Otázky:

1. Kde je podle vás těžiště práce editora poezie, co má editor udělat pro básnickou knihu, výbor či ediční řadu poezie?

2. Kterou edici poezie považujete na českém trhu za výjimečnou (nemusí být současná)? V čem to tkví?

Dan Jedlička, básník, editor, šéfredaktor nakladatelství Perplex
1) To nejhorší, co můžete udělat pro básnickou sbírku, je ponechat ji bez ediční práce. Báseň je sice výsostně subjektivní text, ale neznamená to, že je proto nedotknutelný. Poezie má tendenci udržovat kolem sebe romantický mýtus, že vzniká v momentu jakési soukromé epifanie, jejíž výsledek v podobě básně autor „uděluje“ světu jako hotovou věc. Většina básnických rukopisů přistávajících na redakčních stolech má ve skutečnosti k vydání teprve nakročeno a péče editora je vysoce žádoucí. Chápu, že nechat si „sahat“ na své básně může být bolestivé, protože vztah mezi autorem a jeho dílem je ve všech ohledech vztahem rodičovským. Ale dobrý editor nemá na sbírce co pokazit, může jí jen pomoct. Upozornit na věci, které autor ve svém textu už nevidí, protože je příliš „uvnitř“: bezděčné opakování slov a obratů, nadužívání některých figur, sebevykrádání, přílišná doslovnost, básnická klišé a vyčpělé obrazy, textové vycpávky, rytmické problémy, nekonzistence v pravopisu a interpunkci, problematické dělení veršů… práce je obvykle dost. Zároveň je ale třeba respektovat poetiku, neznásilňovat styl, mít sbírku neustále na zřeteli jako celek a vnímat její spodní proudy. Nedokážu říct, jaký rozsah edičních zásahů je ještě přijatelný, to vždycky záleží na konkrétním rukopisu. Nemám problém být invazivní, navrhnout v textu rozsáhlejší škrt či přimět autora uvažovat o lepším znění, ale snažím se držet jedné obecné zásady: editor je tady od toho, aby pomohl vytvořit dílo lepší; jeho práce se musí zastavit tam, kde by už vytvářel dílo nové.

2) Pro můj vlastní čtenářský vstup do světa poezie byla důležitá edice Versus nakladatelství BB/art, která vycházela v letech 2001–2006. Dneska vidím, že z hlediska výběru titulů to byla nehorázná všehochuť bez rozpoznatelné jednotící linky (překladové výbory, výbory z české poezie i reedice samostatných sbírek), ale zvědavý zájemce o poezii tak mohl v rámci jedné ediční řady získat poměrně široký přehled.

Michal Kosák, editor, ÚČL AV ČR
1) Předesílám, že popisuji práci editora na díle zemřelého autora při vydání jeho spisů. V tom případě je to trochu podobné práci detektiva, policisty nebo alespoň policejního psa, všem jde o to zjistit, co a jak se seběhlo, jak šly jednotlivé události za sebou. Editor také nejprve sbírá všemožné stopy, pak se je snaží kriticky posoudit, odlišit jistá fakta od domněnek, a nakonec předložit svou interpretaci historie textu. Těžiště návazné činnosti je pak v řemeslné stránce. Každý editor pojednávaného typu má sice svůj osobitý rukopis, nicméně všichni usilují představit dílo autora přehledně utříděné, dobře zpracované a bezpečně ověřené. Stejně jako nikdo nechce jezdit na kole, kterému stále padá řetěz, i dobrá edice musí být dobře seřízená, funkční a krásná.

2) U nás existuje mnoho edičních výkonů, jež jsou zcela neporovnatelné, a to třeba kvalitou ediční práce či unikátním materiálem. Ze starších edic, kterými jsem se více zabýval, je pro mě takovým balvanem např. edice Slezských písní, kterou v roce 1967 připravil Oldřich Králík, Ladislav Pallas a Viktor Ficek, protože měli odvahu podívat se na úkol editora jinak, než doposud bylo zvykem.

Jiří Macháček, básník, hudebník, šéfredaktor nakladatelství Protimluv
1) Myslím, že těžiště práce editora je v přátelském přebývání s textem autora, v hlubším prožitku jeho osoby, v určité přátelské přízni s ním, v přijímání „radiace” jeho způsobu myšlení a v bytostné zaujatosti jeho poezií. Na druhé straně by editor neměl být v knize „vidět”, nelíbí se mi, když je editor tím hlavním. Pak knihu odkládám, koncepty zvenčí upozaďující autora nevyhledávám, ale naopak, když cítím, že vznikla vzájemně podnětná symbióza, mám z takové četby radost. Editor je vlastně jakýsi čistič, ten, který by měl uklidit po autorovi zbytečné smetí, nejen to gramatické, stylistické, ale taky to vnitřní, tedy to, co není úplně jeho, co nejde přímo z něj (a vše v pokorném dialogu s ním ať už čistě vnitřním „na dálku” či v diskusi s tím živým). Dobře se o tom píše, ale málokdy se to povede… Je to nesmírně těžká otázka.

