Podívej, jsem vášnivý cestovatel, žil jsem v řadě různých zemí, a proto je tahle otázka podle mě hodně závislá na kontextu. Být gay nebo queer v Praze není totéž jako být gay nebo queer třeba v Číně nebo v Jižní Koreji. Jako Američan si musím přiznat, že pokud bych například začal prosazovat úplné zrušení instituce manželství, mluvím z do určité míry privilegované pozice.

Autorčina schopnost prolínat realistické prozaické líčení s poetickou hloubkou a emocionální intenzitou dává románu výraznou identitu a rezonanci. Kniha zanechává dlouhotrvající dojem a silné reflexe nad lidskou existencí.

Soudruzi, jak známo, občanům zakazovali dovážet z ciziny nejrůznější zboží. A pokud jste si zvenku něco vezli, museli jste to zapsat do celního prohlášení. Jistý filuta proto propašoval z NDR zapovězený elektrický mandl tak, že ho v prohlášení zařadil mezi lahůdky. Uvedl, že si přiváží rozinky, mandl a oříšky. Podobně oklamal celníky i další šibal, jenž si zakoupil zakázaný projektor. Do celního formuláře napsal, že dováží dia sušenky, dia bonbony, dia projektor a dia sladidlo.

V celku jsou Víry kniha, která sice neoplývá interpretační otevřeností, ale vyznačuje se jakousi uživatelskou přívětivostí, lze-li to takto říct. Vybízí k tomu, aby si každý našel způsob čtení, který je mu blízký; lze ji totiž číst jako sociologickou sondu do prostředí sex work, jako společenský román pranýřující aktuální problémy, ale trochu i jako román iniciační, rodinný, a dokonce i – v některých vrstvách – humoristický.

Kdyby vám některé moje nápady v tomto eseji přišly divné a trochu obskurní, nebudu nijak zásadně protestovat. Snažil jsem se najít argumenty, proč se zajímat právě o onu odvrácenou, divnou stranu literatury. Nechci tím popřít důležitost strany slunečné, ale spíše zdůraznit, že světla ramp a stíny zapomnění nejsou rozložené stabilně, neustále se mění a mihotají.

Anno! Byla to chyba!
A zase musím přechylovat své jméno
a nacházet sebe v souhlasu, zatímco žiju v popření.

Francouzský vesmír art brut se vzpírá závěrům se stejnou samozřejmostí, s jakou se vymyká definicím. Nestojí v opozici vůči kultuře, stojí mimo ni. Je étrange: podivný, nezvyklý, někdy rušivý, ale vždy překvapivý. Vydejme se po jeho stopách, dojdeme proměnění.

Věřím, že ti, co tvrdí, že to, co píší, nejsou básně
jsou lepší než ti, co tvrdí, že to, co píší, jsou básně

Kramár věcně – a přitom se zjevnou vášní – shrnuje, o co se baer nejspíš snažila, když psala tuto knihu: ukázat, že my, trans lidé, často nevíme – jak dál, jak na to, jak teď… To, co by široká veřejnost mohla vnímat jako slabost, pokud by vůbec přistoupila na jev, že (vyoutovaný) trans člověk může nevědět, je paradoxně jistou zbraní, magickou schopností, perkem pomyslného životního erpégéčka: nevědění a začátečnický pohled umožňují uniknout ze systému, který z principu omezuje možnosti cesty.

Co ještě najdu ve verších od Adama k Evě,
co sama dám? Párám se s nádobami na vodu,
jsou vznešené, a co bytosti živé z pauz mezi slovy?

Ačkoli od Salavova úmrtí uplynulo jen devět let (nebo už devět let?), z časového odstupu se zdá, že jeho literární tvorba nebyla téměř vůbec reflektována; skoro by se mohlo říci, že tento osobitý básník jako kdyby byl nebyl. V akademické velkopříručce s názvem V souřadnicích mnohosti je autorovi věnovaná jen kratičká zmínka v rámci souhrnnějšího pojednání o údajné „energii nespokojenosti“ v české poezii první dekády nynějšího tisíciletí.

Je to vlastně odvážné gesto odporu proti antropocénu: toho si musíme všimnout, v tom je básnický hlas Nehybové jedinečný. Člověk je v této poezii příčinou, v nejlepším případě souputníkem či hostem – ale nikoliv hostitelem. Měl by po sobě umět dojídat zbytky, přistrčit židli ke stolu a poděkovat.

Mnohokrát bylo řečeno, dosvědčeno, že věrohodný pohled, jakým vidíme sami sebe, se neobejde bez přispění druhých. Neplatí to však i z opačné strany? Mému mínění o druhém může chybět právě ta intimita, kterou si před usnutím poznamenal do deníku nebo vypsal z četby.

V pojmu sociální patologie, podobně jako ve hře Pátý krok, možná překvapivě přetrvává naděje. Jestliže dokážeme bez vytáček reflektovat svou situaci, jestliže společenský systém nahlédne svůj destruktivní charakter, může dojít k posunu namísto definitivního selhání. Jak ale ukazuje závěrečná pointa Pátého kroku, naděje sice existuje, jenže je docela absurdní. A možná je také jen naším zbožným přáním.