Hlas Ukrajiny
Taňa Maljarčuk

Jíst a pít

Beletrie – Próza
revue Ravt 3/2022

Žena je to, co jí a pije. Ženská svoboda je svoboda výběru jídla a pití. V každém případě je to svoboda nebezpečná, neboť když se jí oddává, dostává se do kategorie stejného sociálního opovržení. Buď se z ní stane tlusťoška nebo alkoholička. Nevidím jinou možnost.

1
Obě moje babičky přežily hladomor. Jedna roku 1933 a druhá 1947. Hladomor je od základu změnil. Babičky už navždy zůstaly „hladové“. Hodnota jídla vytěsnila v jejich představě šťastného života veškeré jiné hodnoty. Prostřený stůl, špajz plný pytlíky s pšenicí, bečky kysaného zelí a naložených okurek, desetilitrové kýble sádla – to je vše, po čem toužily během celého roku, vše, co je dělalo úplně šťastné. Vědomy si svého gastronomického štěstí, babičky se stávaly hodnými a milými, jejich tváře odrážely hrdost a sebevědomí, i když každá z nich moc dobře věděla, že na oslavu je brzy. Gastronomické štěstí je stejně pomíjivé jako pšenice v pytlíku nebo sádlo v kýbli.
Babička Jadzja například ráda vycházela do zahrady za vleklého sucha a naříkala, že nebude úroda, bude hlad. Všimla jsem si, že tohle říkat jí dělalo dobře. Jindy jsem ji podezřívala, že opravdu na hladomor čeká, chce, aby zase přišel. Evidentně proto, aby dokázal lehkovážným dětem a vnukům jediný a nejvýznamnější smysl života – hledání kousku chleba.
Babička Jadzja zůstala otrokyní drobků na stole. Po obědě pečlivě smetla drobty chleba ze stolu a snědla je. Ty drobečky jí chutnaly asi nejvíc a dodávaly pocit nasycení. Babička Jadzja se snažila naučit jíst drobky ze stolu i mě, a když jsem odmítala, křičela a zlobila se. Říkala, že ze mě nic nebude, nemám žádnou šanci stát se člověkem, protože si necením milostivě mi daný chleba. Až ten chleba nebude – a můžeme ho nemít v nejbližší době! -, budu litovat, vše pochopím, ale to už bude pozdě.
Hrozně ráda jsem poslouchala babiččina „hladová“ vyprávění. Například, Jadzje je pět let. Je úplným sirotkem – chodí po žytomyrském tržišti a sbírá pecky od švestek. Pak je rozbíjí kamenem a jí vnitřek. Kolem chodí lidé opuchlí od hladu. Samozřejmě ženy. Plouží se jako přízraky, opírají se o zdi a ploty, aby neupadli. A Jadzju odvezou do dětského domova. Jistě proto, aby opuštěné děti umíraly někde na jednom místě. V sirotčinci dostávali najíst jednou denně. Fazolovou polévku, která se tak nazývala proto, že v talíři plavala jedna, kdoví odkud získaná fazole. Pak Jadzju přivedou k mladé Židovce, aby se starala o dítě. Jadzja poslušně stojí v koutku pokoje a čeká na verdikt. Židovka si prohlíží hubené ušmudlané pětileté stvoření a hádá se s manželem. Říká: jak se může tahle holka starat o mé dítě?! A Jadzja si myslí: dej mi kousek chleba a já ti budu sloužit jako pes, budu ti lízat ruce i nohy, jen mi dej najíst. Židovka krmí Jadzju houskou s máslem a Jadzja celý život bude říkat „houska a ještě s máslem“. Protože houska by byla úplně stačila.
