Jitka Bret Srbová

Anketa o textech a hudbě

Ptá se Jitka Bret Srbová

Čtete texty o hudbě, hudebnících, koncertech? Pokud ano, co v „psaní o hudbě“ hledáte, dokáže vás text přimět, abyste hudbu „uslyšeli v hlavě“, abyste si pustili desku, šli na koncert nebo naopak rozhodně nešli? Které jméno či médium se vám spontánně vybaví, když se řekne psaní o hudbě (časopis, web, hudební kritik, publicista, bloger, autor monografie…), případně která kniha?

Rozhovory – Anketa
revue Ravt 7/2020

Jonáš Hájek, básník a redaktor
Jako vystudovaný muzikolog bych měl být schopen o hudbě mluvit a psát. Ale přijde mi to nesmírně těžké. U nás na katedře se nesmělo říkat, že je hudba krásná, protože by to bylo nevědecké. Já jsem se za to nestyděl – jenže co dál? Miluju hudbu, které se říkalo absolutní. Symfonie, kvartety, sonáty, „znějící pohybové formy“, které znamenají jen samy sebe. Dojmologie nesnáším. Vždycky jsem inklinoval k analýze, profesně se zabývám hudební filologií, tančím na parketu, jehož doménou je evidence, popis, výčet. Předmluvy k edicím, které rediguju a někdy i píšu, se týkají spíše okolností hudby, jejího vzniku a svízelného dobývání lásky publika. Přesto je některá sonáta krásnější než jiná, některá varianta důmyslnější, některá fakta vhodnější pro vyprávění. Musí tedy existovat (nebo být vynalezen) argument. Bože, zač mě trestáš, vždyť od slov utíkám.
Jednu knihu vám však mohu s čistým svědomím doporučit. Je to janáčkovská monografie Johna Tyrrella, jejíž první díl už v češtině vyšel a druhý díl se chystá. Radost číst.

 

Beata Hlavenková, skladatelka, zpěvačka, klavíristka a pedagožka
Jestli mě dokáže text přimět, abych uslyšela hudbu v hlavě… To se mi děje, když už tu hudbu znám. Teď, když mám pár volných chvilek, nořím se do světa Beatles. Momentálně čtu životopis Paula McCartneyho. Nadšení, odvaha, záměr, fascinace hudbou mě naplňují radostí a jsou pro mě životabudičem, když cítím pochybnosti (spojené s mým hudebním životem a prací), které teď čas od času vyvěrají na povrch… Někdy mi něco málo zní v hlavě, když čtu básně. Dá se říct, že mi v hlavě pořád něco hraje a úplně mě to netěší, páč dost často to jsou kraviny. Od toho jsou naštěstí meditace, abych „to” uměla vypnout. Čeká mě dlouhá cesta. Hudební texty nečtu často. Nedávno jsem četla knihu Pavla Klusáka Co je nového v hudbě, to je velmi dobrá studie. A vaše otázka mě přiměla ji otevřít znovu a poslechnout si něco, co neznám. Někdy čtu texty kritiků a asi jako většina muzikantů především ty, co se týkají naší vlastní tvorby, abychom si případně trochu polechtali své ego..:-) Ale mám v plánu se dostat ke knihám, které mám „nachystané“: ať už různé biografie umělců (Clara Schumann, Miles Davis, Bob Dylan…) nebo pojednání o vzniku zvuku (Malvern), knihu Ondřeje Galušky Tělo hudby atd. Díky za otázku, která mi tohle všechno připomněla.

