Jitka Bret Srbová

Anketa o editorské práci v poezii: otázky na básnířky a básníky

Ptá se Jitka Bret Srbová
Rozhovory – Anketa
revue Ravt 15/2020

Otázky:

  1. Co si jako autor/ka slibujete od práce editora? Co by s vaším rukopisem měl udělat?
  2. Jak vnímáte rozdíl mezi editorem a redaktorem v případě poezie — jaké jsou vaše zkušenosti?

 

Ingrid Artezz, spisovatelka a kulturní publicistka
1) Jako autorka si od editora, ideálně zkušeného, slibuji především chirurgické zásahy do textu. Někdy se báseň podaří i na první pokus bez potřeby škrtat. Ale leckterý autor, až na výjimky, potřebuje texty upravit, učesat. Málokdo dokáže své ego natolik potlačit, aby se vzdal některé části básně na doporučení editora, který by měl objektivně posoudit, zda si text úpravy žádá. Navíc více očí více vidí. A autor by neměl trpět úzkostí z ovlivnění. Mnohá doporučení jsou pro dobro všech zúčastněných, zejména čtenářů. Existují i autoři, kteří si do textu zasahovat odmítají a striktně trvají na hotovém útvaru. O tom, jak moc, vypovídá i stupeň vyzrálosti a pokora. Samozřejmě původní text si kdokoli, kromě autora, může mylně interpretovat, jenže poezie sama o sobě nabízí častokrát nespočet interpretací. Střet zájmu někdy vznikne u redundantních textů. Zásahy editora by tedy měly tvořit jen minimalistické doladění. Nebo doporučení. Např. při hře se slovy, která by se mohla zvrtnout v lartpourlartismus, čili umění pro umění. Otázka, zda řešit v poezii faktické nesrovnalosti, když biologicky nelogické sloveso podnítí prostor pro fantazii díky metafoře. atp. Úkolem editora je srovnat text do přijatelné estetické podoby, fasády. Promýšlí i pořadí básní, které si obvykle určuje zkušený autor sám. Často si sbírka vystačí i s redaktorem. Na rozdíl od publicistických článků, kde je práce redaktora a editora jasně vymezená a také rozdělená. Jelikož v klasickém rozdělení je editor koncepční pracovník odpovídající za výslednou podobu díla, i za konečný výběr. Např. u ročenky Nejlepších českých básní editor určuje i výběr a celou koncepci. Je zodpovědný za výsledek a měl by mít i dostatečný přehled. Sjednocuje a uceluje konečnou podobu díla… konkrétně u svého díla očekávám, ze mi proškrtá některé nadbytečné výrazy tam, kde možná říkám zbytečně mnoho, tak, aby zůstal prostor pro čtenářské objevy i napětí. Anebo mě upozorní na nelogičnosti. Což nutně neznamená, že si za textem nestojím, ale také vím, že občas je dobré psát i pro čtenáře a vyladit kontury formy. Také mohu nevidět některý otřepaný výraz, který lze nahradit lepším. Osobně raději pracuji v týmu a konzultace mě inspiruje k lepším výkonům. Nepovažuji se moc za sólistku. I když na sólové dráze nevidím nic špatného. Každý vnímá subjektivně.

2) Částečně jsem odpověděla v předchozí otázce. Proto jen doplním, že redaktor by měl primárně text zkontrolovat a pravopisně ošetřit. Někdy se u sbírek poezie vyskytuje pouze účast redaktora, který může částečně převzít kus editorské práce podle svých zkušeností a určité relevance. Aspoň dle mé dosavadní praxe. Obecně ovšem vidím velký rozdíl v práci s textem, poezie vyžaduje mnohem větší invenci než jiné texty. I v závislosti na porozumění, nejen na stylu. Někdy poezie díky zásahu do textu ztratí původní rozměr významu. Je potřeba, aby autor věděl, co chce sdělit a rozhodnout se. Nelze se zavděčit všem. Každý editor škrtá jinak. Ovšem měl by být nekompromisní.

 

Jiří Dynka, básník
1) Člověk odpovědný za přípravu rukopisu do tisku by měl dělat to, co Pound s rukopisem Eliotovým – škrtat, škrtat, škrtat! Resp. pracovat na rukopisu do té podoby, dokud nebude produktem Pustá země. (Pokud jsme ovšem Poundy a Elioty.)