Babička Vasylyna si pamatuje hladomor ve 47 velice dobře. Ten rok se vdala. Měla dokonce svatbu, i když si nedovedu představit, co se na ní mohlo jíst. Jistě nějaké placky z lebedy. Vím, že po půlnoci, když pozvané děti uložili spát, tancovali všichni naháka.¹ O tom babička Vasylyna vyprávěla teprve nedávno, když mě začala považovat za dostatečně velkou na to, abych mohla vyslechnout něco takového. A já si dovedu dost dobře představit takový „nahý“ tanec. Něco jako takový divoký tanec smrti. Jíst není co, tak si aspoň na rozloučenou zatancujeme.
Když přišlo jaro 48, babička Vasylyna neměla, co by vysadila na zahradě. Do řádků na brambory zasadila bramborové slupky. A ty slupky vzešly a urodily se tak veliké brambory, jaké babička Vasylyna v životě neviděla. Říkala, že to byl zázrak.
Když na Západní Ukrajinu přišli sověti, babička Vasylyna musela do kolchozu odevzdat 200 kg masa. To jsou asi dvě prasata. Babičce bylo prasat líto. A tak, aby ukojila apetit kolchoznímu vedení, nachovala v díře na zahradě králíky. Nikdo nevěděl, kolik přesně králíků v jámě bylo, ale rozmnožovali se neuvěřitelnou rychlostí a dosahovali délky až jednoho metru. Proráželi tunely a babička říkala, že vylézali na pastvu až u lesa. Když přišel čas odevzdat kolchozu maso, babička otevřela tu díru a vytáhla prvního lepšího králíka za uši. Stačilo jich deset. Babička Vasylyna tvrdila, že to byl další zázrak.
Vařila zvláštní jídla. Například, zaterka – mléčná kaše s moukou rozetřenou s vejcem.² Nebo holoubky z kuleši³ zavinuté do listu krmné řepy. Nebo taštičky s peřím (tak babička říkala zeleni z cibule). Její nejpodivnější jídlo byly kreplíci – pirohy se sleděm. Vařila je pouze na Vánoce a je to opravdu to nejchutnější, co jsem kdy jedla. Myslím si, že Bohu stálo za to se narodit do lidského světa už jen proto, aby ochutnal babiččiny kreplíky.
Babička Vasylyna odchodila pouze dvě třídy – na víc nebyl čas. Ve škole se naučila správně držet pero a podepsat se křížkem. Zapamatovala si dvě básničky, které monotónním recitativem přednášela kravám pokaždé, když je dojila. Ráda jsem si lehala do sena vedle a poslouchala ty básničky. Pokaždé zněly jinak. Mám dojem, že žádná kniha mi nemůže sdělit víc.
Za celý život babička Vasylyna nikdy nepřekročila hranice své vesnice. Vždycky říkala, že moudrým se člověk může stát i na svém dvoře. Jí se to týkalo nejvíce. Byla moudrá a hodná. Žila tiše a skromně. Pečovala o hektary zahrad, starala se o vnoučata, jednou týdně si učesala vlasy a zapletla do pevného copu. Vařila své taštičky s peřím. I dneska si pamatuji babičku Vasylynu jako jedinou mně známou ženu, která se radovala z toho, co má, protože věděla, jaké to je, když nemáš nic.

