Pavla Horáková (*1974), spisovatelka a překladatelka, autorka dobrodružné trilogie pro mladé čtenáře o Hrobařících (2010-2012), spoluautorka rozhlasového cyklu z pamětí, deníků a korespondence českých vojáků v první světové válce, Polní pošta, a dvou navazujících knih Přišel befel od císaře pána (2015) a Zum Befehl, pane lajtnant…(2018). S Alenou Scheinostovou a Zuzanou Dostálovou napsala novelu Johana (2018). Je držitelkou ceny Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti (2018). Výjimečně vtipná pozorovatelka, sběratelka a glosátorka rozmanitých prchavých trendů, jak vědí všichni, kteří sledují například Twitter nebo Instagram účet @pavla_horakova. O inspiraci si píšeme z Prahy do Města H. a zpět na přelomu podivného roku 2020 k doufejme vlídnějšímu roku 2021.

fotografie: Richard Klíčník

Denní rytmus a inspirace

V následujícím rozhovoru se budu snažit ptát na otázky, které nepadly už stokrát, což bude samozřejmě obtížné, protože média se tě snažila v posledních letech notně „vytěžit“. Každou omšelou otázku můžeme případně štítivě obejít! Typická moje zahřívací otázka se týká spánku a vstávání. Tak tedy: jak se ti v zimě spí a vstává do tmy?
Jelikož už třináct let pracuju na volné noze, do tmy vstávám tak jednou do roka, když někam musím. Zimní tma mi vadí spíš odpoledne a večer, ale teď jsem stejně pořád doma a koukám do počítače, takže ji tolik nevnímám. Spí se mi dobře celoročně, děkuju za optání.

Mění se ti nějak rytmus bdění a spaní v závislosti na ročních obdobích?
Nic takového si neuvědomuju. Usínám a probouzím se přibližně ve stejnou dobu celý rok. Na změnu času se přizpůsobím okamžitě. Mozek se i bez budíku probudí v danou hodinu podle nového času.

Kdy ti během dne „naběhne pozorovací software“? Mám na mysli schopnost všímat si věcí, které nejsou nezbytně třeba k přežití, ale jsou dost podstatné pro tvou tvůrčí práci? Nebo ta jednoduše nikdy nespí?
Myslím, že nikdy nespí. Ale doma toho moc nenapozoruju a nemusím být bdělá, takže se asi zapíná okamžikem zabouchnutí dveří cestou ven.

Kdy se ti nejlépe pracuje, mám na mysli v které části dne? Je pro tebe důležitý rytmus, režim, určitá „pracovní doba?
Navykla jsem si odbavovat takové ty všední práce dopoledne a ke tvůrčím aktivitám se většinou dostanu až odpoledne nebo večer. Už jsem si myslela, že dokážu psát i přes den – v klasické pracovní době, ale teď zase zjišťuju, že za světla se jdu radši projít ven a k soustředěnému psaní usedám, až když se setmí, svět ztichne a nic mě nevyrušuje.

Stane se někdy, že „nejdeš do práce“ a musíš sama sobě napsat omluvenku? Nebo se dá říct, že pro spisovatele je všechno studium, i když jde třeba na houby?
Ráda bych někdy „nešla do práce“, ale sama sobě stanovuju deadliny a normy, takže bohužel nevypínám. Těším se, až si někdy přečtu knížku jen tak pro radost, a ne kvůli rešerším pro své psaní nebo proto, že ji rediguju, píšu na ni posudek nebo o ní mám natočit video.

A teď k té samotné inspiraci: co je to vůbec za zvíře? Jaký obsah má to slovo pro tebe?
Taková ta náhlá vnuknutí před usnutím nebo ve sprše jsou skvělá. V mozku se sepnou obvody a osvítí nějakou dosud neviděnou souvislost. Naučila jsem se spoléhat na to, že v pravou chvíli přicházejí i podněty jakoby zvenčí, i když si je nespíš přitahuje nevědomí. Na internetu na mě vyskočí text, který obsahuje zásadní vodítko, zrovna se koná výstava, která mi něco může osvětlit, zaslechnu hovor v metru atd. Tohle jsou milé okamžiky, které mi v tu chvíli potvrdí, že jsem na správné cestě. Ale zbytek procesu psaní prózy už jsou holt člověkohodiny, které nejde ošidit.

