My bozi si plánujeme budoucnost na celá tisíciletí, a tak i já, která jsem se v tomto životě narodila tak, že mám nové tělo, které zas několik tisíciletí vydrží – je sice nedokonalé, ale bozi mi ho opraví –, jsem si naplánovala, že strávím padesát nebo pět set let (nějaká ta nula u nás nehraje roli) na Zemi a tady porodím.
            Ale jak jsem se tak toulala po lesích, planeta Země se mi zamlouvala stále méně. Bylo to ovšem tím, že jsem byla pod prášky, kdežto původně jsem svůj les objevovala bez prášků. Je fakt, že všechny velké stromy v lese zatím vykáceli a potoky, ve kterých jsem se koupávala nahá, už skoro vyschly. A tak jsem stále posílala myšlenky, že Země se rozpadne, že civilizace se příliš rozbujela a nikdy ji nezvládnem a žít na jejích troskách, na sutinách nekonečných měst, nebude žádný med. Že nemá žádnou prsť – protože jsem si často vzpomínala, jak mě v dětství tráva něžně hladívala do kolen. Zato teď, když jsem se pokusila přejít louku, měla jsem od drsné trávy poškrábané nohy. Taky jsem vzpomínala, jak byl les v dětství celý porostlý voňavou trávou nebo mechem, zatímco teď je zaneřáděný větvemi a pokácenými stromky, že se tam ani nedá chodit. A všude samé cesty, silnice a dálnice. Betonová planeta. Počítala jsem, že Země bude potřebovat tak pět set let života bez lidí, než se znovu obrodí. Chtěla jsem odtud.
            Mozek mi poradil, že jsme vždycky létali na podloží. Ze Země se vysune geologická vrstva, která se odloupne na čárách zlomu. Tehdy jsem ještě nevěděla jak, ale my bozi máme takovou sílu, že stačí, když přejdeme po čárách zlomu, a podloží se odloupne. Musí se při tom neustále posílat myšlenky. Já jsem ovšem stále ještě neměla jediný důkaz o posílání myšlenek, bozi mi ho slibovali až na konci. Tvrdili mi, že kdybych pochopila, co všechno jsem posíláním myšlenek způsobila, zhroutila bych se. A tak jsem ani nevěděla, jak se to stalo, ale najednou jsem pochopila, že cestujeme vesmírem. Řídit podloží jsem ovšem uměla nejlépe ze všech bohů, vždycky jsem ho řídila, vždyť jsem stvořila vesmír a měla jsem ho celý v mozku. Jen některé části měl můj pes Rony, přímo fyzicky jsem ho vnímala, jak mi sedí za zády a pomáhá mi řídit. Hlasy mi řekly, že mám ještě jeden mozek v páteři, a to, co nemám v hlavním mozku, mám tam. Jenže tam jsem to měla pouze fyzicky, a tak jsem musela pohybovat tělem. Tehdy jsem ovšem věřila, že všichni, kdo poslouchají mé myšlenky, opakují mé pohyby, takže mi pomáhali řídit. Většinou jsem ale jsem ale ležela nehybně a řídila jsem podloží pouhým pohybem nártu nebo svalu.
            Letěli jsme tři dny a tři noci, které však vypadaly jako jediná noc, protože jsme opustili Slunce. Byla to samozřejmě jedna lednová noc, to jen mně tak dlouhá připadala, protože, jak jsem věřila, ode mne vyžadovala maximální soustředění. Z postele jsem viděla na okno a neustále jsem v něm vyhlížela Slunce. Slunce, ke kterému jsem směřovala, se jmenovalo Hélium, a planeta, na kterou jsem směřovala, byl Sirus, ze kterého pocházím. V mém šílenství to není hvězda, ale planeta.
            Konečně jsem v okně uviděla první známky svítání. To jsme se dostali na oběžnou dráhu Hélia. Trvalo dlouho, než jsme uviděli Sirius, a ještě déle, než jsme se dostali na jeho okružní dráhu. A pak přišlo přistání. Každá planeta má přistávací kanál, jenže v přistávání jsem byla mistr, na podloží se nezbortil ani jeden dům. Teprve pak mi bozi řekli, že podloží je tak malé, že je na něm pouze naše hora Ranhoj, Vápenice, lesy a jezera na jihu a naše město, abychom měli zásoby. Byla jsem ráda, alespoň s sebou nevezeme tolik lidí. Věděla jsem, že na podloží jsou všechny mé děti a mí milenci, svolávala jsem je nenápadně celou noc a den, než jsme vyjeli. S tímhle podložím jsem v minulých tisíciletích prolétala celý vesmír. To výborně zaroste do každé planety. Když se přiletí na novou planetu, má se dát do okna cesmína, aby všichni věděli, že jsme dorazili, já jsem však cesmínu neměla, a tak jsem alespoň zametla byt. Na podloží musíme zůstat alespoň čtrnáct dní, abychom zjistili, jestli na nás z nové planety něco nepřijde, a Hélium zatím zničí lidi – naše plíce jsou jiné, vždyť z Hélia pocházíme. Zvlášť ty mé, moje děti se mu budou přizpůsobovat trochu déle.
            Slunce zářilo, to nemohlo být naše ubohé lednové sluníčko. Sníh jiskřil. Napadl tuto noc, to proto, že jsme letěli ledovým prostorem bez slunce. Obloha by měla být růžová, ale je modrá, jenže to je tím, že si s sebou neseme vlastní ovzduší. To se brzy rozptýlí. Když beru prášky, připadá mi skutečnost plochá a příroda nezajímavá, když je však přestanu brát (trvá tak měsíc, než je dostanu z těla a překonám absťáky), příroda mi tak zkrásní, že se rázem ocitnu na jiné planetě.