2
V roce 1991 mi bylo osm. Pamatuji si málo sovětského, ale velice dobře si pamatuji, co mi chybělo. Chybělo mi všechno. Žvýkačky, pomeranče, oblečení, barevné fixy, panenky, kapronové jemné punčocháče, čokoládové máslo, kolo, americké animované filmy a brazilské seriály. Ta doba pro mě navždy zůstane časem, kdy chyběly nejnutnější věci. Dobou nesplněných přání a dětského urážení se na kohosi velkého a neznámého – toho, kdo nedává mým rodičům plat. Moje matka mě odnaučila chtít něco koupit. Seděla jsem u knížek a psala vášnivé slohové práce o tom, že opravdové štěstí není v penězích, ale ve svobodě myšlení. Nosila jsem šaty po starší sestře a utěšovala se tím, že celý svět se točí kolem mě, protože jen já jediná ho chápu v celku. Vlastně, pouze já mu rozumím.
Matka coby opravdové dítě jedné šestiny světové souše, toužila pouze po tom, aby byla jako ostatní. Bála se byť jen trošičku vyjít za hranice sama sebou uložených představ o spořádanost a dobré mravy. Všechny její sukně sahaly pod kolena. Kratší nebo delší si prostě nekupovala. Všechny její boty měly třícentimetrové podpatky, ani vyšší, ani nižší. Její novoroční salát olivier obsahoval za ta desetiletí stále stejné neměnné ingredience: levný salám, hrách z konzervy, brambory, mrkev, cibule, dvě vejce a majonéza. Teprve nedávno matka začala přidávat do salátu kyselou okurku střední velikosti. Proč, to nevím. Chuť olivieru se tím ale vůbec nezměnil.
Nejčastěji jsme jedli brambory. Brambory vařené, smažené, pečené a kaši. A takové bramborové dětství je, musím říci, není nejhorší variantou, ale dnes si z principu místo brambor cpu do pusy rýži politou sojovou omáčkou. Abych vyrovnala gastronomickou rovnováhu a snížila úroveň vlivu brambor na vlastní světový názor.
Matčina estetika se plně projevila jen během podzimního zavařování salátů a kompotů. Matka skládala půllitrové, litrové a třílitrové zavařovačky s nejrůznějšími dobrotami v chodbě. Zavařovačky působily jako magnet. Strašně ráda jsem se na ně jen dívala, ráda jsem je skládala dle výšky, barvy a obsahu. Marinovaná rajčata k marinovaným paprikám a okurkám. Hruškové a višňové kompoty blíž, jablečné a kyselé hroznové dále, tak, aby se nedaly vzít bez stoličky. Matka dovolovala otevírat sklenice jen při velkých oslavách a já jsem je chtěla pořád, každý den, každou minutu. Pamatuji si, jak jsem se neudržela a, když nikdo nebyl doma, otevřela jsem najednou všechno, co se mi zachtělo. Jeden kompot, dva saláty a marinované lilky. Udělala jsem si skutečnou hostinu s hudbou a vybraným oblečením: pustila jsem si kazetu s tehdy oblíbeným Harlekýnem Ally Pugačevové, natáhla si matčinu norkovou čepici (ocenila jsem ji jako nejdražší kus oděvu v bytě) a během několika hodin jsem pečlivě vyjídala saláty a jahody. Určitě má hostina vypadala tragicky, protože matka se pustila do pláče, když mě našla spící v norkové čepici vedle nepopiratelných faktů učiněného zločinu – čtyřmi prázdnými zavařovačkami.
Vyhlášení nezávislosti neudělalo matku šťastnější. Spíše naopak. Matka se ukázala být bezmocnou v boji s novými časy, které vyžadovaly od ženy jen umění dobře prodávat. Všechny matčiny známé šly prodávat na tržiště. Naše nevelké západoukrajinské městečko se změnilo na jedno jediné ghetto žen-prodavaček. Objevila se nová móda – velké kožení bundy se spoustou kapes, do nichž bylo možné pohodlně uschovat vydělané peníze. Tehdy jsem poprvé spatřila rukavice bez prstů, aby se v zimě dalo lépe kouřit během pošlapávání před rozvěšenými tureckými svetry s hnusnými květy barvy bordó na prsou. Jeden takový svetr jsem dostala mimochodem i já. Ve tmě z něj jiskřil a já si myslela, že mám nadpřirozenou schopnost zapalovat předměty pouhým pohledem.
Ve třetí třídě jsem začala mít problémy s váhou. Přestože matce se to evidentně líbilo. Její dcerka je kulaťoučká, tedy dobře jí. Matka mě něžně nazývala „buchtičko“ a každou neděli pekla pampušky4 s povidly. Já jsem jedla za tři jedla jsem všechno, co bylo po ruce. Špagety, plněné zelné listy, pelmeně, zase špagety, chleba se salámem a majonézou, špagety, špagety, špagety. Jídlo mi přinášelo veliké uspokojení. Zaplňovalo rány způsobené komplexem člověka druhé kategorie. Evidentně jsem si pletla plnost za plnohodnotnost. Plnila jsem si břicho a vypadalo to, že ve mně není žádná další prázdnota.
Nyní moje matka bydlí nedaleko Arsenu – obrovského supermarketu. Dojde tam za pět minut. Matka má ráda supermarket Arsen jako živou osobu, možná dokonce mužského pohlaví. Nehledě na požadavky vlastní ledničky a možnosti peněženky, chodí do něj třikrát týdně. Pozorně obchází regály, zapamatovává si nové produkty, občas si dovolí zámořskou pochoutku v podobě láhve českého piva. Matika se s Arsenem cítí útulně. Jako by ji měl v případě potřeby pomoci, zachránit, až se, nedej Bože, opět změní doba. A máma říká: žena je supermarket, do kterého chodí. Ženská svoboda je nejméně deset druhů smetany v oddělení mléčných výrobků.