Je v inspiraci něco, co člověka přesahuje, pochází „mimo něho“ nebo je zkrátka nějakou studnicí, ze které čerpáme jako lidstvo? Něco jako kolektivní nevědomí?
Tam podle mě patří ty „šťastné náhody“, kdy mi vnější svět přihraje nějakou kostičku do stavebnice zdánlivě bez mého přičinění, a pak samozřejmě sny. Nebo taky občas zjistím, že mi v textu vzniká struktura, kterou jsem tam vědomě nevložila. Tyhle jevy ráda pozoruju.

Pro tvůrčího (a pravděpodobně pro každého) člověka je každopádně inspirace cosi žádoucího, jaksi zářivého, co mít u sebe je výhra. Co ale když se tento stav nechce dostavit na povel? Máš nějaké osvědčené posilovací cviky pro zlepšení inspirace?
Píšu, když na to mám chuť. A když mi to nejde, tak nepíšu. Tím je to vyřešeno. Jiná věc je psaní textů na objednávku, když člověk musí. Ale deadliny mají zázračnou moc, to se najednou znásobí produktivita. Sama sobě sice taky ukládám termíny, ale nejsou zdaleka tak účinné.

Stalo se ti někdy naopak, že jsi pocítila inspiraci a potřebu ji zpracovat ve chvíli, kdy se to vůbec nehodilo? Co jsi s tím udělala?
Takovou situaci si nevybavuju. Vždycky je po ruce kus papíru nebo aspoň telefon, kam si můžu napsat poznámku.

Pozorování, zkoumání a zaznamenávání

Myslím, že jednou z velmi oceňovaných rovin tvého románu Teorie podivnosti je neutuchající pozorovatelství, bohatství postřehů, které se v knize nabízí skrze vypravěčský hlas hlavní hrdinky Ady Sabové. Za hrdinku to samozřejmě celé musela oddřít autorka. Představuju si ohromnou hromadu jednotlivin, ze kterých jsi vybírala, které zapůjčíš Adě. Dříve měli spisovatelé výstřižky… Jak zaznamenáváš a pořádáš svoje nálezy ty?
V Teorii jsem vyplýtvala snad všechna svoje pozorování za celý život, takový seznam už asi nikdy nedám dohromady. Od poloviny devadesátých let mě doprovází soubor ve Wordu s názvem „Román“, kam jsem si zapisovala všechno, co by se mi někdy mohlo hodit, včetně těch pozorování. Když jsem psala Hrobaříky a sbírala podněty na Olšanech, čmárala jsem si nápady na kusy papíru, které se mi válely v kabelce. Od příchodu chytrých telefonů si zajímavé věci fotím nebo si zapíšu poznámku do telefonu. Výstřižky sbírám taky, ale okamžitě všechno digitalizuju, abych nic neztratila. Teď mám místo výstřižků pakl prospektů z vídeňských památek a muzeí.

Jakým způsobem se díváš na svět — máš nějaký naučený „fokus“, abys zaznamenala a uložila si detail, drobnosti, ze kterých se pak složí zajímavý obraz?
Nejsem si ničeho takového vědoma.

Mnoho našich denních nálezů je dnes obsahem našich různých sebeprezentací na sociálních sítích. Je to dobrý hrubý materiál a nebo se radši díváš svýma očima?
Ze sociálních sítí těžím hodně materiálu. Jednak je to agregátor zajímavých odkazů na média, jednak panoptikum postaviček, které svou sebestylizaci dotáhnou někdy až ke karikatuře. Ráda to pozoruju a největší bizáry si zaznamenávám pro budoucí využití. Sama tam vkládám věci, které mě osobně zaujmou a chci se o ně podělit. Občas na mě vyskočí nějaká pár let stará vzpomínka, fotka nebo hláška a já zjistím, že by se daly využít i v textu. Takže se chystám recyklovat sama sebe. Nic nepřijde nazmar.

