Jan Štolba

Párty dostoupila vrcholu

Beletrie – Próza
revue Ravt 7/2021

Párty dostoupila vrcholu, a tak ho při jedné z dalších honiček konečně odchytili a vzpírajícího se jej za sporadického potlesku rozjařených hostů začali odvlékat do zadního traktu. Cukal sebou, vyzvedli ho však až k ramenům a dohromady se jim povedlo vyrobit slušný virvál. V šatně ze sebe N. vše shodil a navlékl si zlaté plavky. Už tu byli výtvarníci, natřeli ho bronzově zlatou barvou od hlavy k patě včetně vlasů a v kuchyni opatrně uložili na lesklé máry. Slyšel kolem sebe cinkání nožů a kovového náčiní. Záplavu fórů. Pod lopatkami mu šustil studený alobal, cpali kolem něj trsy zeleniny. Jeden z kuchařů mu natáhl gumu od plavek a pustil ji, až to plesklo. Jiný ho jakoby nic škrábl nožem po stehně. Kurva…?! ošil se N. — Co jako, ty to nemáš ve smlouvě? podivil se kuchtík. A znovu výbuch smíchu. Ze škrábance tekla krev, museli to zalepit a náplast znovu přetřít zlatem. Na závěr ho nesli davem. Ležel na kuchyňských márách potažených bílým ubrusem a vystlaných alobalem nahý, jen ve zlatých blýskavých plavkách, natažený na alobalovém pekáči, pečlivě obložený tykvemi, hrozny, tuříny a cuketami, trsy kopru a další ozdobné zeleně, pár velkých lopuchů a palmových listů trčelo z pekáče jako obří peří. Hrozny plodů a svazky košťálů přetékaly z már. Měl v ústech vraženou půlku citronu a očima mířil do stropu dvorany. Nesměl se hýbat, nebralo to konce, teď již nemohl nic, slyšel šum a ruch plovoucí kolem něj, monotónní bubny a brum a svist didgeridoo, staccato fujary smísené s elektronickým ševelením, dunivé údery se valily z reproduktorů. Ale neviděl nic než tmavé noční nebe ve výšce nad prosklenou střechou atria, zatímco periferně se občas mihly vršky bílých kuchařských čepic. Bylo jich šest a zvolna, slavnostně ho nesli skrz celou párty. Cítil okolní chlad, ani se nehnul. Všemu se poddal, kolem uší mu zněl vytrvalý šepot z jedné i druhé strany már. Na kmíně, Radku…! Na černo…! Podlejem si ho pivem…! A budem dusit do aleluja…! Ovšem předem si osmahneme cibulku, dozlatova…! Navrch tymián, a ten, vole, koriandr…! Do chvíle, než chytí tu správnou růžovou…! Nezapomeň každejch pět minut otočit rožněm, Radku…! À la bažant, vole, à la bažant…! A krapítek estragonu, ale jen krapítek…! Abys to skoro necejtil…! A za příložičku osmahneme obyčejný brambůrky, Ráďo, ne…? Normální erteplata, žádný hogo fogo…!

Dvorana potemněla. Na pódiu, zahalená v oblacích umělého dýmu prosvětleného rudými a zlatými kužely světla, stála bosá hosteska v pestrém sárí. Vláčně gestikulovala rukama a povzneseně, magicky recitovala do mikrofonu. Rudolfe, všechna čest. Hlas opatřený monstrózním echem halasil hotelovým atriem (sám jsi ta slova u Rudolfa v kuchyni vysypal z rukávu), zatímco reprodukovaná hudba v pozadí jako by se vznášela na místě. Jenom jednou v roce je dovoleno překročit tabu. Jediný den. Narodili jste se příliš brzo! Anebo příliš pozdě? Dnes na tom nezáleží. Den vašeho narození je pro dnešek zrušen. Ale jen dnes! Neprobuzený. Nerozlišený. Všichni jsme zrozeni v jediný dávný den. V den, kdy se narodilo naše zvíře. Nedotknutelné zvíře, nedotknutelný den, jen jednou v roce v jediný den se můžeme vrátit sami k sobě. V jediném dni padne staré tabu. Jen jednoho dne se můžeme narodit sami sobě. Vstoupit k sobě, do počátečního lůna, do lůna svého dne. Pozřít sebe sama, jen jednou. Bez bolesti, dnes nic nebude bolet. Bude to okamžik. Na jeden jediný den tabu padá, otec syna, matka dceru, muž v ženě, v muži žena, zakázané zvíře, nezastavitelné dítě, zapřený, nepřístupný den… Jen jeden jediný…

Nesli ho pod pódiem. Diváci natahovali krky, každý po svém se moudře, spiklenecky, s pochopením, hraným úděsem či zkušeným nadhledem usmíval, otáčeli se k sobě a hned zas k obřadnímu průvodu, hosteska vztahovala ruce do mračen rudého dýmu. Každou větu pronášela vždy o stupínek výš, bubnování se stupňovalo spolu s hukotem lesních trub. Hala duněla. Tabu, tabu, den, den, zvíře, koriandr s česnekem, pošušňáníčko, dnes padne tabu, na víně, a dochutit, vole, lehounce tabasco, cukr, sůl, krapet octa, kariven, tabu… Dum, bum, dhum, N. pomalu hluchnul. Třásl se zimou, ale bez pohnutí. Potřeboval na záchod. Třeštil oči do stropu, citronová šťáva ho pálila v krku a rozevřené čelisti tuhly. Náplast na stehně sákla, krev stékala po zlatě. Měl pocit, že se z lože už nikdy nezvedne. A prošpikujem to pěkně špíčkem…! V ten den se odestane, co jinak nemůže se odestát… V pravou chvíli podlejeme mangovou zálivkou…! Mango, Ráďo, mango…! Bys nečekal, viď! Smrtelní budou nesmrtelní, odešlí se vrátí, odkud odešli… Řebíček a slaninku, ať má kůžička šmak…! Tabu padá, přichází první a poslední, teď, teď, je tady chvíle zvířete… Ti zaručuju, že z něj bude excelentní ňamka…!

(Ukázka z románu Nezastavitelný den, Cherm, 2019)

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Štolba

    (1957), prozaik, literární kritik (nositel Ceny F. X. Šaldy), básník a hudebník. Vydal básnické sbírky Čistá vrána (Paříž 1988), Bez hnutí křídel (1996), Nic nemít (2001), Den disk (2002), Hřebeny ...
    Profil

Souvisí