3
Tak se stalo, že v roce 2004 jsem prožila dvě revoluce – jednu rodinnou a jednu celostátní. Obě revoluce jsem vyhrála, i když jsem s nikým bojovat nechtěla.
Na začátku roku jsem se bez povolení rodičů vdala a utekla do Kyjeva. Utekla v pravém smyslu slova. Všechna má minulost se vešla do nevelkého batohu, přestože, otevřeně řečeno, bylo by lehčí, kdybych se obešla bez něj. V kapse jsem měla pár hřiven na jednu krabičku cigaret a to bylo všechno. Zamilované slepice nepotřebují mnoho.
Můj manžel pracoval jako novinář v televizi v programu pátrání, snad jediném tehdy objektivním. Jednou dvakrát za měsíc jezdil na služební cesty a já jsem se přifařila vždy k němu, protože jsem se prostě bála zůstat sama. Myslela jsem si, že když budu s ním, nic se mu nestane. Dovedu ho ochránit.
V Mukačevě během prvního kola voleb prezidenta naše auto ve tmě přepadli neznámí holohlavci a skoro ho převrátili. V poslední chvilce jsme stihli zavřít okýnka i dveře a doufali, že to tuzemský výrobek vydrží. Holohlavce zajímala kazeta ve videokameře a mně zajímalo jen jedno: co je to za zemi, která permanentně vyžaduje oběti a nic za to nedá.
Druhé kolo voleb jsme strávili v Luhansku. Z Luhansku lze na ruské hranice dojít pěšky, i když, co se mě týče, nikam se chodit nemusí, Rusko je totiž už tady – v samém centru Luhanska, na ulici Sovětské v hotelu Rosija. Najali jsme si závodního řidiče, který se nám velice hodil, když došlo na útěk před pronásledovateli. Černý jaguár se od nás nejprve držel zpátky, ale pak se rozhodl blíže seznámit. Pro závodního řidiče (mladý kluk, tne více jak pětadvacetiletý) to jistě byla nejpikantnější formule 1 za celý život. Nebál se. Chytil volant a dupl na plyn tak, že se mi až motala hlava. Při tom závodník v klidu poznamenal, že zná vlastníky jaguáry. Bít nás, chvála Bohu, nebudou. Prostě nás zastřelí.
Co jsem tehdy jedla? Koření. V neuvěřitelném množství. Všechno možné kromě klasického černého pepře a bobkového listu. Ignorovala jsem veškeré kulinární předpisy a sypala do jakéhokoli jídla trochu z každého sáčku. Sáčků jsem měla několik desítek. Soucítím s těmi, kdo byli nuceni konzumovat moje téměř zločinné experimenty. Nejvíce jsem zneužívala zázvor a rozmarýn. Rozmarýn lezl mezi zuby a zázvor pálil na jazyku a v trávicím traktu. Od kari oranžověly rty, ale tehdy byla oranžová barva velice populární. Koření se stalo symbolem změn, které jsem očekávala od svého narození. Jídlo, jako i život, získalo absolutně jinou nezvyklou chuť. Dokonce špagety, když do nich přidáte oregáno, chutnají jinak, a kuře s estragonem připomínalo na slunci spečenou švestku.
Ten den, kdy začal Majdan5, jsem se bála ne o spravedlnost a budoucnost země, ale o bezpečnost milovaného člověka. Ženy chodí na barikády proti své vůli, proto, aby byly nablízku svým nerozumným mužům, kteří se občas strašně moc chtějí stát hrdiny. Na Majdanu bylo takových mužů dost. Prakticky všichni moji kamarádi a známí. Novináři, básníci, umělci, fotografové, profesoři. S nimi tam byly dívky a manželky – skryté revolucionářky. A jsem přesvědčena, že ty jsou ve svém hněvu mnohem strašnější, protože chrání záda vlastních mužů, a ne iluzorní a bezcenná politická hesla. Občas, za bezesné noci, jsem přemýšlela nad tím, že už už přijdou a postřílí všechny – novináře, básníky, umělce, profesory – a kdo zůstane? Já bych například mezi těmi, kteří by zůstali, být nechtěla. V takové společnosti by dále žít bylo smrtelně nezajímavé.
Nevychloubám se a nejsem na sebe hrdá, vyhýbám se rozhovorům o pomerančové revoluci, ale velice se mi nelíbí, když někdo skuhrá a naříká. No co, říkají tací, podívejte se, kvůli čemu a pro koho jste bojovali? Čeho jste se domohli? Je vám lépe? V politických intrikách vás využili jako bezmocných loutek. Připadá mi to směšné, protože se necítím pobouřeně a zneužitě. Ještě žádná revoluce nesplnila očekávání svých účastníků. Její hodnota spočívá v něčem úplně jiném. Třeba v ochutnání chilli papričky na špičce tupého nože.

