Jde především o moji cestu od staré hudby k literatuře, o vlivy, které ve vzájemných konstelacích na sebe působí, jde o to, že bilancuji a prohlížím si, co k čemu patří a mezitím se bájný Uroboros opět zakousl do svého ocasu, abych se s hlubokých výdechem posunula k nádechu novému.

Zahradník dlouze zvažuje, co udělá, ptá se trávy, stromů a keřů, co by samy chtěly. Vidí dovnitř jejich cévních systémů i do jejich buněčných vesmírů. Zná důvody, proč určitou větev ponechat, a jinou odstranit.

Eliotova strategie „objektivního korelátu“ je vědomá. Není to disociace od prožitku (racionalizovat emoce, uzavřít se před pocity), je to něco jiného. Autor vlastní emoce v básni představuje vědomě z bezpečné vzdálenosti – jsou přehledné, konkrétní, hmatatelné.

A samozřejmě mě především zajímalo, zda ona sama jako hudebnice v básních o hudbě píše. Na rozdíl ode mě je v tom zdrženlivější. Je to možná tím, že hudba je její profese anebo i tím, že jako studentka hry na klavír prošla náročným drilem, její cestu k radosti z hudby komplikuje více životních okolností.