Jak jsem poznamenala v perexu, jsi známá svými trefnými komentáři k aktuálnímu dění, které lze číst na tvých profilech na sociálních sítích. Často shrnuješ a glosuješ děje nebo události, o kterých se já sama dozvím až z tvé glosy. Na Twitteru se pro nás opožděné vytahují „trendy“, ale i ty jsou často příliš generické a nebo zkrátka nejsou pro mě. Je to výsledek tvojí publicistické praxe, že jsi naučená hbitě vytahovat a nasvěcovat to, co zrovna hýbe internetem?
Moje prvotní motivace byla sdílet něco, co mě samotnou pobavilo, a taky jsem měla přebytky volné kreativity. Když jsem zjistila, že to funguje a lidé se smějí, měla jsem z toho radost. Psát status je jako psát aforismus nebo slogan. Je to kondenzovaný útvar, který musí fungovat. Jestli se to povedlo, ukáže okamžitě zpětná vazba. Trendy vědomě nesleduju, jestli se do nich někdy trefím, tak spíš omylem. Poslední dobou už na sítě nepřispívám tolik, už na to nemám energii.

Když se vrátíme do analogových dob — vedla sis deníky, zápisníky, nějaké pravidelné záznamy libovolného formátu?
Psala jsem si jakýsi občasník na střední škole a pak i chvíli na vysoké. Je toho velký tlustý sešit, ale bojím se to otevřít. Obávám se, že by na mě vybafly některé rysy mojí osobnosti, které se mi od té doby podařilo ovládnout.

Co sny, může z nich vyplynout kloudná zápletka a nebo je jejich hlavní užitek v prostém přepisu obvykle vykloubeného děje do příběhu?
Sny jsou poklad. Nevědomí nám servíruje metafory, symboly a archetypy na stříbrném podnose. V Teorii podivnosti jsem jich použila tolik, že už to asi nebudu opakovat. Ale nikdy tam nebyly samoúčelně, vždycky posouvaly děj, nebo pomáhaly hrdince porozumět tomu, co právě prožívá.

Jak se stavíš k názoru, že nejlepší příběhy píše život?
Čím jsem starší a čím víc osobních příběhů jsem vyslechla, tím víc se mi to rčení potvrzuje. Životní zápletky jsou někdy tak vyhrocené, že by působily přemrštěně a neuvěřitelně, kdyby se literárně zpracovaly.

Zkoumáš jako autorka ohlasy svých čtenářů? Dnes je snadné si „o sobě“ přečíst hromady názorů, člověk se může prohnat vyhledávačem, vytáhnout si čtenářské recenze. Jak se ti to nese, pracuješ s tím nějak?
Aktivně je nevyhledávám, zakázala jsem si chodit na Goodreads nebo Databázi knih, takže vím jen to, co se mi donese, anebo co mi lidé sami řeknou nebo napíšou. Vždycky jsem ráda, když někdo Teorii čte tak, jak jsem ji napsala. Když někomu moje knížky nesednou, nepotřebuju to vědět, protože to pro mě nemá žádný praktický význam. Kdybych byla komerční autorka a měla za úkol vytvořit klasický bestseler, kterého se prodají miliony výtisků po světě, pak bych námitky čtenářů-zákazníků brala velmi vážně a snažila se je zohledňovat. Ale pokud knihu primárně chápu jako sdělení něčeho, co považuju já sama za důležité, přirozeně se netrefím do vkusu všem. Vítám upozornění na věcné chyby, nesrozumitelnost, pomalý spád atd., ale nezajímá mě, jestli je někomu moje hrdinka nesympatická. S tím nic nenadělám.