4
Ženy, které pijí, mám mnohem raději než ženy, které jedí. Přes to, jak příšerně vypadají ženy pijanky, mají jakousi neuvěřitelnou sílu odporu a protestu, neskutečný šarm, který vyvolává soucit a zaujetí najednou. Chápu, proč se ženy stávají alkoholičkami rychleji – nemohou se zastavit v půlce láhve. Alkohol je jako řeka, v níž se většina brodí po kolena, ale když vstoupíš po pás, sebere tě proud. Opilá žena se zamilovává sama do sebe, tak katastroficky končící a proto krásnou. Padají pečlivě udržované sociální masky a svědomitě nanesený večerní make-up. To, co bylo střízlivě důležité, se opilé zapomíná. Nakonec se jako důležitá ukazuje jen jedna otázka: proč tohle všechno? Muži si musí čas od času zahrát na hrdiny, občas se ujišťovat o důležitosti vlastní osoby, a co potřebují ženy? Obávám se, že ženy alkoholičky znají odpověď na tuhle otázku, ale už nemají artikulační schopnost ji zodpovědět.
Moje sousedka, jejíž jméno neznám, je notorická alkoholička. Stejně tak nevím, kolik jí je let a jestli má nějaké příbuzné. Na první pohled vypadá jako znechucený životem basketbalista. Je vysoká a hubená, ostříhaná na krátko, oblečená do botasek a sportovní bundy nehledě na roční období. Má křehkého jezevčíka, kterého často venčí pod mými okny. Když na ni přijde období pití, žena oživuje. Zastavuje lidi na ulici, hlasitě cosi komentuje, každou hodinu chodí do nedalekého obchodu pro novou dávku nejlevnější horilky6 a směje se a směje. Pití končí vždycky stejně: žena bezmocně leží na chodbě před vlastními dveřmi a prosí všechny, koho vidí, aby jí pomohli otevřít. Přistoupím, zkouším dveře, jsou zavřené. Ptám se ženy, zda má klíč. A v tu chvíli říká to, co mohou říci pouze ženy alkoholičky, to, za co si jich vlastně vážím víc než mnohých horlivých abstinentů. Říká: klíčem si mohu otevřít sama, ty to zkus bez klíče! Mohu ti pomoct jen tímhle – a šťouchne mě televizním ovladačem.
Nesnáší ji všechny prodavačky místního obchodu. Sám obchod je sovětský přežitek, jsou v něm tradičně tři oddělení a když na to přijde, jsou všechna tři zavřena zároveň kvůli inventuře. A sousedka alkoholička vplouvá do obchodu s velice konkrétním cílem, koupit si něco k pití. Dlouho si prohlíží alkoholické nápoje, žádá, aby jí některé ukázali, slušně se omlouvá a chce se podívat na něco dalšího. Prodavačka puká zlostí, ale drží se. Vybuchne až tehdy, když se chce basketbsalistka zblízka podívat na nejdražší láhev gruzínského vína, které v obchodě mají. Aby láhev dostala z výlohy, musí prodavačka vylézt na zvláštní schůdky. Alkoholička drží láhev vína jako svátost, uctivě ji oprašuje, pozorně si čte etiketu a pozor! zajímá se, zda skladovali láhev na správném místě. Když je prodavačka už zelená vzteky, žena jí laskavě láhev vrací a objednává si obvyklý čtvrtlitr vodky.
Často mám chuť si se sousedkou popovídat, zeptat se jí na něco děsně banálního, něco na způsob „co je smyslem života?“ ale bojím se, že se mi jednoduše vysměje.

Z ukrajinštiny přeložila Rita Kindlerová.

 

Poznámky v textu

1 Ukr. holak – parafráze na hopak, tradiční národní ukrajinský tanec. Pozn. překl.
2 Ukr. zatirka, rus. zaterka – podobé naší mléčné polévce s noky. Pozn. překl.
3 Ukr. kuleša – hustá kaše z hrubé kukuřičné mouky. Pozn. překl.
4 Druh kynutého pečiva podobný českým buchtám. Pozn. překl.
5 Majdan – název hlavního kyjevského náměstí, symbol pomerančové revoluce. Pozn. překl.
6 Ukr. horilka – kořalka, vodka. Pozn. překl.

Chviličku.
Načítá se.
  • Taňa Maljarčuk

    Ukrajinská spisovatelka, esejistka a publicistka, narozena v Ivano-Frankivsku, žije ve Vídni. Publikovala sedm prozaických knih a knížku pro děti. Její román Zabuťťa (Zapomnění) se v roce 2016 stal Knihou roku BBC. Za svoji ...
    Profil

Souvisí