Dora Kaprálová

Slovo k věci (mateřství)

Já sama mám dětí jako smetí, a je mi fuk, že nevyšly všechny z mého břicha.

Esejistika – Pádlo
revue Ravt 13/2020

Možná je mateřství jako zamilovanost, taková ta permanentní a trochu divoká, výsostně spirituální a děsivě hmatatelná. Je mi to trapné, ne — vlastně moc není: odmalička jsem tou, která i cizí malé děti, ty, které si zamiluju na první pohled, různě hladí po hlavičce, drbe po zádíčkách, lechtá je a mluví na ně, protože mě v takový okamžik naplní velebný pocit, že jsem to konečně já. Nemusím nic předstírat, jsem, protože ono je se mnou. Dítě, které miluju.
Svět zmizí a narodí se. A nic jiného není.

Jsem jako naše sousedka paní Kranz, když ještě žila. Všichni o ní říkali, že je to mrzutá stará bába. Ale kdykoliv jsme s mladší dcerkou neslyšně procházely kolem jejích dveří, vykoukla a začala tancovat radostný derviší tanec: scvrklá stařenka na mechanický klíček, tancovala pro mé dítě s čokoládou v dlani a smála se a smála.

Uvědomuju si pochopitelně hraničnost takového počínání, vždyť co si o nás myslí ti spořádaní?
Ne, není mi to trapné, skutečně není, miluju děti, a mám pocit, že jim rozumím. Možná i proto nejsem schopna dopsat dětskou knížku. Píšu ji a ošívám se, brečím, směju se, drbu, plácám se do stehen, hned bych žonglovala s míčky a hned bych šla škemrat, zda si se mnou některá z dcer nezahraje karty… trápí mě, že slova jsou jen slova, od psaní pro děti chci mnohem víc. Chci v tom psaní zmizet, úplně, jako bych byla paní Kranz a tancovala kachní taneček s čokoládou v dlani.
Anebo jako bych bosou nohou, tou, kterou mám právě teď zlomenou, dosud stála v pískovišti a kreslila prsty kruhy, soustředěně a pomalu, věčně… Stojím tak na dunajské pláži, na pláži lesního rybníka v Mrákotíně nebo na břehu Liebnitzsee, vždyť je to nakonec jedno, je léto a mžourám do slunce, chci zachytit pohled dítěte, toho, které budu za okamžik milovat, chci s ním patou vydlabat dolík v písku, do té díry nalít vodu a doprostřed vhodit borovicovou šišku. Voda se vsákne, vznikne kráter, vím, že nás to rozveselí.

Mám dvě milované dcery, ale mám jich vlastně mnohem víc. Pět, osm? Příčí se mi uzavřenost mateřství, nerozumím ji. Tahleta je naše, ten je náš, a tohle je cizí, Eliáš… Možná proto, že jsem jednou vlastní babičku slyšela vyslovit přesně takovou krutou, dodnes nepochopitelnou větu: tohle je má vnučka a tohle děti mého druhého syna.
Já sama mám dětí jako smetí, a je mi fuk, že nevyšly všechny z mého břicha.

O víkendu jsem s berlemi odletěla k Dunaji. Na dunajském ostrově bydlí můj milý a taky jeden chlapeček. Jmenuje se Emil, jsou mu tři roky. Před měsícem mě chytil za ruku a chodil se mnou lesní osadou sem a tam, tam a sem. Mluvil na mě maďarsky a nepouštěl se mě… Trochu jsme bloudili. Já jsem Emilkovi taky pořád něco říkala, maďarsky nejčastěji ano a ne a nevím, a česky: bubáčku. A když už jsem nevěděla co říct (maďarsky přece neumím), řekla jsem mu vesele: „Szeretlek Emilek“. Věta je to mocná, srandovní a zní jako zaklínadlo. Naučil mě ji ten, který už není chlapeček, ale je Maďar, to stačí.
Emilek se na mě podíval, odpověděl: „Én is“. A bylo to.
Láska.

Ležela jsem v neděli s mým milým u břehu Dunaje. Emilek přišel, sedl si na kraj deky a podal mi sušenku ve tvaru srdce. Tu sušenku obřadně rozpůlil. Jednu mně, jednu sobě. Při každém dalším daru se přiblížil o kousek blíž a nakonec si mi sedl na břicho.
Láska.
Na záda jsem mu prstem nakreslila: tučňáka, slona, žábu a dům.
Foukal mi na zlomenou nohu.
Pak zase zmizel, tříletý indián.
V noci se mi zdálo, že jsem tu dětskou knihu konečně dopsala.
Věnovala jsem ji Emilkovi, a když jsem se probudila, cítila jsem se provinile.
Má to být přece kniha mých dětí!
Jenže já mám dětí jako smetí.
Miluji své dcery nejvíc, miluji je však láskou nevěrnice.
Jsem nevěrnice věrná mateřství.
Jinak to neumím.
Jinak bych uschnula.
Jsou takoví blázni.
A pak jsou třeba andělé ve štucích starých domů.

A i ti by chtěli žít.

Chviličku.
Načítá se.
  • Dora Kaprálová

    (1975, Brno) Vystudovala na JAMU dramaturgii a scenáristiku. Knižně debutovala divadelní hrou Výšiny (2002), prozaicky novelou Zimní kniha o lásce (2014). Mezitím vydala knižní rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (2005). Naposledy ...
    Profil

Souvisí

  • Dora KaprálováOstrovy

    Ostrovy a metamorfózy Dory Kaprálové

    Reflektuje Sylvie Richterová

    Protože literatura má smysl, jenom když klade otázky i překážky, když vyžaduje nasazení čtenáře a lze s ní vést dialog.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 9/2020
  • Dora KaprálováOstrovy

    Život v souostroví ohraničených příhod

    Reflektuje Vladimír Novotný

    Leckteré příhody a příběhy z knihy se však udály i v autorčině vlasti, a čím jsou časově vzdálenější, tím se zdají být přesvědčivější.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 9/2020
  • Právě vychází
    Dora Kaprálová

    Ostrovy

    Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 14/2019
  • Pavel Janoušek

    Kýč?

    Ale ano, už jsem kdysi takové slovo ve spojení s nově vznikající literární tvorbou slyšel, přesněji slýchával, a to docela často…

    Esejistika – Pádlo
    revue Ravt 6/2020