Těch, kdo pamatují časy československého exilu v Římě, v širším ohledu exilu v západní Evropě a Spojených státech, ubývá. Exulanti, kteří zůstali po Únoru 1948 v zahraničí nebo odešli za hranice ve dnech, kdy si rudí zločinci z povolání brali po hrstech to, co podle vzoru Sovětského svazu chtěli, již až na několik výjimek nejsou mezi námi. Rekonstrukcí fragmentů jejich korespondence, poznámek, deníků a zčásti i záznamů z československých a západních archivů máme možnost zjistit, co pro ně nucená léta exilu znamenala.

Existuje jen málo osobností, mezi něž náleží filosof, pedagog a spisovatel Erazim Kohák (1933–2020) a česko-římský teolog, katolický kněz a pedagog Karel Skalický (nar. 1934), kteří si na dobu mezi lety 1948 a 1989 nejen vzpomínají, ale kteří tuto epochu sami vytvářeli a zanechali v ní nesmazatelné stopy. Zatímco Erazim Kohák odešel s rodiči přes Německo do amerického exilu v roce 1948 a domů se začal vracet již zkraje roku 1990, Karel Skalický odešel do římského exilu sám, na vlastní pěst, přes dráty u rakouského Stiegersdorfu, bez rodiny, v červnu 1956 a zůstal v něm aktivně působit do r. 1994. […] Je pozoruhodné, že jejich dvaatřicet let trvající vzájemná korespondence překonala cézuru sametové revoluce a návraty obou mužů do jejich rodišť. Zhruba dva roky před listopadovými událostmi je z dopisů obou aktérů cítit očekávání historického zlomu, který zakrátko ovlivní i jejich životy. Z exilu se krátce po listopadu 1989 vrací Kohák, a to s jasným náboženským vědomím, že ho Hospodin volá ke službě vlasti, zvláště pak k výchově nové generace studentů. Skalický se vrací až na jaře 1994, oproti Kohákovi skeptičtější k reálným možnostem nového uplatnění v zemi, která teprve nedávno začala nabývat svobodu a křísit demokracii. Je-li údobí mezi roky 1978 a 1989 plné osobních zvratů (to u Koháka) i profesních úspěchů (to u obou), jsou dopisy po listopadové revoluci jednak otiskem silné naděje, později – vlastně již záhy – dokladem prohlubující se deziluze z návratu.

(z úvodní části doslovu editora Zdeňka A. Emingera; kniha je připravena k vydání v nakladatelství Torst)

[Praha] 7. prosince, 1991

Milý Karle, medvěde rozmilý,

i mně je líto, že se v Praze mineme. Snad se nám podaří nějaký dlouhý víkend. Jak dlouho se jede z Prahy do Říma autobusem? jak dlouho vlakem? a kolik to stojí? Pokud víš, napiš: snad něco vykoumáme.

Teď zpráva od doktora: operace se zdařila, nejen, že pacient přežil, nýbrž že testy naznačují, že se podařilo rakovinu beze zbytku odstranit. Tak snad mi bude dáno prožít ještě jeden život doma po celoživotním exilu.

Že o mě doma nestojí, to vím. Či přesněji tak: Velice o mě stojí studenti, až dychtivě, a potom také ti kolegové, kteří dělají solidní filosofickou práci (a pedagogickou taky) a necítí se mnou ohroženi, lidé jako Sobotka, Major nebo skvělý medievalista Sousedík. Zato ti intelektuální hochštapleři, kteří teď vaří kariéru z vody – Rezek, Bělohradský – mě nemohou vystát. Radim Palouš, dříve můj přítel nejmilejší, dnes Jeho Magnificence, je nesmírně hodný člověk, avšak naprosto neschopný. Smutná skutečnost je, že bývalí disidenti se tlačí ke korytům a lezou do p….e každému cizinci, ze kterého koukají valuty – a toho jsem se vzdal, abych mohl působit doma. Totiž za vůbec nejnaléhavější úkol považuji vychovat novou generaci schopnou svobodného a demokratického soužití, tedy práce drobná. Doma nikdo nestojí o práci: Všechno chtějí jen filmovat, aby to vypadalo. Teď si rozdávají metály: Lidé, kteří tady úplně propadli, dnes jezdí do Prahy hrát si na významné zahraniční vědce – znám zdejší podmínky, jsou to lidé, po kterých tu ani pes neštěkne. Ohne mich: Já budu dělat solidní práci kantorskou. Mimochodem, Vrhel není zlý člověk, jen se chtěl zavděčit mocným, kterým jsem trnem v oku. Těm totiž jde jen a jen o to, aby všechno šlo dál po starém a aby nikdo nemusel nic dělat. Jenže oni v Efesu také nestáli o sv. Pavla…

