Martin Poch, básník a komparatista

1., 3. Nemyslím, že by zvýšený výskyt pojmu láska svědčil o renesanci, i kdyby byl názvem a předmětem každé druhé sbírky. Pokud psaní slibuje slast, pak milostné básně píšeme všichni. Co možná chybí, je erotika, rytířská poezie bázně a hany, kde dominantní roli hraje vztah k neznámému pohlaví. Kdy jste při čtení naposled zčervenali? Kdy jste v břiše měli motýly? Možná tedy takto: ačkoli celí žhaví usilujeme o milost, většinou vznikne pornografie. I když – pořád lepší než drátem do oka.

2. „Přibít na kříž jsem se musel, / abych tě aspoň neobejmul.“ (Kajman)

Pavel Piekar, grafik a výtvarník, předseda Hollaru, portrétista umělkyň

1 + 2. Milostná poezie je pro mne všechna poezie vyjadřující silný cit a emoce – ať už je to k Bohu, ženě/muži, dětem, přírodě nebo ke zvířatům (pro někoho možná i k jídlu). Erotické téma beru jako podskupinu této poezie. Protože oslovuješ hlavně literáty, budu jmenovat umělce – madony G. Belliniho nebo tvorbu sochaře A. Canovy (Např. Amor a Psyché). Doplňuji svými kresbami – Amor a Psyché (2019) z galerie (2014 – ale tato socha není od Canovy), mateřství a kresba mého syna Samuela před 14 lety (2006).

Klára Hůrková, básnířka a překladatelka, Cáchy

1. Podle mne milostná poezie opěvuje Eros, tedy sexuálně motivovanou náklonnost, touhu či vášeň. Rodičovské či rodinné básně bych tam neřadila, mimochodem ani básně náboženské, které se často milostné poezii podobají. Ale určitě existují přechodné formy… Eros chápu velmi široce, milostná poezie rozhodně nemusí pojednávat o tělesných aktech, takže otázka „podskupiny“ je zase otázkou definice…

2. William Shakespeare: Sonety.

3. Nemám přehled o české literární scéně, ale tady v Německu rozhodně ano. Vedle přírodní lyriky prožívá i milostná poezie svou renesanci. Pokud je tomu tak i v Čechách, je zřejmě „něco ve vzduchu“. Na příklad časopis DAS GEDICHT („Báseň“), který je údajně nejčtenějším periodikem poezie v Německu (a je vlastně ročenkou v rozsahu +-200 stran), připravuje své letošní číslo právě na toto téma! Je všechno jenom náhoda?

Milan Šedivý, básník, publicista, redaktor

1. a 3. Pokud se pokládá otázka Co podle vás je a co případně není milostná poezie, zřetelně se tím signalizuje, že pojem není moc jasný, případně není vůbec funkční. Přestože kdysi nejspíš byl. Nemyslím si, že básnické tituly jmenované v otázce 3 by byly tak milostné, aby si zasloužily svůj název. Spíš z nich cítím určitou ledabylost: názvem může být lecco, proč tedy ne to, co zaujme většinového čtenáře? Snad se tu tají víra, že takhle nazvanou knihu někdo aspoň otevře a že s takovým názvem bude na knihu ve společnosti víc vidět. Ovšem při studiu toho, co je pod deskami, zjišťuju, že milostného citu se dotkne tak všehovšudy pět veršů (nebrat doslovně), zbytek je raději o něčem jiném. Z toho soudím, že k milostné poezii je jistá rezervovanost, ale tabu to není a nebude, protože to je také prvek z množiny všeho, který se hodí k méně zúčastněnému postmodernímu semletí. Mít to však za dominantu, základní kámen, to zatím nikomu za to nestálo. To už spíš u dnešní české prózy cítím větší cílenou práci s citem, protože má větší možnosti uvažovat o čtenáři. Dodávám, že k erotickým scénám u spisovatelstva je snad chuti víc, tam se to koneckonců bez skutečného milostného citu může i obejít…
Odklon od milostné poezie zřejmě bude trvat do doby, než se najde někdo dost přesvědčivý a sugestivní, kdo dokáže řadou svých děl opak. Citovost taky možná přijde ke slovu, až spisovatelští singles naléhavěji zjistí, co je samota. U Nerudy to nebylo jinak.