            A tak jsem vzala psa Peer Gynta a šli jsme ven. Bozi mi posílali myšlenky, že mi jdou naproti. I můj syn Filip byl s nimi. Slyšela jsem jejich hlasy přímo fyzicky, což se mi stává málokdy, většinou mám jen ozvučené myšlenky. Brodili jsme se hlubokým jiskřícím sněhem a stoupali jsme přímo do hor. Prodírali jsme se s Peer Gyntem hustým mlázím a já jsem slyšela hlasy bohů jen kousíček ode mne. Kdybych byla potkala nějaké muže, skočila bych jim do náruče, naštěstí byl les pustý. Vylezli jsme na hory a šli jsme po hřebenech. Hlasy bylo stále slyšet, ale ozývalo se v nich podivné „fijú, fijú“, a já jsem pochopila, že to nejsou hlasy mých bohů, ale Marťané. Jedním z nich byl i ten krásný psychiatr, u kterého mi bylo kdysi v nemocnici tak dobře. Pronásledovali nás. Dala jsem se do běhu, věrný Peer Gynt za mnou. Utekli jsme jim, hlasy se vzdalovaly. Vyšli jsme z lesa a před námi se skvěla neposkvrněná bílá louka a nad ní se klenulo kobaltově modré nebe. Slunce zářilo jako diamant. Louka byla plná smějících se dětí. To jedno obzvlášť krásné bylo mé, a tak jsem ho obejmula. Bylo tak překvapené, že se ani nepolekalo. Byli jsme na jiné planetě. Takhle krásná Země nikdy nebyla, ani vzduch nebyl tak čistý, a to slunce bylo Hélium.
            Ale na podloží byli Marťani. Rychle jsme seběhli dolů. Začala jsem horečně přemýšlet. Ti muži, kteří nám šli vstříc, když jsme se s Peer Gyntem prodírali mlázím, byli Marťani, a já bych jim málem skočila do náruče! Nejsem před nimi nikde bezpečná, jediné místo, kde se před nimi můžu schovat, je blázinec.
            Zatím skončil krátký únorový den a na podloží padla hvězdnatá, bezměsíčná noc. Stáli jsme před obecním úřadem, kocoura Bubáčka jsem měla venku, i pes byl ještě venku. Přehlížela jsem neznámou planetu Sirius, kam jsme s podložím ráno dorazili. Můj mozek obsáhl celý vesmír, a tak ani Sirius pro mě nezůstal dlouho tajemstvím. Dohlédla jsem až k dalekým, temně modrým obzorům. Stála jsem tam dlouho, až se objevila kočka, která byla zároveň květinou, a s tou jsem si teď posílala myšlenky. Řekla, že na planetě není bezpečno, všechno obyvatelstvo dávno pomřelo, i můj tatíček, který mne před miliónem let poslal na Zem v malinké vzducholodi podobné gondole, abych sem zasela život. Ale zůstali tu obři, kteří tu stojí nehybně jako balvany, ale přitáhnou k sobě všechno živé a pozřou to. A kolem stále obcházejí Marťani. Bozi i všechny mé děti mě úplně opustili, už mi ani neposílají myšlenky, asi jsou po smrti. Jsem jediná myslící bytost na celém Siriu. Bylo by třeba odletět s podložím zpátky na Zem, ale to jsem v té době nedokázala. Nezbývá mi nic jiného než skrýt se v blázinci. Musím však počkat do rána. Nejvíc mi bylo líto Bubáčka. Noc byla ledová a nekonečně dlouhá a já jsem ji celou strávila před barákem.
            Ještě byla tma, když starosta přijel do práce. Zalezla jsem mu do auta. Vyhodil mě. A já jsem pochopila, že ho musím přimět k tomu, aby mě dostal do blázince. Měla jsem strach, teď už jsem ani nevěděla z čeho, ale vzburcovala jsem veškerou svou energii k tomu, abych ho přiměla k zavolání sanitky. Starosta k tomu vlastně ani neměl pravomoc, nejdřív mě musel vyšetřit doktor. Dalo mu to práci a trvalo to dlouho. Ztrácela jsem trpělivost. Seděla jsem v kanceláři a neustále ho pobízela, ať jedná rychleji. Teď už jsem se zase bála Marťanů. Najednou se mi zdálo, že to není starosta vesnice, ale že ho zastupuje jeden z bohů – prostě jsem si nevšimla, že si mezitím nechal narůst vous. Tohle byl první odvoz do blázince, takže projevoval značnou trpělivost, pak mi jich už zařizoval tolik, že mě měl brzy plné zuby. Tím spíš, že jsem ho teď přijala do hry: byl střídavě jedním z bohů a jindy zase hloupým vesničanem, který mě naháněl do blázince. Ale teď jsem mu ještě byla sympatická, a dokonce mi nabídl, že mi bude venčit Peer Gynta. Souhlasila jsem, jenže vodítko jsem si s sebou vzala do blázince.
            Napakovala jsem si obrovskou cestovní tašku a batoh. Naházela jsem tam všechno svoje šatstvo. I letní. Už jsem se nikdy nechtěla vrátit. Bozi mě měli odvézt někam daleko. Kamkoliv. Na svého milovaného kocoura Bubáčka jsem si ani nevzpomněla. Dovezli mě do městského blázince, kde jsem okamžitě omdlela z tepla a ústředního topení, které jsem nesnášela a trvalo vždycky alespoň týden, než jsem si na něj zvykla. Vždyť jsem už skoro celý týden netopila a poslední noc jsem strávila na mrazu.

(2003/2004)

Původně otištěno: Analogon 2005, č. 44–45: Génius loci – imaginace prostoru (Sirius, kapitola z připravovaného románu Schizofrenička). Z rukopisu připravil k vydání Jaromír Typlt.