Když recenzuji sbírku poezie, vždycky se ocitnu u psaní obrovských úvodů, ve kterých si stěžuji na nedostatek české poezie přeložené do italštiny. A pak mi pro samotnou sbírku, kterou mám recenzovat, pokaždé zůstane málo prostoru. Možná jsem trochu posedlá.

Paolo Giordano pak s tvůrčí nadsázkou nabízí konkrétní východisko, co je záhodno vykonat v případě apokalypsy čili novodobé potopy: zkusit se uchýlit na Tasmánii, kde nežijí žádní predátoři lidí a kde se ocitneme v demokratické zemi. V celé knize ovšem nepadne ani slůvko o střední nebo o východní Evropě, tudíž se obávejme, že nikomu dlícímu v našich končinách nebude spása na vzdáleném ostrově souzena.

Do jaké míry je italská recepce díla Milana Kundery reprezentativní? V jistých ohledech sdílí ideologické čtení, jež jej nevyhnutelně charakterizovalo v mnoha kulturních kontextech, zároveň má ale také své specifické rysy. Je například symptomatické, že o propagaci Kunderových textů se často starali levicoví spisovatelé, kteří zastávali významné role v italském nakladatelském světě sedmdesátých a osmdesátých let a nahlíželi na něj se sympatií, dokud se pohyboval v rámci obrany ideálů pražského jara, a se sympatií mnohem menší, když dekonstruktivně nahlížel na komunistický totalitarismus a ironizoval levicového intelektuála.

Autofikce italského spisovatele se rozbíhá doširoka, a přesto si uchovává mimořádnou intenzitu. Přirozeně se pohybuje mezi privátní a globální rovinou, které Giordano dokáže mistrně propojovat. Motivy z obou sfér umí propracovat, vrstvit a nechat je navzájem zrcadlit i osvětlovat.

Z nekonečné Itálie si každý vybere tu svou. Nekonečnost a smrtelnost: podivuhodně jedna druhou nevylučuje. Thomas Mann nechal svého usedlého německého spisovatele zemřít v Benátkách na antickou krásu mladičkého chlapce. Josif Brodský osmnáctkrát prožil v Benátkách zimu a pro knížku o jejich tekuté i klenuté poezii pojmenoval podle staré „nemocnice pro nevyléčitelné“ pás základů města pokrytý kamenem podél vody, od města odvrácený.

Když tu byl naposled Eco,
chtěl se setkat, psal Havlovi, Havel
pozval nás na oběd, pamatoval si,
jak jsem u paní Feltrinelliové před dvacíti lety
na Pomodora křičel, tak si je pozvěte
do Itálie, bratry, a paní Ecová
se ptala, co znamená to ano, které pořád
my Češi opakujeme…

Novela je nejen katalogem svérázných charakterů, ale i rafinovaným literárním záznamem lidské nejednoznačnosti a charakterové variabilnosti.

fragmenty
litanie
ocelová lana

tak co je ta země
co ze mě pláče
když všechno kolem zase mlčelo
a mlčí?

Camusův mor v Oranu je zase existenciální zkouška – odhaluje charakter lidí, kteří čelí absurdnímu zlu, jež nedává smysl. Jeho doktor Rieux nachází ve vytrvalosti a pomoci druhým svůj etický postoj. Mor na Pamukově Mingeru odhaluje nikoli charakter jednotlivců, ale vnitřní nekonzistenci společnosti jako celku; nejde mu o absurditu, ale o sociální, politický a historický chaos a jeho historickou podmíněnost.

Na starym nádraží
ve starym městě
narážim do stěn
nevim, kde jsem
Snad ve svym svědomí
v osobní zpovědnici
v noční můře
všedního bytí

Chodíte-li s někým léta na pivo, dozvídáte se něco i o jeho modlitbě; o jeho „spadnutí z koně“ v kapli arcibiskupského gymnázia. Jinak řečeno, proč Sam na sam z Bogiem překládá: S Bohem mezi čtyřma očima, popřípadě proč místo nabízející se cizoložnice či nevěstky volí spásonosnější představu: prostopášnice…

To oblepování celé země i stojanů na billboardy politickými plakáty by šlo jistě zvládnout pár větami jednoho zákona. Jelikož ale žijeme v Čechách a na Moravě, dovedu si představit, kolik hlasů by se obratem zvedlo, jak to nejde, jak to je proti demokracii, právu na politickou soutěž atd.