2. Napadne mě Jaroslav Seifert.

Svatava Antošová, básnířka, publicistka a redaktorka

1. Na tuhle snahu o škatulkování, co „něco“ je, a co „něco“ už není, asi nedokážu uspokojivě odpovědět. Snad bych se jen přimluvila za rozlišení „milostnosti“ a „lásky“: je-li tu řeč o nějaké podskupině, pak bych právě milostnost považovala za podskupinu lásky.

2. Pro mě jsou nejsilnějšími ty milostné básně, které jsou adresovány lásce ztracené či zemřelé… Takže jako první mě napadne: Robinson Jeffers a jeho „Zpěv pro Unu“ nebo „Elegie pro Unu“.

A taky – pro mě až do otištění ve Tvaru 6/2015 neznámý – R. S. Thomas a jeho báseň „Manželství“, na kterou nedokážu zapomenout.

Setkali jsme se

pod sprškou

ptačího zpěvu.

Uplynulo padesát let,

okamžik lásky

ve světě otročícím času.

Byla mladá;

políbil jsem ji s očima

zavřenýma, otevřel

je a spatřil vrásčitou tvář.

„Pojď“, řekla smrt

a vybrala si ji

za partnera

pro poslední tanec. A ona,

která za života

dělala vše s grácií ptáčka,

otevřela teď zobáček

a vyšel z něj jediný povzdech ne

těžší než pírko.

A celý výbor z Mary Oliverové (viz Tvar 6/2019), zejména kratičká báseň „Využít smutek (báseň, která se mi zdála)“:

Bývalá láska dala mi

krabici temnoty.

Stálo mě roky pochopit,

že i to byl dar.

Ale směřovala-li otázka jen na českou poezii a ještě k tomu současnou (doufám, že ne!), tak mám hluboce v sobě zadrápnutou prostou a obyčejnou báseň Milana Kozelky „Půlnoční podívaná (pro Andreu)“ ze sbírky Manhattanský deník (Vetus Via, 2012):

Ráno na břehu jedné řeky, večer na břehu

řeky druhé. Když jsme tu byli spolu, mluvili

jsme o nábřežích řeky třetí. Upper West Side

se nevyrovná magické atmosféře pražské Malé

Strany a Upper East Side ničím nepřipomíná

okolí Týnského chrámu. Je chladno a světla se na

temné hladině zimničně chvějí, vysoko na obloze

se zatahují mraky. Když jsme tu byli spolu,

netušili jsme, že jsme tu spolu naposledy.

Světla na hladině se roztřeseně lesknou,

obloha zeje jako temný bezedný jícen, chlad

se vkliňuje do vzpomínek. Když jsme tu

byli spolu, vál vlhký vítr a byl listopad.

3. Já bych obecně s těmi názvy, v nichž je obsaženo slovo „láska“ či „milostnost“, byla trochu opatrná. Jsou to jen tituly, které danou sbírku, prózu či literární pořad sice dobře prodávají, ale samotné téma „lásky“ spíš rozmělňují a profanují. „Nejlépe“ to předvádějí Igor Malijevský a Jaroslav Rudiš ve svém literárním kabaretu EKG, kdy je v názvu každého jednotlivého pořadu explicitně obsaženo slovo „láska“ – např. EKG o lásce a hospodě, EKG o lásce a Ježíškovi, EKG o lásce a uklízení… apod. Aby mi bylo dobře rozuměno – tím nijak nehodnotím samotný kabaret. Jen chci říct, že když si něco nebo někdo dá na vývěsní štít slovo „láska“, ještě to neznamená, že to o lásce skutečně je.

Vzpomínám si, jak jsme před pár lety chtěli ve Tvaru udělat monotematické číslo právě o lásce – a pohořeli jsme. Jednak proto, že jsme nebyli schopni si ujasnit, odkud a jak za tohle téma vlastně vzít, a jednak taky proto, že nám vybouchla hlavní hvězda čísla – Vladimir Sorokin, s nímž jsme už měli předjednaný rozhovor, ale když slyšel, že by to mělo být o lásce, doslova prchl. Kdo ví, co si pod slovem „láska“ asi představil…?