Průklep dopisu nemám: mám rád volnost rozhovoru, příčí se mi archivování. Raději napíšu zas.   Moc a moc Tě objímám a přeji požehnání Páně k Vánocům a vše dobré v novém roce.

erazim

Řím, 21. I. 1992

Můj drahý Erazíme,

odletěv z Věčného Města na Tibeře 29. XII. 1991 do Stověžatého Města na Vltavě, vrátil jsem se zase od Svatého Víta k Svatému Petru 5. I. 1992 a našel jsem tu Tvůj milý dopis, nad nímž jsem se zaradoval valde vehementer [latinsky velmi mocně, silně – pozn. red.], hlavně z té zprávy, že nádor se podařilo odstranit beze zbytku. Díky Bohu.

V Praze jsem se zdržel pramálo. V neděli v 11 hodin dopoledne jsem dorazil, odpoledne jsem křtil u Božského Srdce na Jiřího náměstí, druhý den dopoledne jsem šel na tátův hrob na Olšany a v poledne jsem vyrazil do Českých Budějovic. Tam jsem zůstal u maminky až do soboty, kdy jsem v poledne zase vyrazil do Prahy. V neděli ráno jsem pak navštívil arcibiskupa Vlka a kardinála Tomáška a odpoledne jsem zase odletěl na jih do teplejších krajin. Dlužno však hned dodat, že Itálie coby krajina je sice teplejší, ale co bydlení je nevytopená, takže musím říct, že jsem se v Československu docela dobře ohřál, neb se tam v bytech pořádně topí, a ne jako v Itálii, chvíli ano a chvíli ne. Počasí mi přálo, a tak jsem se pokochal metropolí jižních Čech. Téměř každodenně jsem si zaskočil na své oblíbené místečko na soutoku Malše a Vltavy a na Dlouhou louku a sál jsem do sebe ducha jihočeské krajiny, která je díky Bohu stále kouzelná.

Nu a teď jsem zase v Římě a mimo jiného zaměstnání vedu seminář o Husově eklesiologii. Lidí se přihlásilo dost: šest Čechů, tři Libanonci, dva Filipínci, jeden Columbijec, jeden Mexičan (své indiánské předky nezapře), jeden Brazilčan italského původu, jeden Němec a jedna Italka. Zastoupení je tedy vpravdě mezinárodní. Jen s jazykem je potíž. Latina jim dělá nepřekonatelné potíže, takže přístup k latinským textům prakticky nemají. Libanoncům jsem proto dal DeVooghta, jenž je psán francouzsky, Filipíncům M. Spinku, jenž je psán anglicky, Italům a Jihoameričanům jsem dal italský překlad knihy Amadea Molnára Jan Hus a našim českým studentům jsem dal Husovy české spisy a český překlad De Ecclesia. Nic originálního z toho nevyleze, ale budou snad mít aspoň představu, o co tam běží. Jinak jsem objevil, že o Husovi napsal knihu též Benito Mussolini, když byl ještě socialista. Je to vzácná rarita, protože když se pak stal vůdcem, tak se prý postaral, aby pokud možno všechny kopie byly zničeny. Několik málo jich to přežilo a ty i nadále svědčí, jak mladý Mussolini si cenil Husa.

Zmiňuješ se o Bělohradském, že vaří z vody. Naposled jsem se s ním viděl v Gazzadě v září v roce 1985. Tenkrát se už dal na „slabé myšlení“ a hojně citoval Vattima. Byl jsem tenkrát z toho jelen a taky jsem mu to řekl. Nu a od té doby jsem už neměl příležitost se s ním setkat nebo jen i korespondovat. Nějak se mi ty jeho disertace kritizující „silné myšlení“ nezamlouvaly. Ne že bych hájil „silné myšlení“, to ani nápad. Mám taky na něj pifku. Ale ne tak jako on. Snad v tom „slabém myšlení“ pokračuje i ve vlastech českých?

Dej mi vědět, prosím, jak se Ti vede. Srdečně Tě zdravím a vše dobré do nového roku Ti přeju stále Tvůj.

[Praha] 16. 2. 1994

Můj milý Karle,

to bylo radosti na starém bělidle! Kdepak by mi kdo co vyřídil! Jak mám rád pana děkana/nyní ex-děkana/ Homolku, v takových věcech na lidi nespoléhám. Na dopis ze 21. 1. 1992 jsem odpovídal, to si pamatuji. Leč počítače nemaje, nemám to ani na kazetě.