 

Jan Kunze, dramaturg a kurátor výstav výtvarného umění, hudebník, člen Akademie Populární hudby
1) Sem tam si o hudbě i něco přečtu, ale dávám spíš přednost jejímu poslechu. Baví mě spíše memoáry hudebníků než si číst o aktuálně proběhlých koncertech. Některé články a recenze mě určitě dokážou motivovat k tomu abych si danou desku pustil. Vzhledem k mé profesi se stále snažím mít alespoň hrubý přehled o tom, co se na hudební scéně děje. Každý rok trávím lednové a únorové večery posloucháním všeho možného, co bylo v daném roce vydáno, ať můžu odpovědně hlasovat v Cenách Anděl.
2) Pár médií tady je, například Fullmoon, Headliner, Rock a Pop, Ostravan atd. U hudebních webů je problém, že je často píšou spíš nadšenci nebo studenti. Co se týče hudebních publicistů, můžu vzpomenout třeba na Jardu Špuláka, Honzu Vedrala, Tondu Kocábka, Annu Mašátovou, Radima Pařízka, Jardu Konáše, Milana Bátora a další. Určitě jsem na někoho zapomněl. Je jich mnohem víc.

 

Petr Linhart, písničkář a poutník
Spontánně se mi okamžitě vybaví Jiří Černý, klasik tohoto žánru, a také třeba Jan Rejžek nebo Ondřej Bezr a další pánové, díky jejichž výstižným referencím jsem si tříbil vkus. Důležitá věc v psaní o hudbě je dar vystihnout a sdělit, co je v tom kterém díle, interpretovi či kapele zásadní a jedinečné. A také poznání, že není-li nic takového přítomno, nejspíš ani nemá cenu ztrácet čas takovým psaním.

 

Filip Pýcha, písničkář
Pravidelným čtenářem textů o hudbě nejsem. Pokud čtu hudební recenze a rozbory, hraje v mém případě podstatnou roli, že jsem na stejné vlně s autorem. U poezie a prózy dokážu víc vnímat text sám o sobě, v případě psaní o hudbě jsem fanouškem autora.

Má spontánní odpověď na dotaz ohledně jména bude poněkud nudná: Jiří Černý, samozřejmě. Při troše přemýšlení mi naskočí novinové texty a knihy Michala Bystrova. A recenze Milana Tesaře z rádia Proglas.

A kdy jsem naposledy díky textu něco „slyšel v hlavě“? Nedávno Martin Kyšperský z kapely Květy popsal dřevěnou tyč s přibitými zátkami od piva takto: „Když vám přijde, že obyčejná tamburína má příliš ušlechtilý zvuk…“. Příliš ušlechtilý zvuk, hergot! Věděl jsem naprosto přesně, jak to zní.

 

Simona Racková, básnířka, literární kritička a publicistka
Spontánně se mi vybaví Headliner, což je opravdu kvalitní a všestranný hudební magazín, a taky iReport, protože mi z něj chodí hudební aktuality – a že jich je! Pracuju mj. jako vedoucí recenzní rubriky Tvaru a v hudebních recenzích hledám totéž co v těch literárních: nejen nadšení a zápal pro věc, ale pokud možno i hluboký vhled, zatažení do širšího kontextu a poctivé, tedy férové a zároveň přímé hodnocení, podložené věcnými argumenty a pisatelovým rozhledem. Když je to navíc napsáno výrazným, osobitým stylem, jsem šťastná jak blecha v zimní srsti naší kočky. Recenzemi se úplně neřídím – ve smyslu doporučení –, ale se zvědavostí a tlukoucím srdcem čekám na reflexe nových desek, které mě momentálně zaujaly a taky si o nich něco myslím. To se pak v duchu hádám, konfrontuju, nadskakuju, anebo tiše souzním a vrním jako výše uvedená. Největší radost ale mám, když mi recenzent dané album a interpreta ukáže zase z jiné stránky – hlavně z té hudební, protože v tom jsem laik (proč nejde říct „laička“?), jdu spíš po textech a celkové atmosféře. Jinak ráda čtu i různé online glosy a jiné příležitostné texty svých oblíbených muzikantů – cením si jejich autentičnosti, a navíc mě to prostě čtenářsky baví.