Ale zpět k jádru otázky, jestli se láska vrací jako téma: já myslím, že se nevrací, ale že tu pořád je a pořád bude – pokud lidé zůstanou lidmi, a nestanou se naprogramovanými roboty. Proti lásce nejsme imunní, což platí dvojnásob o básnících a umělcích vůbec, kteří by bez lásky (v tom nejširším slova smyslu) nebyli schopni tvořit. To je dle mého ten hlavní rozdíl mezi člověkem-tvůrcem a programem či algoritmem, který dokáže napsat báseň či složit symfonii, a jehož zastánci tvrdí, že nelze poznat, zda jde o dílo člověka, anebo stroje, přesněji: umělé inteligence. Prdlajs! Je to poznat – právě pro tu absenci lásky.

Adam El Chaar, spisovatel, publicista

1. V knihovně, která by byla celá věnovaná jen poezii o lásce, by byla milostná poezie jedním z oddělení. Největším. Milostná znamená romantická. Obsahuje ten drobátko útočný sexuální podtext (podsex). Když je platonická, podsex je latentní.

2. Napadne mě jedna, která mi zrovna včera přišla.

Po cestách z dezolátních podniků, kde jsme oba tančili na stole / Ukazovali, co se neukazuje / A říkali slova, který neexistují / By sebezpytování mělo pracovat na plný úvazek / Nedělá a my se dál modlíme k bohu piva a zapomenutých pravidel / Bojím se, cítím potůčky potu mezi ňadry a tím, že je slížeš nezmizí / Modlím se k bohu násilí, korku od vína a cizí posteli / Modlím se s morfiem ve stříkačce mezi nohama / Bojím se, koulím očima, zápasím s poryvy neutuchající rozkoše a ostré nenávisti / Cítím sladkou prázdnotu vesmíru v pytlících s vakuovanou zeleninou / Co je ti drahé, je mně a i ty slipy hozené přes slizkou střechu z pravdivých lží // Po nocích tě prosím ať mi vysvětlíš co je inverze, protože ji cítím ve všech spojnicích v těle / Opakuju se? Ne, opakuju tebe / Protože to ticho nás oba zabíjí a ukrajuje kousky soudnosti / Prkýnko na hajzlu je špinavé a šlupky od banánů mizí mezi zraky návštěvníků / Vím, co si myslí, cítím ty vlny, TY MIKRO-VLNY / Cítím všechno, co řekneš, pomalu mi  to stéká po jehlicemi pobodané kůži / Směješ se a nevěříš na vesmír / Nevěříš v osud a lásku a abstinenční příznaky / Ale v těle je další tělo a to tělo tě miluje! / Říkáš mi sedíc na parketách, natahujíc nekonečný šluk / A natahujíc se po balíčku chipsů z večerky u Jožina / Je to náš chrám / Naše spása / Slunce svítí černobíle / Zebry na asfaltkách tančí / Tančíš ty i já / Miluju tě! Miluju tě! Miluju tě! / Do mrtě metáme na poslední metu tohohle večera / Který se nesmí protáhnout ani o milisekundu / Minové pole číhá za dveřma / A mečení stěn nezná bratra / V lednici jen další bolehlav / A další vata na očištění obličeje

3. Možnosti milostného románu jsem tuhle chytil na Vltavě a moc se mi to líbilo. Jak říkají Beatles: „Láska je vše.“ Vše o lásce by tedy bylo Vše o všem. Ano, láska se vrací. Je ve vzduchu.