Jak ti mám vypovídat, jakou velikou mám radost, že se vracíš! Pokud sleduješ záležitosti v církvi u nás, nemůžeš nevědět, jak bolestně je Tě tu třeba. Mnoho lidí střední generace je poznamenáno zážitkem komunismu s následnou zcela pochopitelnou, avšak nešťastnou tendencí stáhnout se do církve jako do pevnosti a považovat jakoukoliv známku života – a tudíž nutně změny – za dílo ďáblovo. Následkem je tridentská mentalita, která církvi škodí: Připravuje ji o věrohodnost u nastupující generace, která má hlubokou averzi ke všemu dogmatismu. Potřebujeme lidi ochotné jít do světa s plnou důvěrou v Ducha svatého. Tak jsem rád, že tu budeš a že budeš pro začátek farářovat v krásných jižních Čechách. Už jsem se o Tobě rozepsal na všechny strany. Uvítá tě mj. pozvání na svěcení zvonů do Volar.

A že jsi nikdy nevypadl z mých modliteb, to snad víš. Takže to zahrne i stěhování – máme v modlitební knížce takovou krásnou pro poutníky. Jenže nemáme žádnou, aby Zvon vzal Neznámého Boha. Mám také kontakty a nepochybuji, že když Zvon nezazvoní, zazvoní jiní. Vyšlo mi teď několik dalších knih, ale ty Ti pošlu už do Hluboké: Poštovné do Itálie je… darmo mluvit.

Prosím Tě, nemám telefon – mám jej dostat v březnu, po čtyřletém čekání. Ale mám linku do podniku, 24 81 11 26 linka 278, a v podniku též emajlovou poštu /tj. e-mail/, adresa tomas.jenicek@ff.cuni.cz. Adresa domů je Babákova 2200, 149 00 Praha 4 Chodov. Dej o sobě také vědět, kdy mohu začít posílat poštu do Hluboké a kdy přijet – máme kilometrickou banku a tam je dobré spojení. A prosím Tě, obratem pošli adresu do Hluboké, abych Tě tam mohl uvítat knihami.

Můj milovaný Karle, kolikrát jsem děkoval Bohu, že vůbec jsi – a teď k tomu budeš doma! Neboj se, když Bůh povolá, poskytne prostředky /ač někdy si dá na čase…/.

Objímám Tě a moc se těším

věru, Zdař Bůh!

erazim

Řím, 23. II. 1994

Drahý Erazíme,

díky Bohu jsi zdráv a vesel a stále mi mile nakloněn. Ten Tvůj dopis, jímž mi odpovídáš na můj list z 21. I. 92, se tedy musel ztratit, což mne nemálo mrzí. Ale hlavně, že Ty jsi v pořádku a že mne chováš ve své lásce.

Pokud jde o mne, stěhování jsem musel opět posunout o dva týdny. Předně fara není ještě hotová a pak já nepěkně plíhám. Nejprve mne začalo zlobit pravé oko, což mi šlo značně na nervy (teď sice ještě zlobí, ale ne tak moc a prý to není nebezpečné, tak jsem klidný), pak jsem dostal chřipku s rýmou a kašlem a zápalem průdušek. Pak mne přepad hrozný houser. Nemohl jsem ani ležet, ani sedět. Jen stát a chodit, když se mi po hrozném vypětí podařilo se postavit. Jenomže to jsem moc dlouho nemohl, protože jsem měl teplotu. Vzýval jsem svatého Vavřince na rožni. A ejhle, toho housera se mi pak podařilo vyhnat jednou dobrou medicínou, takže moje existence se trochu prosvětlila. Jen cesty dýchací jsou pořád ještě zarubané. Frkám, smrkám, chrchlám a příprav na stěhování je tolik, že musím ven do zimní nepohody.

Nechápu: Přišel jsem sem s jednou jedinou taškou, takže jsem věru mohl říci: omnia mea mecum porto [latinsky „vše co mám, nosím s sebou“ – pozn. red.]. A hle, teď se vracím ne sám, ale dva, já a moje hospodyně (takže až přijedeš, bude o Tebe postaráno, jak se sluší a patří na člověka zasloužilého); a ne s jednou jedinou taškou, ale s mezinárodní stěhovací firmou Bachmaier-Brandstetter. Inu, připadám si tak trochu jako Jákob překračující Jordán. Ty mi však píšeš: „Neboj se, když Bůh povolá, poskytne prostředky…“ A tak i já si říkám: Karle, neboj se. Vždyť sis jako své životní heslo zvolil: In Te Domine speravi, non confundar in aeternum [závěrečná slova z hymnu Te Deum laudamus, česky: „Pane, k tobě se utíkáme, ať nejsme zahanbeni navěky“ – pozn. red.].