 

Pavel Sobek, textař, kytarista a básník
Písmenka o hudbě jsou vlastně něco jako druhý poslech. Dříve bylo takové čtení spojeno ještě s tapetováním bytů, ale protože se většina periodik přesunula do onlinu, plakáty kapel z Bravíčka jsou minulostí. V tomhle plátku jste totiž kromě sexuologické poradny Hany Fifkové narazili i na postery Nirvany nebo Iron Maiden. Člověk navíc dospěl, takže mít nad postelí svou oblíbenou kapelu by mohlo působit nepatřičně, takže je spíše třeba naškudlit a investovat do nějaké té originální fotky Boba Dylana nebo Bono Voxe z dílny Antonína Kratochvíla.

Zatímco kdysi se všichni svorně a přehledně dělili na metaláky a depešáky, má dnes prakticky každý žánr v online prostoru své zastoupení a někoho, kdo o něm píše. Je tak na jedné straně snadné se ztratit, na druhé objevit nečekané zatáčky a zajímavé nové interprety. Ke stálicím v psaní o hudbě, pokud jde o multižánrovost, rozsah i novinářskou kvalitu, řadím Janu Kománkovou z Rádia 1 a stránek Proti šedi, a jejího rozhlasového souputníka a muzikanta Kay Buriánka, ať už píše kamkoliv, například do iReportu. Je skvělé díky nim objevovat nové kapely, průniky žánrů i netušené hudební souvislosti.

A životopisy? Paráda! Celá historie zahraniční rockové i populární hudby je skvěle zmapována. Na pultech knihkupectví i v elektronických verzích se tak objevuje jedna skvělá autobiografie za druhou. Tou nejlepším za poslední tři roky je pro mě kniha Ještě žiju (Not Dead Yet), ve které se do své minulosti ponořil hitmaker, bubeník a člen legendárních Genesis Phill Collins. Vtipně napsaných téměř 450 stran se vymyká klasickému žánru životopisů, při jejichž čtení se modlíte, aby interpret složitý vztah s otcem neřešil na více než třiceti stranách. Doporučit můžu i životopis brouka George Harissona (Za zamčenými dveřmi), Bruce Springsteena (Born To Run), nebo Keitha Richardse (Life). Škoda, že nejspíše kvůli velikosti knižního trhu nedochází k podobným počinům u nás, pomineme-li tendenční publikace, mapující život představitelů socialisticko-realistické popkultury, nebo příjemných vlaštovek typu Who The Fuck Is David Koller od Milana Ohniska.

A že je psaný text schopný pohnout popularitou interpreta, pokud je vysázený podle správných a především autentických not? To podle mě dokazuje facebookový profil již více než osmdesátiletého jazzového trumpetisty Laca Decziho. Byl to právě styl vyjadřování, který může možná někdo považovat za přehnaný a vulgární, který ale Deczimu dovál na koncerty o stovky více posluchačů, než v dobách jeho mlčení. Brilantně napsaná je i kniha rozhovorů s Deczim Totálně vytroubený mozek novináře Tomáše Poláčka.

Jediným žánrem, kterému se při čtení o hudbě důsledně vyhýbám, jsou recenze koncertů. Důvodů je několik: při dobré recenzi supím, že jsem nebyl na místě činu, při špatné spekuluji nad tím, proč se mi koncert líbil a hudebnímu redaktorovi ani za mák. Hlavně ale proto, že na rozdíl od divadelního představení nebo filmu je zážitek z koncertu velmi individuální a prakticky nepřenositelný. Závisí na tom, jestli vám během něj někdo vylil na hlavu pivo, prošlápl kotník, nebo jste se naopak v rámci sálu dostali do místa, které bylo strženo atmosférou víc, než okolí, a kde byl zrovna zvuk nastaven na hodnotu „brilantní“.