Tomáš Čada, básník

1. Nevím. Vždyť v současnosti může být cokoli cokoli. Rozvolněnost názvosloví se dotýká oborů, kde je to dlouhodobě běžné, např. politiky, kdy se za vlastence může označovat kdejaký nacionalista a vítězící pravda s láskou se staly přinejlepším vyšeptalým symbolem, přinejhorším rovnou nadávkou. Bohužel toto spletení pojmů jde hlouběji. A tak jaderné fúzi, školským systémům, klimatu či aktuálně epidemiím rozumí každý Pepek u internetu, ale třeba i kardiochirurg. Autority ztrácejí nejen hlas, ale v mnoha případech i soudnost a úctu k ostatním oborům. V takovém světě může být milostnou poezií cokoli, co označí někdo s náležitým ohlasem. Třeba YouTuber. Možná i proto je fajn rehabilitovat pojmy po drobnostech, dejme tomu přírodní lyriku. Ale je nezbytné dávat jim náležité významy.
A právě proto se necítím být kompetentní hovořit o milostné poezii. Tu jsem cíleně a programově psal naposledy někdy v patnácti, kvůli představě možného sblížení s konkrétními osobami. Blbě. To, že jsem svou poslední sbírku pojmenoval tak, jak jsem ji pojmenoval, je právě spíš povzdechem nad výše zmíněnou rozmatlaností světa, která nemusí být nezbytně špatně, jen nese jiná komunikační paradigmata.

2. Vítězslav Hálek: Večerní písně. Smutné.

3. Mírně se ostýchám odpovědět, když jsem uveden jako exemplum. Ale tady je to za mne jednoznačné. Láska nikdy nezmizela.

Jiří Dynka, básník

První v milostné poezii je pro mě básník Jiří Veselský. Na základě korespondence s ním, v níž ve Veselského dopisech dominovaly dívky… cérečky… přicházející a odcházející, vznikla a v roce 2013 vyšla sbírka Krev na onom světě Jiřího Veselského. Z ní jsou vybrány ukázky.

IVETA

V roce 1989
šestapadesátiletého Jiřího Veselského
vzrušila až k lásce čtyřiadvacetiletá IVETA,
cérečka ze Znojma: ty s těmi prstíky nožky
vypadáš jak opička…

a jak na Purkyňově portrétu — učesaná
na pěšinku… z tmavých, do měděna vlasů.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
JV: Poprvé v životě se dokážu vcítit
do Majakovského, když žili s Brikem
dohromady skrze Lilu… kolektivně:
v ráji je místo nejen pro jednoho…

rozvíjí JV citát Leona Bloye:
každá žena si myslí, že její tělo je ráj,
potom co ho navštívila vdaná IVETA
s doprovodem současného milence
i s doprovodem milence minulého…

JV: Nikdy Ti neřeknu, že jsi kurva…
ale dívenka-puellula… když luláš…
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Čuráš — a zrosuješ své chloupky
třpytem, jenž stoupá do hlavy,
tak jako stoupá pohlaví
do výše, jež chce poznat hloubky…

PUSU NA PUNČOCHÁČE… posílá JV
IVETĚ, dívence s teplým prsem,
po telefonu… a ona: ještě… ještě…
POLIBKY VZDUŠNOU ČAROU…
POLIBKY BEZ DECHU, BEZ DUCHNY,
                            BEZ PODUŠKY…
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
JV: Víc než týden jako bych měl každou
chvíli dostat infarkt. Nebo radši se zabít!
Rozchod je definitivní…
Jak tohle přežiji? Tak se žije poezie!

— A V LŮNĚ TVÉM PRACUJÍ KRÁSNÍ MLŽI
A V ŇADÝRKÁCH TVÝCH VYSTRKUJÍ RŮŽKY…

IVANA („ZÁCHODOVÁ CÉREČKA“)

Svatá Luitgardo, oroduj za Jiřího Veselského,
sedmapadesátiletého lenince: leninověrce…
v roce 1990 — na MDŽ — píšícího
osmnáctileté IVANĚ („ZÁCHODOVÉ CÉREČCE“)
na adresu opsanou na bzeneckém WC — resp.
luštěnou — jak NÁPIS VE ZNOJEMSKÉ ROTUNDĚ!
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
KAKAJÍCÍ DÍVKY… vzrušují Veselského duši
až po Veselského mez — jíž je — dívčí zadek
vytřený jeho milostnou básní, jí věnovanou:
takto se pro ni, KAKAJÍCÍ DÍVKU, stává skutečně
potřebnou! Duše JV splývá s dívčími výkaly…
 