Ráda bych se teď zeptala na ohlasy na Teorii podivnosti ze zahraničí — čte se venku stejně, akcentují se stejné věci a nebo ten příběh našel jiné čtenáře z jiných důvodů?
Zatím vyšly jen čtyři překlady, ten poslední teprve před několika týdny, takže u něj nemám zatím žádnou zpětnou vazbu. U těch prvních tří jsem byla příjemně překvapená, že humor, metafyzika i satira přežily mezikulturní přenos. I pragensiální odkazy prý byly srozumitelné. Takže zatím jsem spokojená.

Ke zdrojům!

Je pro tebe podstatné, kde se při práci nalézáš?
Myslím, že mi stačí stůl, židle a klid. To znamená, že v kavárně bych se asi soustředit neokázala (nezkoušela jsem to).

Jak se píše doma? Je domov příjemnější nebo rozptyluje?
Doma mám největší komfort. Z domova pracuju už léta a i v době, kdy jsem byla zaměstnaná, jsem doma ve volném čase překládala knížky. Takže domácí práce je standard.

Jaké jsou tvé zkušenosti z literárních rezidencí?
Rezidence jsou skvělá věc, protože je člověk fyzicky odříznutý od svého přirozeného prostředí, a tudíž může odmítat všechno, co vyžaduje jeho fyzickou přítomnost. Bohužel není odříznutý elektronicky. Teoreticky bych se na rezidenci měla soustředit jen na jednu věc, ale mně se to nikdy úplně nepodařilo. Mám pravidelné rozhlasové pořady, které nejdou předtočit, a na rezidencích mě vždycky dohnaly i další závazky. Nejvíc času tam ale vždycky strávím obstaráváním holého života. Nejdřív se musí kompletně naplnit lednice a spíž. A vaření, zpravidla na dvouplotýnkovém vařiči, pohltí další čas a energii, protože ne všude se dá jíst denně v restauraci. Ale jinak jsou rezidence báječný způsob poznávání míst a lidí – včetně sebe.

Pomohly ti v tom, že jsi mohla podrobně objevit místa, která třeba časem zpracuješ?
V tomto pro mě byla naprosto zásadní vídeňská rezidence na začátku loňského roku, protože vídeňské reálie hojně využívám v románu. Chodila jsem tam po stopách svých příbuzných a objevovala Vídeň roku 1912. Budapešť ani Broumov se v žádném mém textu zatím neobjevily, ale to neznamená, že svoje zkušenosti odtamtud ještě někdy nevyužiju.

Začala jsem tím, že jsem se vyptávala na vlivy počasí a denní doby a na podstatu inspirace, ale nakonec je práce spisovatele hodně studiem pramenů, prováděním rešerší, zkrátka shromažďováním materiálu. Jak se ti pracuje v roce 2020, který zavřel knihovny a knihkupectví, omezil vlastně přístup k informacím na ty digitalizované?
Naštěstí je spousta zdrojů dostupná na internetu. Nejvíc ze všeho zírám do mapy Vídně a jejích historických plánů, které jsou v dispozici ve vysokém rozlišení. Používám Google Street View, abych si oživila místa, kterými jsem prošla, a taky mi pomáhá internetová encyklopedie Vídně. Dopracovala jsem se dokonce k vídeňským matrikám, které jsou dostupné online, a ověřovala tam data a adresy. K tématu Slovácka mám doma několik knih, se kterými si vystačím. Spoustu písemných materiálů jsem si přivezla z Vídně a v létě jsem si ještě v knihovně stihla vypůjčit Pochod Radeckého a Kapucínskou kryptu od Josepha Rotha, ze kterých cituju. České historické texty jsou k dispozici na Wikizdrojích a pomohly mi i elektronické knihy zveřejněné pražskou Městskou knihovnou – třeba Macharovo Tristium Vindobona.

