Sestry Ďuračkovy

Blanka a Hanka byly nejhezčí holky z celé Aše.
Proto místní pankáči pojmenovali svou kapelu Sestry Ďuračkovy.

Iannis Xenakis a Luboš Malinovský

Sehnat v roce 1987 v izolovaném Československu světovou současnou hudbu, to bylo oficiálně nemožné. Luboš Malinovský, bubeník brněnské kapely Pro pocit jistoty a skladatel, měl ovšem štěstí. Jeho známý si při cestě do ciziny pořídil kazetu s hudbou Iannise Xenakise, řeckého radikála, který byl dokonce krátce vězněný. Malinovský si mohl kazetu vypůjčit pod přísahou, že ji vrátí nejpozději za dva dny.
Malinovský přišel domů a pustil si Xenakisovu Persepolis. Z reproduktorů se rozlila neprostupně hustá zvuková hmota, nespočitatelné vrstvy, které vášnivý architekt a esoterický teoretik Xenakis strukturoval podle modelů buněčného pohybu i řevu protestních demonstrací v Aténách. Hudba, která následovala přesnou abstraktní soustavu (skladatel tvrdil, že každé umělecké dílo lze vyjádřit obecným matematickým výrazem), Luboše Malinovského tak fascinovala, že si ji pouštěl dokola celou noc. Při šestém přehrání se magnetofonový pásek namotal na mechanismus kazeťáku, zmuchlal se a přetrhl.

Malinovský se zděsil. Tohle nebylo v plánu. Bylo zřejmé, že sehnat v Brně a vůbec mezi dostupnými známými stejnou nahrávku, je zhola nemožné. Co tedy udělal Luboš Malinovský? To jediné, co bylo v tu chvíli možné. Zavřel se v domácím studiu, pokusil se vzpomenout na všechny detaily Xenakisovy medově husté sónické extáze a začal hlukovou stěnu rekonstruovat. Myslel na buněčný pohyb i na demonstrace v Aténách, nahrával vrstvu po vrstvě a playbackem je spojoval. Hudba houstla, nabírala na znepokojivosti, uvnitř zvukových střetů jakoby sama pracovala a Malinovský měl pocit, že vede prostorem a časem zvláštní dialog s Xenakisem.
Na sklonku druhého dne měl brněnský skladatel hotovu svou verzi Persepolis. Nahrál ji na kazetu stejného typu, jako byla ta vypůjčená, a vrátil původnímu majiteli.

Vlastník kazety se Malinovskému nikdy později se žádnou připomínkou nazpátek neozval.

Tsisart’q’ela – Cisartkchela (Gruzie)

Přinášet oběti: má cenu přinášet oběti kvůli hudbě? Dá se říct, kdo z undergroundových rebelů vytrpěl nejvíc pro svou svobodu pravdivě zpívat a hrát? Byl to Fela Kuti, kterému nigerijská vláda vyhodila matku z okna a zapálila nahrávací studio? Byl to Victor Jara, kterému před popravou rozdrtili prsty? Bylo by nevkusné určovat jim pořadí. Jednou z legendárních kapel, kterou vládnoucí moc nemohla snést a děsila se jí jako nepřítele, byli gruzínští Cisartkchela.

