentem Erdoğanem, že v Budapešti umožní vznik muslimské školy financované nadací, již sponzoruje turecký stát a která bude pro změnu podporovat islámské „univerzální hodnoty“. Zajímavý kontrast k předchozímu vyštvání Sorosovy Středoevropské univerzity, viďte? Zajímavá je ovšem i jiná věc, kterou sice Hauser nezmiňuje, ale ve svém textu ji „nakousl“ už Jakub Ort: Že totiž k Orbánovým sympatizantům patří i John Milbank. Lze tak usuzovat z Milbankova tweetu zveřejněného na stránkách https://datalyrics.org v článku Alexandera Faludyho nazvaném „Filosofie Orbánových křesťanských přátel“, na který v poznámce pod čarou odkazuje i Hauser.
A jak se sám autor staví k populismu a jeho sjednocující funkci? Podle něj není pouze zrcadlem liberální demokracie, jak tvrdí jiní myslitelé, ale
je to vznikající nový politický systém, který není návratem k žádnému z minulých politických systémů. Není to návrat klasického populismu ani obnovování historických pravicových či fašistických diktatur.
Hauser věří, že není zrušením či popřením liberální demokracie, nýbrž jejím přetvořením, „při němž se sladí se současným charakterem společnosti a ekonomiky“
Cílem kritiky Lorde je stále znovu a znovu patriarchát se všemi jeho nástroji. K nim patří i určitý druh akademismu, racionality či způsobu gramatiky. Ty, které se opováží proti tomuto systému promluvit, jsou označovány za drsné nebo příliš emotivní.
Lidství pro Koháka ještě obsahuje naději. Máme schopnost – alespoň dle něj – utěšovat bolest. Být součástí nejen běhu, ale i věčnosti.
Jak tedy navzdory těmto národoveckým resentimentům, které opakovaně a s různou intenzitou ožívají, vybudovat evropský stát tvořený rovnoprávnými evropskými občany?
Eisensteinova kniha je však daleka toho být naivní apoteózou lásky, spíše hledá způsoby, jak tuto lásku přetavit do reálných činů ve prospěch vzájemně propojeného bytí na Zemi.
Pro naši celospolečenskou hru na hledání velkých žen jich v této publikaci o vizuální kultuře oné doby objevíme hned několik – a člověk se stydí, že nám to trvalo tak dlouho.