2) Moje zkušenost je ovšem taková, že za práci na rukopisu se považuje ponejvíce pravopisná korektura.

 

Sylva Fischerová, básnířka a klasická filoložka
1) Začnu epicky, totiž vzpomínkou na to, jak kdysi editoval Ladislav (Denis) Verecký mou sbírku Velká zrcadla pro tehdy ještě fungující nakladatelství Československý spisovatel. Když to pročetl, řekl mi: „Opakují se ti tam moc často dvě slova, bůh a smrt, na to by sis měla dát pozor.” Odpověděla jsem něco ve smyslu, ha ha, komu by se tahle slova neopakovala, když o nich to všecko je… A dál pokračoval: „A kromě toho tam máš moc často dvojici substantivum – adjektivum, nevypadá to dobře.” Odpověděla jsem podobně – kde asi tak nemáme tyto téměř všudypřítomné dvojice? Nicméně Denis měl pravdu a autor – a básník zejména – by si měl dávat pozor na příliš automatické opakování týchž slov – které pak kritik prohlásí za „motivy”, za „topos” atp. Denisovy obecné rady mi takto pomohly i mnohem později, když jsem ze sbírky Anděl na okně vyhazovala tunu soch, které se mi tam vetřely, a ze sbírky Světový orloj jsem zase pro změnu vyhazovala plechovky… Samozřejmě vždycky tam nějaké sochy nebo plechovky atp. zbydou, ale jde o to, aby jich nebylo příliš mnoho; domnívám se, že takovéto opakování je spíše známkou ne-umění než umění, výrazné bývá zvlášť u prvotin, a úkolem editora je na to autora upozornit a vést ho k tomu, že opakování musí mít jasný smysl a cíl – a že leckdy působí vlastně kontraproduktivně.

Dalším úkolem editora je upozornit autora na to, co mu podle jeho soudu v textu nefunguje (jakkoli autor je pevně přesvědčen o tom, že to funguje skvěle); a ovšem i poukázat na možné nejasnosti a víceznačnosti, kterých si autor není vědom – právě jakožto autor – a které umí odhalit jen „druhé oko”.

2) Rozdíl mezi editorem a redaktorem není podle mě v českém prostředí příliš jasně nastaven. Vždy, když dostanu za úkol zredigovat nějaký text, se tedy rovnou ptám, co se ode mě v daném případě očekává – abychom si to dopředu vyjasnili.

 

Tomáš Gabriel, básník
1) Očekávám, že mi dovede říct, co je na mém rukopisu obecně cenného a co tomu překáží. Velmi konkrétně a výmluvně. Že mi tím umožní znovu se podívat na text a posílit jej. Že bude se mnou sdílet entuziasmus, zaujetí pro text, který spolu dáváme dohromady. A také, že obstará doprovodné texty: anotaci, případně posudek. A že mi bude k dispozici.

2) Rozdíl mezi editorem a redaktorem nevnímám, vždy jsem jednal jen s jedním člověkem (když nepočítám korekturu a grafiku). Pracoval jsem s pěti redaktory/redaktorkami. Vždy jsem se ke své nelibosti musel stát autorem a nebo spoluautorem anotace. Jednou se žádalo o dotaci, získáním posudků jsem byl pověřen já. Můj rukopis byl spíš než co jiného respektován, byly mi navrhovány menší změny, ale to, že bych se s redaktorem propojil a nad knihou jsme dumali, čím je a čím by mohla být, to se mi stalo jen náznakem. O knize Prequel se se mnou takto bavila Marie Iljašenko, její pohled knihu ovlivnil a umožnil mi přepsat ji tak, jak bych ji sám nepřepsal. Přitom stačilo málo, pár slov o tom, oč tam jde a jak se to jeví zvenku. U Martina Stöhra oceňuji především zpětně to, jak dovedl mou poetiku pochopit a pojmenovat ve slovu k uvedení knihy a později v prezentaci v časopisu Host. Samotná jeho redakce byla velmi tolerantní, minimalistická, nabízející drobné změny a v zásadě respektující, co jsem navrhl. Tereza Riedlbauchová, které jsem vděčný za vydání prvotiny, sebevědomě odmítla název Krajina budoucích mýtů a navrhla vlastní řazení básní, které jsem s úpravami přijal a ocenil. Redakce je práce v současnosti velmi špatně placená a nároky na ni by bylo přitom tak krásné klást maximální. Redaktoři by mohli ovlivňovat texty mnohem víc. Ne asertivnějším vymáháním úprav, ale tím, kdyby měli možnost napojit se na text ne jen z unaveného dobráctví, ale i proto, že je to živí. Každý nějak chápe, kdy se mu povedl pěkný obraz, ale málokdo si uvědomuje, čím je jeho psaní zajímavé v kontextu. Uvědomit si to ještě před publikací je velký rozdíl oproti tomu, přečíst si o tom pak někde v recenzi.