V devadesátých letech, po rozpadu Sovětského svazu, získala Gruzie samostatnost. Všichni byli nadšení a mladí muzikanti si mysleli, že teď budou moci svobodně realizovat svoje touhy všeho druhu. Ale nebylo to tak jednoduché. Noví šéfové rádia a televize dávali největší prostor hudebníkům, kteří za předchozí totality trpěli a byli souputníky nových vládců země. Programy byly najednou plné písničkářů s temnými existenciálními texty a kapel, které porůznu kopírovaly Velvet Underground, Sex Pistols, The Clash nebo expresívní metalové kapely. To by samo o sobě nebyl problém, ale v Gruzii vznikla společenská atmosféra, která říkala, že tahle hudba je ta jediná pravá, odpovědná a hodnotná: jakmile někdo nevazbil zkreslenými kytarami, nepopisoval hlubší roviny bytí a neměl rebelské výtržnické manýry, jeho muzika byla pokládaná za něco podřadného, co nepatří do pravé kultury. Nové vedení společnosti mělo k demokracii daleko a defakto nahradilo jednu státní kontrolu druhou.
V téhle atmosféře přišel s prvními hudebními pokusy Giorgij “Gija” Dumbadze. Brzy zjistil, že zřejmě nebude moci vystupovat veřejně: nesmírně se mu líbil mainstreamový pop, hity easy listening a vůbec popkultura amerického snu. Sám si přepsal do not písně z muzikálu My Fair Lady Dirty Dancing a s bratranci nacvičil vícehlasy Bee Gees z Horečky sobotní noci, ovšem v nově osvobozené Gruzii pro to nemělo být místo.
Na jednom soukromém domácím promítání Disneyova filmu Bambi potkal Gija spřízněné duše: stali se z nich klavírista a saxofonista kapely. (Dostala název Cisartkchela (Tsisart’q’ela), což znamená Duha.)
Když se mezi vysokoškoláky a adolescentními alternativci rozkřiklo, že hrají písně jako All By Myself, Let It Be, Y.M.C.A, Sun of Jamaica, Total Eclipse of the Heart, Mamma Mia a Tie A Yellow Ribbon Round The Old Oak Tree, mladí lidé v Tbilisi se začali táhnout na jejich pololegální koncerty. Odvážná mladá reportérka je představila v novinovém článku, ale smetla ji vlna polemik, jejichž autoři rozhořčeně psali, že pro tohle v Gruzii nikdo za svobodu nebojoval. Navíc titulní slogan swingujícího šlágru Franka Sinatry The Best Is Yet To Come, To nejlepší nás teprv čeká, vnímali oficiální novináři jako kritiku nových poměrů. Gijova optimistická kapela, která se na rozdíl od oficiálního punku učila čím dál lépe hrát na nástroje, byla vytlačena do undergroundu.

Čím byli uhlazenější, tím větší měli problémy. A čím větší problémy měli, tím vášnivěji pracoval Giorgij na coververzích Smokie. Dívky, které byly vyfotografované při zvedačce z Dirty Dancing, musely podstoupit veřejný proces a byly vyloučeny z pedagogické fakulty. Živé nahrávání konceptuálního alba z písní hitmakera Burta Bacharacha na soukromém statku, maskované jako oslava narozenin, se odehrálo za velkých problémů, protože tajná policie statek obklíčila auty, kontrolovala a perzekvovala příchozí. Dokonce nechala vypnout proud, takže od písně This Guy’s In Love With You musel mít koncert až do konce formu unplugged. Se studenty filmové školy natočila Cisartkchela videoklip, který byl drze stylizovaný jako reklama na Fantu. Říkalo se, že na koncerty kapely ráda chodí dcera prezidenta Ševardnadzeho a při baladách pláče, ale ani to ničemu nepomohlo. Šíření kazet s albem nazvaným Happy Meal označila moc za hospodářskou kriminalitu a vypsala na Giju zatykač.

Gija se musel začít skrývat, ale odmítal se vzdát. Nadchl se pro provokativní plán natočit během pobytu v ilegalitě album se smyčcovým orchestrem.
Bohužel, ukázalo se, že hostující harfistka podlehla tlaku gruzínské státní bezpečnosti a projekt vyzradila. Na tajné noční natáčení se smyčci vtrhla policie. Proti zatčení Giji Dumabdzeho protestovala mezinárodní petice, kterou podepsali i James Last, Giorgio Moroder a Karel Gott. Když Giju odváděli ve vazbě do oddělené izolované místnosti, myslel si, že ho budou mučit, ale důstojníci mu jen oholili kotlety a vypověděli ven ze země.

V Londýně se Giji obratem ujal management skupiny The Cardigans. Gija Dumbadze ale nezapadl do hvězdného systému, jak ho v té době pěstoval velký label PolyGram. A tak muž, který zůstává dodnes velkou legendou gruzínské nezávislé kultury, záhy nastoupil na zaoceánskou výletní loď Astor a v tomto plovoucím hotelu jako kapelník žije už třetí dekádu.

(Kniha vyjde v nakladatelství FRA).