Co znamená pro vaši práci změnit místo, okolnosti, kontext?
Znamená to sbírat nápady, myšlenky, nová slova, novou atmosféru, a přemýšlet jinak, vidět věci z jiného pohledu. Člověk si sice myslí, že dneska může přes internet koupit, vidět a slyšet všechno, ale to není pravda. Když v Praze chodím do knihkupectví, na autorská čtení a na výstavy, čtu časopisy a ptám se kamarádů, co zrovna četli dobrého, tak je to vždycky neskutečné obohacení mých znalostí a zdroj nových nápadů. Bez toho bych nemohla být překladatelkou. Když nejsem v ČR, ale někde jinde (například v překladatelském domě ve Švýcarsku), tak jde hlavně o to mít klid, být pryč z každodennosti, soustředit se, a trochu také mluvit s jinými překladateli. Ve vlaku zase většinou píšu básně, spoonerismy a nesmysly.

Jak se vám v Praze pracovalo? Březen 2020 byla velmi nervózní doba, pandemie postupovala Evropou, Česká republika mířila do prvního lockdownu – dařilo se vám v tom chaosu a neklidu soustředění, šlo vůbec psát, přemýšlet nad jazykem?
Jsem hodně ráda, že to ještě vyšlo, byť jsem pobyt musela zkrátit – potom jsem už nikam necestovala, pochopitelně, a Praha mi teď už chybí. Na začátku března se pracovalo omezeně, ale vlastně ještě dobře. Měla jsem ten skvělý byt, kde jsem psala, koupila jsem si knihy, setkala se i s autory (míň, než jsem chtěla) a kupodivu dokonce strávila poslední takřka „normální“ večery. Všechno se měnilo vlastně postupně, a zrovna během té doby, co jsem v Praze byla. Musela jsem odjet dříve, protože se vlaky přes hranice do Německa znenadání zrušily, a den před uzávěrou (13.5.) jsem se ještě honem prosmýkla. To jsem opravdu netušila, když jsem odjížděla z Lipska, že něco takového je vůbec možné. Všimla jsem si, že svět vypadá úplně jinak, už když jsem se vydala na cestu někdy koncem února. Sice vím, že se to ve skutečnosti měnilo nějakou dobou a krok za krokem, ale já jsem to vnímala tak, že se celý svět změnil během deseti dnů. Každopádně to Lipsko, do kterého jsem se vrátila, bylo jiné, než to, ze kterého jsem odjela.

Co jste si s sebou zapomněla vzít a příště byste tu chybu určitě neudělala?
Nevybavuji si, že bych něco zapomněla. Když o tom tak přemýšlím, moc se mi to nestává. Je to pro mne také povahou rezidence jako takové: to, co vznikne na rezidenci, se vždy stane až přímo na místě. Člověk prostě nemůže nic zapomenout – ledaže by to, co vzniklo, zapomněl vzít zase domů.