Daniel Soukup, překladatel, literární vědec, básník

1. O milostné poezii, milostné literatuře bych mluvil tam, kde je přítomna erotika, ať už jako reálně prožívaná skutečnost, touha, výzva, vzpomínka nebo střežené tajemství. Když starozákonní Rút odmítne opustit svou tchyni Noemi („Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“), je to nádherné vyznání lásky, ale za milostný text bych ho neoznačoval.
2. Samozřejmě Píseň písní. A teď zrovna třeba i Dobré jitro od Johna Donna (probuzení do lásky jako do nově stvořeného světa), Le monocle de mon oncle od Wallace Stevense (dozrávání i doznívání lásky), Povídka statkářova z Chaucerových Canteburských povídek (ta by se měla číst v předmanželských poradnách) nebo některé fragmenty od Sapfó: „Jako se jablko sladké tam červená na strmé větvi, / na strmém vršku, a zapomněli tam sadaři na ně, / nezapomněli, ne, však nemohli dosíci plodu.“ Anebo spousta písniček od Zuzany Navarové, Roberta Křesťana a Leonarda Cohena.
3. Současnou českou poezii nesleduji tak důkladně, jak bych chtěl nebo měl, nerad bych se tedy pouštěl do zobecňujících soudů.

Derek Rebro, literární kritik, redaktor a šéfredaktor genderově orientovaného časopisu Glosolália

1. Milostná poézia je o láske a s ňou previazanej bolesti, eufórii, zlosti, vytržení, sebaobrannej apatii, napnutej pozornosti, vypnutej sebakontrole… Láska má mnoho podôb a (nielen ľudských) objektov, subjektiek… je teda kníh plná, škoda len, že tak málo z nich je prekvapivých, iskrivých a (umelecky) hodnotných ako ona sama.

2. Ingeborg Bachmann, Michal Tallo, Elsa Aids, Mila Haugová, Andrea Gibson, Svatava Antošová, Friederike Mayröcker, Michel Houellebecq…

Vít Janota, básník, překladatel

1. Asi jsem konzervativní, ale pro mě i v současné době zůstává milostná poezie zprávou o citu mezi dvěma lidskými bytostmi. Chtěl jsem ještě dodat opačného pohlaví, ale to bych možná zašel až příliš daleko. V době, kdy za chabé a neškodné pokusy o vyjádření citu může být básník v důsledku vyhozen z práce, je lépe zůstávat co nejabstraktnější.

A co se erotiky týče, ta samozřejmě k lásce patří. Jenže třeba jako v případě angažované poezie je i tady gravitační pole natolik silné, že balancovat na tenké hraně mezi kvalitou a brakem, tedy mezi polohou, kdy je erotika ještě prostředkem, a kdy už se stává jen cílem, je prakticky nemožné. Proto záplava hlušiny, u které je označení „poezie“ zcela zavádějící, neboť se o žádnou poezii v pravém slova smyslu nejedná. Ale třikrát sláva světlým výjimkám a hurá s nimi do krabičky Milostná poezie.

2. Kupodivu básnířka Sapfó a její verše Vzhůru do výše střechu/zdvihněte, tesaři muži!/Přichází ženich, je Areu roven/je vyšší než nejvyšší muž! Teprve až potom armády klasiků, jak se sluší a patří. Petrarca, Shakespeare… Nevím proč, ale je to tak. Ponechávám bez vysvětlení. I vůči sobě.

3. Čistě statisticky vzato, je myslím možné s jistotu prohlásit, že vzniká, ale nějaký zásadní nebo významný proud z mého pohledu v současné době nepředstavuje. A výše uvedené příklady? Nevím. Přijde mi, že láska je v nich spíše objektem než subjektem. Tedy něco, co se analyzuje, o čem se hovoří, než skrze co se hovoří. Což není výtka, nebo posuzování kvality, nýbrž jen hrubě taxonomické (a navíc čistě subjektivní) vymezení pro potřeby této ankety.