Ale teď k věci, proč píšu: moje adresa bude: K. S., Katolický farní úřad, 373 41 Hluboká nad Vltavou. Tam bych tedy měl už být usazen (ač ještě ne zařízen) koncem března, jak doufám. Než dáme barák do chodu a než postavím knihovnu, tak to bude chtít nějaký ten čásek. Drž mi tedy prosím palce, aby můj přechod Alp dobře dopad a nepomřeli mi při něm všichni sloni. Na shledanou a zdař Bůh Tvůj.

P. S. Jaký je váš nový rektor K. U.? A co Ty na nového ministra kultury?

[Sharon] 25. července, 1994

Karle můj milý,

tak nic nového pod tím slunéčkem: Tvůj dopis mě minul, jak už je u nás zvykem, a dohonil mě až na mé lesní mýtince, plné vzpomínek. Jsem tu na prázdniny a zas na zimní semestr; vracím se D. v. 4. ledna, abych na Tři krále byl zas doma. Tak zatím jen poštou, jak za starých časů.

Moc je mi líto, že „zabydlování nejde dobře“ – tolik bych si přál, aby to byl prostě šťastný návrat domů, aby tě lidé vítali se srdcem i náručí otevřenými, aby vše šlo hladce. Tolik bych si přál, aby jsi byl doma šťastný a aby tu byla M. spokojená — nevíš, jak pravidelně děkuji Pánu Bohu, že máš oporu v dobré duši. Prostě aby to byl takový vysněný návrat.

Jenže ono to prostě nejde. Jednou ti povím, jak jsem začínal. Nevadilo mi, že jsem bydlel ve studeném a vlhkém podnájmu v podkroví a ohříval si konzervy na karmě. Co bylo daleko těžší, bylo to naprosté nepochopení lidí kolem mě, v zaměstnání. Já jsem se vrátil plný elánu, chtěl jsem obnovit českou filosofii, z vlastních úspor jsem koupil xerox, sháněl jsem knihy pro knihovnu, připravoval jsem přednášky – a postupně si uvědomoval, že o to nikdo nestojí, že jsem se ocitl mezi lidmi zoufale unavenými, kteří touží jen po tom, aby měli pokoj, aby od nich nikdo nic nevyžadoval, aby prostě mohli dál nerušeně dělat, co vždycky dělali. A že na nic neodpověděli odmítnutím, jen se vším souhlasili – a jen to filmovali, aby mě uspokojili, o podstatu věci jim vůbec nešlo.

A Ty to máš ještě těžší o to, že v té vaší církvi se dostali k moci lidé nejhoršího zrna, spíš z tradice tridentského klerofašismu než obrody a obnovy 2. Vatikánu: Že disidentská církev lidí jako Malý a Halík a Ty vzala za své a na její místo nastoupila výrazně pobělohorská církev, která svou úlohu chápe jako úlohu černé policie ve službách té nejčernější reakce. Ostatně k tomu došlo v naší celé společnosti. Ta listopadová „revoluce“ začala jako pro-demokratická – za svobodu, za lidská práva, za úctu a lásku k člověku a přírodě. Nezáleželo jí na komunistech a antikomunistech, šlo jí o demokracii. Do roka ji vytlačila úplně jiná revoluce, anti-komunistická, která už není pro nic, jen proti komunismu – a vítá třeba i Pinochetta a vítězství fašistů v italských volbách, protože ti jsou protikomunističtí. Té druhé revoluci nezáleží na svobodě nebo demokracii – naopak, ty jí jsou podezřelé, že nejsou dost antikomunistické.

A tak pro lidi, jako jsem já, se svými ekologickými názory, věřící, masarykovsky sociální demokrat, prostě všechno, co se nenosí, a nebo jak jsi Ty, věřící, a ne klerikální, ekumenicky orientovaný, prolnutý duchem druhého Vatikánu, mají dneska české země pramálo pochopení. Ještě nás nejsou ochotní upalovat, ale zájem o nás nemají. Spíš jim jsme z duše protivní. Zabydlování nejde dobře.

