„A proto všichni – mám na mysli všechny národy – po něm, po Státu, opět zatouží. Vždyť se všechno bude sypat jako mořský písek. Vše se bude hroutit. Kolem zavládne divoká džungle! Nebude jiná volba! Tím nemám na mysli ani tak volbu politickou a ekonomickou, jako morální.“

Sál utonul v přívalu potlesku. „A co bude s Polskem a Finskem?“ nadskočil „Suvorov“, když potlesk umlkl.

„Maltchshi ty, du stáry blby dommer kopf!“ rozzuřila se „Kateřina II“.

„Suvorov“, který seděl vedle, jí políbil ruku. Vznešenou imperátorskou ruku – zpocenou,

pokrytou pihami a pudrem.

„Všechno půjde dobře,“ dodal přednášející.

„Z Polska uděláme cvičiště od moře k moři a Finsko zaplavíme vodkou. Jejich zákon o prohibici zrušíme jakožto odporující lidským právům!“

Všichni opět zatleskali. „Lenin“ s pochechtáváním vyjmul z kapsy vestičky natahovací myšku a pustil si ji na předsednickém stole. Sám ji taky chytil, přičemž hlasitě plesknul dlaní, a poté hračce hned utrhl hlavičku. Myš ostatně mohla být i živá.

„Bude to naše poslední a definitivní zmrtvýchvstání,“ promluvila opět Černá Punčocha a přerušila tak vlnu potlesku a nadšení. „Useknuté ruce a nohy opět srostou v jeden celek. Myšlenka nezávislosti, tfuj, utrpí celosvětový krach a v lidském vědomí bude postavena na roveň fašismu nebo dokonce sexuálním úchylkám. Zakázané ovoce Impéria zachutná všem. Miliony lidí čekají jen na to, aby je prohlásili za otroky. Aby je odvedli na stavby pyramid, průplavů, nekonečných zdí a mostů. Pouze v Impériu nachází lidský jedinec smysl své existence. Vždyť každé Impérium je velký cíl. Tisíciletý Cíl. Je to pokoření světa, je to komunismus, je to nesmrtelnost mumií v mauzoleích. Je to záře sluncí a vládců. Je to věž, již budují deset tisíc let. Je to vojenská moc, je to pálení čarodějnic, je to stálé a jednotící hnutí národů. Je to veliké obcování národů, je to pohlcování menších většími a slabších silnějšími. Jsou to pomníky a mýty, jsou to řeky obrácené proti svému toku, je to triumf psychiatrů, patologických anatomů a ptáčníků…“

„A co bude s Francií?“ vyskočil opět „Suvorov“.

„Kazjol!“ zaskřípala „Kateřina II.“.

„Suvorov“ ji, jak bylo dokonce i z poslední řady dobře vidět, důvěrně objal kolem pasu.

„Do Francie se přestěhujeme my,“ ujistil přednášející. „Pěti a šesti pokojové byty s lodžiemi v Paříži, Marseille a Nice obdrží ti nejvyšší představitelé, zvláště pak účastníci dnešního sympózia.“

„A kam s Francouzi?“ doneslo se z amfiteátru skrze potlesk. „Deportujeme je do pouště Gobi,“ Černá Punčocha nešla pro slovo daleko. „Při této příležitosti se mohu zastavit u otázky deportací, neboť ty budou snad nejdůležitějším faktorem naší domácí, ehm, zahraniční politiky.“

„Sprrávná myšlenka!“ zaráčkoval Lenin, zamnul si ruce, vytáhl z kapsy vestičky bělavou pevnou ředkvičku a začal ji hlasitě chroupat.

„Tak tedy, deportace, jak vám je již známo z naší veliké, avšak bohužel pohaněné…“

„Zasrané,“ opravil ho „Ivan Hrozný“.

„Děkuji, ale není tomu tak,“ uklonil se přednášející, „…naší heroické historie, deportace je tím nejskvělejším prostředkem, jak vyřešit jakékoliv národnostní problémy. Zásadní je přesídlit Čukče do Araratského údolí a Moldavany na Zemi Františka Josefa, ačkoliv přirozeněji by se tam cítili Rakušané. Mimoto je navrhováno uskutečnit několik bezprostředních výměn obyvatelstva etnicky homogenních územních celků: Litevců s Vietnamci, Švýcarů s Číňany a Uhrů s Ujgury. Všestranně podpoříme ideu velkého přesídlení, čímž dokážeme vyšlechtit zcela nové, fantastické národy a národnosti s tak pokroucenými názvy, že se za ně budou samy stydět: Rusoláky, Ukršany, Karelomingrely, Čerboslovaty, Rumungoly, Nizobajdžánce, Švéky, Ředy, Francouzbeky, Bělošváby, Kurdofranky, Židoboly a karpatské Rusíny.“

Úryvek ze stejnojmenného románu. Z ukrajinštiny přeložili Miroslav Tomek a Alexej Sevruk. Vydalo Fra, Praha 2015. Za poskytnutí ukázky děkujeme Nakladatelství Fra.