Hledáš si třeba konzultanty (odborníky) pro určitá témata — nebo je to všechno samostudium?
Jsem hrozně zvídavá, takže se snažím co nejvíc věcí zjistit sama, to dobrodružství z objevování je pro mě jedna z nejzábavnějších součástí psaní. U Teorie podivnosti jsem konzultovala snad jenom fungování výzkumného ústavu s kamarádem akademikem. V textu, který píšu teď, jsem zabrousila do oboru, o kterém vím podobně málo jako o kvantové fyzice, a obávám se, že rukopis po mně bude muset lektorovat někdo, kdo dějinám na rozdíl ode mě rozumí.

Musím říct, že tu pasáž o kvantové mechanice jsem v Teorii četla dvakrát, a pak jsem si musela dohledat to zmiňované video s Dr. Quantem. Bylo pro mě vůbec během četby dost uklidňující, že jsem si mohla dostopovat tvoje zdroje…když jsem chtěla. Je pro tebe nutná taková autorská poctivost, tj. že si nedovolíš čtenářům vykládat pohádky?
Pokud je to v mých silách, snažím se držet faktů, ale moje vzdělání a inteligence jsou omezené, takže připouštím, že něco není autorská licence, ale obyčejná chyba. V Teorii jsem se odrazila od těch jednoduchých principů kvantové fyziky, jak je vysvětluje Dr. Quantum ve zmíněném videu, a uplatnila je na hrubohmotný svět už zcela svévolně.

Pokud se něco nezměnilo, vím, že zpracováváš deníky své prababičky, která žila na moravském Slovácku. Měla jsi možnost se tam letos podívat, přestože cestování bylo po většinu roku významně omezeno? Je pro tebe nezbytné projít si místa, o kterých píšeš?
Přímo na místech vždycky objevím něco zásadního, to se nedá ošidit. V roce 2020 jsem měla na Slovácko namířeno dokonce dvakrát, ale ze známých důvodů z toho sešlo. Naštěstí jsem si ta místa z prababiččiných pamětí prošla už v předchozích letech, takže text dávám dohromady ze vzpomínek za pomoci mapy. Část románu se odehrává i v Brně a v Praze, Brno mám naštěstí prochozené, pražské lokality jsem si nachodila při prvním lockdownu. Většina současné linie se děje ve Vídni a vídeňské lokality z pamětí prababičky jsem si naštěstí stihla projít v lednu a v únoru loňského roku.

Jak vypadá takové zkoumání reálií v tvém podání — procházíš místem, děláš si poznámky, fotíš? Stalo se ti, že se tě někdo kolemjdoucí ptal, co děláš?
Přesně tak, chodím, postávám, okouním, fotím si místo z různých úhlů, celek, polocelek, detail, informační tabule, pamětní desky, jména ulic, opuštěné dvorky. Třeba na návštěvě ve fiktivním „Ústavu mezioborových studií člověka“, tj. v bývalém Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici, které už léta chátrá, jsem si fotila úplně všechno – od oprýskaných stěn a parket pokálených od bezdomovců až po holubí hnízdo v umyvadle, které se v knížce taky objevilo. Nevybavuju si, že by mě někdo na ulici konfrontoval, ale pokud mě někdo při „náběru dat“ pozoruje, musím mu být krajně podezřelá.

Změnil letošní rok „životaběh“ tvých literárních hrdinů? Zřejmě i pandemie je svého druhu inspirací.
Za jiných okolností by mě nenapadlo se do tak aktuálního tématu pouštět, ale vloni v lednu jsem začala psát text, který se odehrává v roce 2020, takže se mi pandemie vnutila do románu sama a její společenské dopady osudy hrdinů opravdu ovlivní.

Jaké myslíš, že můžeme očekávat nové knihy v následujících letech? Vynoří se více temných či „postapo“ próz?
To si netroufám prorokovat.

A prozradíš, kdy můžeme čekat tvou novou knihu? Nenaléhám…
Během několika týdnů bych ji ráda dokončila. Zbytek bude záležet na délce redakčního procesu a rozhodnutí nakladatele.

Každopádně jsem na ni zvědavá a přeju, aby se inspirace dostavovala souměrně, laskavě a hojně.
Děkuju a nápodobně!