2) A tahle otázka je ještě těžší. Těch mimořádných edic (i z historie) je opravdu hodně. Určitě vyzdvihuji z těch současných to, co dělají ve svých edicích Fra nebo Host či Pavel Mervart, cítím tam vždy jistou záruku dobré ediční práce, podtrženou navíc dobrou grafickou řečí vydaných knih…

Martin Machovec, editor, redaktor, literární kritik a překladatel
1) Snad není velký rozdíl mezi edicemi básnických knih a edicemi prozaických textů. Samozřejmě že východiskem jakékoli ediční práce je ujasnit si celkovou strategii, tj. co je cílem té práce, komu bude publikace určena, jaké má a musí mít parametry, v jaké míře musí být kompatibilní v té či oné ediční řadě s dalšími svazky, jde-li o výbor, pak proč zrovna takový, a ne jiný atd. To vše by snad mělo být samozřejmostí. Nutné jsou pečlivé kolace, tedy porovnání textů s předchozími vydáními, případně i s autorovým rukopisem. I čtenářský výbor si dle mého názoru zaslouží třeba jen stručný komentář, kde je informace o tom, co vlastně za text vychází, čeho je výsledkem, co mu předcházelo.

2) V posledních letech jsem ocenil zejména dvě edice poesie: a/ Andrej Stankovič, Knihy básní 1-2, Triáda, Praha 2017, editorka Lucie Bartoňová; b/ Ladislav Novák, Dílo I-II, Dybbuk, Praha 2017, editor Petr Kuběnský. Jsou tu ovšem také edice, které nelze jednoznačně vtěsnat ani jen do poesie či jen prózy, a zde trvale oceňuji práci editorky Eriky Abrams na edici Sebraných spisů Ladislavy Klímy (Torst, zatím 4 svazky) a práci M. C. Putny, Záviše Šumana a Jakuba Vaníčka na edici Sebraných spisů Jakuba Demla (Academia, zatím 4 svazky).

Simona Racková, básnířka, redaktorka, vedoucí recenzní rubriky Tvaru
1) V první řadě jsem přesvědčená o tom, že zvlášť v případě poezie je záhodno přistoupit na editorství jen v případě, že je vám tato konkrétní poezie blízká a že se na ni dokážete naladit. Že k tomu nemusíte vyvíjet žádné zvláštní úsilí, že s ní zkrátka přirozeně souzníte, rozumíte jí – rozumíte si s ní. A zároveň – často hned při prvním čtení – vidíte místa, která by si zasloužila nové přehlédnutí, revizi, dotažení, proškrtání, jiné uspořádání veršů… cokoli (a vy už tušíte, co přesně). Že zkrátka víte, jak jednotlivým básním i celku sbírky pomoci, aby byla ještě lepší, než je teď, ve fázi syrového rukopisu. Nutností je samozřejmě důvěra mezi autorem a editorem, a pochopitelně i autorova či autorčina chuť s rukopisem pracovat. Myslím, že je dobré, když si básníci své editory vybírají sami – pak jsou totiž otevření jejich návrhům na úpravy, protože, co si budeme povídat, zvlášť u poezie může editor skutečně jen navrhovat, ale je na autorovi, nakolik na jeho rady dá. Je to velmi citlivá záležitost, při které musí jít ego stranou – jen pak je celá práce na textech k něčemu a výsledkem může být sbírka, která je i o několik „levelů“ lepší než výchozí rukopis. Naprosto zásadní je na jedné straně empatie a porozumění, na druhé pak otevřená komunikace a schopnost říct jasně, věcně a férově, proč by se s textem a v textu (možná) mělo dělat to či ono. Editor by se neměl bát „rubat“, navrhovat třeba i vyřazení či výraznější úpravy některých textů – je dobré přistupovat k autorovi s láskyplným respektem, nikoli však posvátnou úctou. Jen pak je výsledkem společná tvůrčí práce, která je přínosem pro básníka i pro editora, a poté taktéž společná radost z výsledku. Sama mám zkušenosti z obou „břehů“ – a asi mám štěstí, nebo dobrou ruku, ale zatím jsou ty zkušenosti jen pozitivní. Tímto děkuju jak autorům, kteří mi kdy svěřili své rukopisy, tak oběma svým dosavadním editorům – Janu Štolbovi a Martinu Stöhrovi. Mimochodem, Martinova decentní formulace „nechal bych stranou“ místo obligátního „vyhodit!“, pokud mu některý text připadal slabý – to je vrchol nejen editorského, ale i diplomatického talentu! Díky a respekt!

Zdeněk Volf, básník a editor
1) Pro mě je to prvotně otázka nezastupitelnosti. Kruhové obrany knihy… Autora… Totální služba, trvalé otcovství. – Kdysi se autorům do všeho mluvilo, nyní sami požadují. Sestavujete-li například básnickou antologii, stavíte most. Odepře-li vám nakonec někdo z oslovených souhlas, jako kdybyste přišli o nosník. U antologií svým způsobem historizujících by to mělo být jako u učebnic, na které se autorský zákon „zatím” neuplatňuje.

2) Dobrých, ba výjimečných edicí poezie bych rád jmenoval vícero. Nicméně jako zároveň autor jsem ve střetu zájmů. Poukážu tedy alespoň na překladovou řadu nakladatelství DharmaGaia, které nedávno opět vydalo pozoruhodnou novinku: Sto básní (Svět staré japonské poezie). Dokonalá souhra slova a obrazu. Věnovaná je památce japanologa a zenového mistra Miroslava Nováka. V pozadí toho všeho se patrně už dlouho skrývá pokornost meditační praxe.