 

Josef Straka, básník a psycholog
1) Nejdřív je nejvíce potěšující, že si vaše texty někdo vybral a chce se jimi probírat, zaobírat se jimi. Je vždy zajímavé a podnětné především slyšet, co si o nich myslí a co by se mohlo změnit, či pozměnit, tak, aby se co nejvíce vystihl záměr knihy. Takže v počátcích mám velmi rád dlouhé až nekonečné diskuze o knize, o její filozofii, vyznění a následně pak o konkrétních textech, proč jsou takto napsány a proč by se v některých pasážích mohlo změnit to či ono. A pak je to práce nad jednotlivými texty, debaty o významech jednotlivých slov, veršů, sentencí. Beru to jako neustálý dialog, kdy se společně pomalu blížíme k cíli, s různými zákrutami a vracením se i k tomu, což bylo změněno, zda je to tak správně a jak to celkově zapadá do kontextu celé knihy — přemýšlet i o dalších vyzněních mimo rámec knihy.

2) Editor je podle mne člověk, kterému jde o celkovou koncepci, ladění knihy. Přemýšlí o jejím záměru, proč je napsána právě tak, o její filozofii. Jeho hlavní práce, po autorově řazení, je přemýšlet, zda texty mohou jít takto po sobě, zda někde něco vyškrtnout, změnit, přepsat, aby to odpovídalo víc tomu, jak on cítí hlavní záměry a ducha knižního textu. Redaktor knihy se pak zabývá gramatickými a stylistickými nepřesnostmi či chybami a hledá nejoptimálnější řešení, jak zachovat autorův jazyk, a zároveň aby text byl po jazykové stránce vybroušený.

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka Bret Srbová

    (1976, Praha), je básnířka, textařka, literární publicistka. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011), Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013), Les (Dauphin, 2016) a Svět: (Dauphin, 2019). Její básně ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Janem Šulcem

    Kdo nemá sicflajš, ten nemůže ediční práci dělat dobře

    Ptá se Jitka Bret Srbová

    Jan Šulc (nar. 1965), vystudovaný anglista a portugalista, je významný český redaktor a editor. Od 90. let je spolutvůrcem edičního plánu nakladatelství Torst, pro které připravil desítky titulů, například edičně komentoval dvě různá vydání Teorie spolehlivosti Ivana Diviše, připravil k vydání Nevyhnutelnosti Emila Juliše, Básně Josefa Topola, Celý život, Nápěvy a Povídky Jana Zábrany, Brožované básně Pavla Šruta, Fernety Josefa Kroutvora, Otevřený deník Jana Vladislava či Vzorec řeči Karla Miloty. Celkově má na kontě více než 120 knižních titulů českých autorů pro různá nakladatelství. Je držitelem ceny Nadace Český literární fond za přínos české knižní kultuře, v roce 2014 se stal laureátem Ceny Karla Čapka udělované Českým centrem Mezinárodního PEN-klubu a Společností přátel PEN-klubu, především za obětavou ediční práci věnovanou autorům v minulosti zakazovaným nebo exilovým. Je tichým spolutvůrcem krásných, hlubokých knih. O tom, jak takové knihy vznikají, si povídáme z emailu do emailu.

    fotografie: Marek Flekal

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 15/2020
  • Olga Stehlíková

    Poezie je luxus

    Ptá se Olga Stehlíková

    Anketa o zmlknutí. Proč ztichli někteří básníci a kritikové poezie?

    Rozhovory – Anketa
    revue Ravt 12/2020