Kdykoliv mám pocit, že život nemá smysl, že jsem sama, že se propadám do pocitu beznaděje, zaposlouchám se. Netrvá dlouho a zaslechnu ho, jak mi zpívá: „Tuman jarom, tuman dolinoju…“
      Serhii u Andrije domluvil přípravu ke svatbě. Jezdili jsme do Prahy každý týden. Často teď vzpomínám na společné cesty rozhrkaným Oplem, důvěrná setkávání se v bohu, na Andrijův hluboký hlas, kterým s námi promlouval, na černý čaj, který nám vařil v samovaru. Serhii při těch cestách vyprávěl o tom, jak věří, že po smrti jsme stále přítomní na tomto světě, jen o sobě potřebujeme dát vědět. Jeho otec, řekl před smrtí matce, že za ní každý večer přijde, sedne si ke stolu. Matka od jeho smrti, pokaždé když navečer prostírá na stůl, slyší kroky v kuchyni, židle, na které otec sedával, zavrže, přisedne ke stolu a ví, že její muž je s ní. „Kdybych já odešel,“ řekl Serhii, „zazpívám ti tak, jak jsem ti zpíval. Ty mě uslyšíš a podle toho poznáš, že jsem s tebou. Zazpívám ti, věř mi… ‚Tuman jarom, tuman dolinoju…‘ zazpívám ti.“

….

      Připravovali jsme se na svatbu, ale zavolali z Německa, že Serhijův bratr Georgii spadl z lešení a zlomil si vaz. „Vorožka,“ řekl Serhii a odvrátil se. Když se ke mně otočil zpátky, jeho pohled potemněl. „Co si vorožka umane, toho dosáhne,“ řekl.
      Odjel do Německa, aby převezl tělo svého bratra zpátky na Ukrajinu. Všechno, co Georgii vydělal, padlo na zinkovou rakev a převoz těla.

      Serhii mi vyprávěl, že když Georgie pohřbívali, matka stála nad hrobem a chtěla skočit za svým prvorozeným synem, protože matka přece nemůže přežít své dítě. Serhii ji chytl a objal, držel ji, zatímco štkala. „Našel jsem si ženu, se kterou se spojím Tajinou manželství,“ zašeptal jí. A matka se v tu chvíli k němu přitiskla, už se ho nepustila, držela se ho celou cestu ze hřbitova domů. A když se Serhii chystal vrátit do Čech, prohlásila, že pojede s ním, aby poznala tu, kterou si vybral.

      Valerie Petrovna, jak se jeho matka jmenovala, se se Serhijem trmácela dva tisíce kilometrů, aby byla, jak sama říkala, účastna štěstí svého syna. Vřelost těch slov mě ohromila, moji rodiče takhle o mně nikdy nemluvili.
      Svou malou výškou, shrbením zad a nakloněním těla směrem k zemi, jako by už do ní zpátky vrůstala, ale i radostí z každé maličkosti, mi připomínala babičku. Když mě k sobě tiskla, doslova se zalykala radostí. Okouzleně procházela domem, při vstupu do každé místnosti se křižovala, dotýkala se rámů oken, hladila zdi. Nad slepicemi pobíhajícími na dvorku radostí spráskla ruce, u malého včelína, který Serhii postavil vedle domu, se rozplakala. „Takový stavěl i můj Vasil,“ otřela si slzy. Pak se k Serhijovi obrátila, čelo jí zkrabatila hluboká vráska, chytla ho kolem ramen. „Slib mi, že tu zůstaneš, že se nevrátíš. Nesmíš se vrátit domů, tam tě vorožka dostane,“ naléhala. A Serhii přikyvoval. Ona se jeho slibu snažila uvěřit, přestože jí muselo být jasné, že Serhii ze svého srdce domov nikdy nevytrhne.

      Kvůli návštěvě matky domluvil Serhii svatbu o něco dříve, než jsme plánovali.

      Na svatební den nikdy nezapomenu. Moji rodiče nepřišli, nesmířili se s tím, že si beru Ukrajince, a odsuzovali mě za to, že se vdávám v chrámu při pravoslavném obřadu, přestože jsem pokřtěná katolička, takže podle nich by bylo vhodné vdát se jen v katolickém kostele nebo při občanském obřadu. Za svědka mi šla Kamila, Serhijovi dělník z předchozí stavby.

      Stáli jsme tváří k východu, já nalevo od Serhije, blíž jeho srdci. Andrii dal Serhijovu ruku na moji, přes naše spojené ruce přeložil fialový epitrachil a ruce nám jím svázal. Do volných rukou nám podal rozžaté svíce. Byl vážný a obřadný stejně, jako při obřadu proti vorožce, ale tentokrát byla v jeho pohledu i radost.
      „Bože věčný, jež jsi ustanovil nezrušitelný svazek lásky,“ vybavuji si útržky vět, které říkal. Cítím vůni kadidla, vidím Serhijovu tvář zčervenalou dojetím, jeho chvějící se ruku, když nám Andrii vyměňoval prsteny, než je na našich prstech nechal. Pamatuji si, jak jsme stáli na bílé látce, nad našimi hlavami drželi svědci věnce jako koruny, třikrát jsme s nimi obešli stolek s evangeliem. „Ty, Hospodine, zachováš nás, a chrániti budeš nás od pokolení tohoto až navěky.“
      Od toho dne jsem se Serhijem spojená. Ne jen dokud nás smrt nerozdělí, jako je to v katolickém obřadu, Tajinou manželství jsem s ním spojená navždy.

…

      Po svatbě odjela Valerie Petrovna autobusem zpátky na Ukrajinu. Už jsem ji nikdy neviděla. Než odjela, řekla mi, že si předsevzala, že odejde za svým mrtvým prvorozeným synem, protože matka nemůže žít, když její dítě z tohoto světa odešlo. A zapřísahala mě, ať o jejím úmyslu nemluvím se Serhijem.
      Když ke konci léta zemřela, i když si přála, aby na Ukrajinu nejezdil, Serhii neměl stání. Nemohla jsem ho zdržovat. Nikdy by si neodpustil, kdyby nepochoval tělo své matky. Poprosil mě, ať zůstanu doma, na Ukrajinu odjel sám. Volal mi, když do Markivky přijel, ozval se po pohřbu matky, aby mi řekl, že zvedl kříž zpřed dveří domu. Pak se odmlčel.

      Další noc nad ránem mě probudily kroky v místnosti, kde jsem spala. Serhii stál u mé postele, nohama vzepřenýma proti zemi, ruce rozpažené, jako by chtěl dosáhnout od Markivky až k našemu domu, zpíval: „Tuman jarom, tuman dolinoju, tuman jarom…“ 

(Úryvek ze stejnojmenné povídky z autorčiny novinky Ženy, které potřebují muže, Labyrint, 2021).