 

Lukáš Sommer, kytarista a hudební skladatel
Ano, i když spíše namátkově. Zajímá mě většinou napětí mezi vlastní osobností recenzenta a objektem jeho zájmu. Je-li to koncert, na kterém jsem nebyl, či skladba, kterou jsem neslyšel, je to zpravidla cvičení v empatii. Je-li alespoň jedna strana té mince bez charakterových kazů, je dokonce šance se něco o sobě dozvědět. Média pravidelně nesleduji v tomto ohledu. Mám rád knihy psané skladateli, zdá se mi to jako nejčistší pramen, občas se vracím k textům Arnolda Schoenberga, Bohuslava Martinů, Clauda Debussyho a jiných. Baví mě tedy spíše pohled „zevnitř“.

 

Dušan Trličík, kytarista, zpěvák a fotograf
1) Čtu. Zajímají mě recenze nových desek, to jsem vždycky hltal a hodně jsem si na základě recenzí desky sháněl. Ano, pokud je recenzent nějak osvícenej, může se to v hlavě rozeznít. Dřív, když ještě existovaly půjčovny, jsem si chodil ty desky i půjčovat. Hodně mě bavilo, když na jednu desku bylo napsáno více recenzí od různých autorů. Bylo zábavné to porovnávat. Myslím si, že o těch hudebních tématech, ať už je to reportáž, medailon apod… by se mělo pořád psát bez ohledu na to, kolik lidí to aktuálně v danou chvíli přečte. Je to jako dějepis, který si své čtenáře hledá postupně. Kdo by si před 50 lety myslel, že dnes budou čtenáři, kteří budou hltat všechno možné třeba o Beatles, Led Zeppelin a dalších. Je jasné, že význam těch či oněch může být kolísavý, ale pokud se někdo stane fanouškem někoho třeba proto, že to náhodou zaslechl třeba v rádiu, měl by mít možnost si nějaké texty najít. Hlad po informacích o někom, kdo má vliv na můj život, může být nesnesitelný…
2) Vždycky mně pár jmen hned vyskočí, ale protože se v této oblasti pohybuju, nerad bych na někoho zapoměl. Nicméně když musím někoho jmenovat, tak určitě musí padnout jména jako je Milan Tesař, Antonín Kocábek, Ondřej Bezr, Miloš Keller a další… Z tištěných časopisů jsem mnoho let jsem například odebíral časopis Muzikus, četl jsem Nový populár, v minulosti Folk & Country, za nímž stál tehdejší žánrový guru Michal Konečný. Dneska čtu už všechno zcela nadivoko a podle momentálních nálad. Hodně ale hledám v recenzích, třeba na stránkách radia Proglas a vlastně všude, kde je možno něco získat o méně známých muzikatech a kapelách. Myslím, že pouhým pročítáním hudebních médií jsem se kdysi dozvěděl o australské muzikantce Missy Higgins, kterou jsem si pak roky kolovrátkoval při jízdách v autě a vlastně ještě i dnes.

 

Miroslav Václavek, spisovatel
Čtu je velmi často a dá se říci, že je přímo vyhledávám. Pokud hudbu toho, o kom se píše, znám, dokážu si vybavit všechny asociace s tím spojené, a ano, mnohdy si něco od této osoby či skupiny jdu pustit. Které médium? Spark, Headliner, Svět kapel, Full moon… Knih je asi milion, třeba Poplach kolem Beatles od Jiřího a Miroslavy Černých.

 