Jenže… pod tím pobělohorským povrchem je jiná realita. Jsou tu mladí lidé, jak mladí v církvích, tak v ekologickém hnutí, ze zcela jiného těsta. Jsou vlastně jediní, kdo si uvědomuje, že se píše rok skoro dva tisíce, že svět je dnes někde docela jinde, i o notný krok dál, než byl Vatikán II. Nejsou viditelní: Ten tvrdý krunýř zpátečnictví je zakrývá. Jenže proti těm zapšklým bojovníkům za minulost mají výhodu: Zatímco oni stárnou a odcházejí, ti mladí dospívají a do deseti let jim bude patřit tato země. Ti dnes potřebují slova živého. Potřebují pana faráře Malého, potřebují pana faráře Halíka, potřebují Tebe jako sůl a snad i mě. Od začátku, zatímco na univerzitě mě užívali jako děvče pro všechno, jen abych byl zaměstnaný a nerušil, po celé republice se za mnou hrnuli mladí. Taktéž s tím, co jsem psal. Těch klacků, můj milý, těch klacků pod nohama! Jednou ti povím o těch prvních letech. Vydržel jsem to díky těm mladým. A letos jsem měl poprvé pocit, že opravdu působím, že to k něčemu je, že tu jsou výsledky, že nejsem jen, co jsem se cítil být čtyři roky – statista v Potěmkinově vesnici. Díky Zdenku Pincovi jsem letos přednášel proseminář a profilující seminář, ne jen úvod pro externisty z mimofilosofických oborů. Shromáždila se kolem mě skupina velmi dobrých studentů – prostě po čtyřech letech mám pocit, že mi věří. A moje knihy začínají prorážet, i když zas, těch klacků, můj milý, těch klacků! (Ač po pravdě, mnohdy si je házím pod nohy sám…) Teď mi bude D. v. vycházet každý týden sloupek v Mladém světě, nadlehčené odpovědi na otázky o víře. Odmítl jsem titul „Breviář E. K.“, který navrhoval redaktor. Pošlu ti je, pro potěšení a pro ukázku. Totiž nejpůsobivější nejsou knihy, Člověk, dobro a zlo zapadla bez ozvuku. Nejpůsobivější jsou takové lehké pamflety jako P. S.: Psové. Jenže právě knihy vydrží jako ta skála, až ten všechen dnešní šum pohasne.

Jsem hrozně rád, že jsi doma, a že ti dobří mají v Tobě zdroj čisté vody. Uvidíš, vyhledají Tě. Od církevní hierarchie uznání nečekej, buď jen rád, když Tě neukamenují. Ty totiž rušíš. Narušuješ. Rozkolnikov jsi takový. Ale ti, kdo žízní, Tě vyhledají. Pro mě důležité poznání bylo, že tu nejsem kvůli kolegům, vedoucímu, děkanovi, rektorovi, že tu jsem kvůli chlapcům a děvčatům z prváku. Tady v Československu, ale také tady na tom světě.

À propos: Pokud by se Ti podařilo dostat se do Prahy, velice doporučuji, aby ses dal do styku s mým milým přítelem Zdenkem Kratochvílem, Bělohradská 11, 170 00 Praha 7 Letná, tel. 37 53 03. Je to člověk z nejryzejších, aktivní katolický laik z farnosti u sv. Antoníčka, kde je farářem pan p. Malý, a katolík tvého vatikánského ražení. Mám ho rád, měli byste se znát. Samozřejmě se odvolej na mě, pokud ho ještě neznáš. Pak na Československé vysočině je moc fajn mladý českobratrský farář, který vydává časopejsek Protestant, náklad asi 300 výtisků, jenže teď si ne a ne a nevzpomenu na jeho jméno. Protože takoví lidé by se měli znát.

Se mnou je to tak, že teď jsem zas na půl roku v Americe. Každý rok obtížněji opouštím Česko. Těším se, že až půjdu do pense, budu sem jezdit jen na letní byt – chaloupku dám kamarádu Stephenovi a vymíním si v ní pokojík. Žít a působit už chci v Praze. Ne, že by to tam bylo lepší, není. Jen potřebnější. Tak letos se vracím 4.–5. ledna. Zatím Ti budu držet palec, budu se za Tebe modlit a přát Ti, abys byl doma spokojený – či abys věděl, že to opravdu stojí za to. Věz alespoň, že jsou lidé, kteří si Tě váží a jsou Tobě i za Tebe vděční.

Zdravím Tě z duše i ze srdce i všechny, kdo Tě mají rádi, medvěde můj rozmilý.

Tvůj erazim