Jan Žamboch, písničkář a textař
1) Čtení o hudbě u sebe vnímám ve dvou rovinách. Samozřejmě jako aktivní muzikant čtu, co o mé kapele, albech či jednotlivých písních píší jiní. Ať už publicisté, kritici, nebo publikum. Tam je to ale v osobní poloze, chvíli se vztekám a jsem smutný, když cítím, že někdo nepochopil, jak a proč jsem jako autor a aranžér píseň udělal. Chvíli jásám nad pochvalami či z pocitu, že někomu dělám hudbou radost. Samozřejmě dnes už to všechno má mnohem méně hran a není to tak intenzivně mým egem prožíváno. Aspoň teda doufám. No a pak je tu čtení o muzice, kterou vůbec neznám, a to mám opravdu moc rád. Ať už popisy koncertů, recenze alb, nebo příběhy a osudy muzikantů, skladatelů. Je pro mne nesmírně obohacující číst o hudbě, které třeba nerozumím a lépe se mi tak poté chápe. Ať už v rámci kompozice nebo emočně. Soudobá vážná hudba nebo různé hudební experimentátorství podle mne přímo volá po poučeném posluchači. Také se mi lépe poslouchá stará vážná hudba nebo jazz, když si předtím o autorech něco přečtu. Jsou to kolikrát veliká dobrodružství.
2) Ze jmen, která se mi vybaví jako první: hudební publicista Pavel Klusák a jeho kontinuální práce na osvětě kolem té prapodivné a zdánlivě neposlouchatelné odnože, kterou je experimentální hudba. Vždycky si díky němu objevuju nová jména a nové příběhy. Poslouchat pak něco „divnýho“ jde s Pavlem prostě snáz. V rozborech koncertů vážné hudby jsem vždy překvapen erudovaností publicisty Milana Bátora. I když k některým jeho termínům popisu orchestrace nemám přiřazenu v hlavě hudební barvu, není nic jednoduššího: pustit si to a snažit se pochopit jeho hudební řeč. Dovolím si ho tu ocitovat z časopisu Harmonie: „Samostatnou kapitolou by mohlo být hodnocení přídavku:  Lamentatio od Giovanni Sollimy působí dojmem, jako by byla psána na míru arménskému sólistovi. Skladba, jež čerpá z orientálních modů, boří stylové škatulky a nebojí se nivelizovat folklórní témata. Hakhnazaryan povýšil úvodní glissandovou lamentaci zpěvem, jenž nebyl vůbec jednoduchý: kvartové a kvintové intervaly překvapivě vyzněly čistěji než z nahrávek na You Tube. Účinek přídavku byl okouzlujícím způsobem kontraproduktivní: část publika byla pohoršena jeho intonačním (byť přesným!) žvatláním a konsonováním, část vstala a jala se aplaudovat. Naštěstí většina pochopila onu bezbřehou muzikalitu, jež musí nutně šokovat.“ A já dodávám, no není to krásný, mít tak erudovaného posluchače a hudebního kritika v jednom?

No a na závěr musím zmínit naprosto skvělou knihu, za které velmi čerpám. Jmenuje se Zbývá jen hluk a napsal ji Alex Ross. Fenomenální průlet dějinami hudby v kontextu historie. Objevil jsem si díky ní obrovskou spoustu skladatelů, kapel a autorů. Doporučuji ji všem!

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka Bret Srbová

    (1976, Praha), je básnířka, textařka, literární publicistka. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011), Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013), Les (Dauphin, 2016) a Svět: (Dauphin, 2019). Její básně ...
    Profil

Souvisí

  • Jitka Bret Srbová

    Anketa o poetice a kulturních osobnostech Moravskoslezského kraje

    Ptá se Jitka Bret Srbová

    Letos budou již potřetí uděleny kulturní Ceny Jantar, které oceňují umělce a umělecké projekty s vazbou na Moravskoslezský kraj. Jak vnímáte jako obyvatelé jiných částí České republiky poetiku či inspirační zdroje tohoto kraje, lze to vyjádřit v několika větách? Která jména či díla s tímto krajem spojená si spontánně vybavíte (nemusí jít o počiny současné)?

    Rozhovory – Anketa
    revue Ravt 5/2020
  • honus.kita
    Rozhovor s Alešem Honusem

    Dát o tom pořádně hlasitě vědět

    Ptá se Jitka Bret Srbová

    Již potřetí budou letos uděleny Ceny Jantar, které oceňují výrazné kulturní počiny vázané na Moravskoslezský kraj. Ceny, které organizuje společnost ProJantar, jsou udělovány v kategoriích divadla, hudby, výtvarného umění a literatury. Iniciátorem cen je kulturní portál www.ostravan.cz. jehož šéfredaktorem a editorem je Aleš Honus, který stál u vzniku obou projektů.

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 5/2020