 |
|
Nové číslo Tvaru
2/2024
Milé čtenářky, milí čtenáři,
ve „dvojce“ vám přinášíme rozhovor se spisovatelem a publicistou Michalem Kašpárkem (1984), jemuž loni v Pasece vyšla výrazná próza nazvaná Fosilie – dle anotace „kousavý román“, který se čte jako „katalog mezigeneračních nedorozumění“. V jedné recenzi (Deník N) na Fosilie se dočteme, že „Kašpárek dokázal napsat malý velký román o české společnosti“, zatímco v jiné (Seznam Zprávy) recenzent soudí:
Skvělý román ukazuje, že všichni mají svou pravdu, ale nikdo na ni nemá patent.
Pravdu má chlap, děd i vnuk, ba i pes a hrob, chtělo by se říci… Kolega Vojtěch Němec ve své recenzi (s. 3) sympatie pro román v zásadě sdílí, zároveň však upozorňuje na jeho možnou slabinu: „Stává se tedy, že tam, kde by Kašpárek ve Fosiliích měl potenciál objevit dosud nepoznaná zákoutí naší kolektivní psýché, prolomí se pod ním led a zahučí do ledových vod denní, prostěsdělné publicistiky.“ I při všech případných dílčích i větších (na A2larmu) výhradách to ale vypadá, že Michal Kašpárek napsal knihu, o které se mluví a mluvit ještě bude, a to převážně v superlativech. Oceňuji autorovu důvěru ke krásné literatuře, o níž v rozhovoru (s. 5) říká:
Beletrie asi přece jen pořád může posunout veřejnou debatu, vnést do ní témata, která by se do ní jinak dostala těžko.
Snad to tak je.
Já sám jsem Fosilie dosud nečetl, každopádně mě téma „mezigeneračního nedorozumění“ upomnělo na nečekaně mocný zážitek, který jsem měl nedávno v Bio Oko z filmu Přišla v noci. Pokud jste ho neviděli, dovolím si vám ho vřele doporučit. Protože po téměř třech dekádách starých Knoflíkářích je to první český hraný film, který se mi bezvýhradně líbil, ba který mne zcela nadchl. Funguje v něm úplně všechno, na prvním místě vrcholný a neuvěřitelný herecký výkon Simony Pekové, který má rozhodující podíl na tom, že se jako divák v jednu chvíli směješ a v druhé tě „mezigeneračně“ zamrazí. Těžko říct, kdo za co může, generační konflikt ve filmu působí spíše jako lavina, před níž není útěku – a iritující jsou vposledku všichni zúčastnění.
V přítomném čísle mne nejvíc okouzlil text „Chtěla bys připoutat?“ na poslední straně (vítám na palubě jeho autorku Annu Beatu Háblovou, která se uvolila pro nás letos rubriku Rup psát) a také básně polské vědecké lékařky Anny Adamowiczové (s. 18) a Romana Krištofa (s. 12), jehož čtyřverším, zakončeným krásnou hladivou asonancí, bych se, milé čtenářky a milí čtenáři, rád rozloučil:
sedneš do samoty
zaklapneš dveře
zařadíš
jedeš
|
Rozhovor s Michalem Kašpárkem
Skoro každý den mi přijde jako zázrak, že jsme vymysleli tolik mechanismů, jak spolu vyžít. Většina z nás snad nezažije horší násilí, než že se s někým fakt hnusně pohádáme, nikdo nikomu nevytrhne varlata z těla jako šimpanz šimpanzovi.
Ptá se Vojtěch Němec
Michal Kašpárek – Fosilie
Reflektuje Kristýna Vaňková
Pak by možná ubylo pojmů jako „teror empatie“ či „permanentní krize“. Jsou-li totiž tyto pojmy vyhraněné tak, že diskusi nepřipouštějí, ačkoli k ní doslova vyzývají, těžko se dá navázat nějaký dialog.
Slovo
Michal Kašpárek – Fosilie
Stává se tedy, že tam, kde by Kašpárek ve Fosiliích měl potenciál odvážně objevit dosud nepoznaná zákoutí naší kolektivní psýché, prolomí se pod ním led a zahučí do ledových vod denní, prostěsdělné publicistiky.
Reflektuje Vojtěch Němec
Michaela Šedinová
Na otázku, jak distribuují knihy ke koncovým čtenářům, odpovědělo v roce 2022 Cechu nakladatelů 48 nakladatelství následovně: přes 90 % má vlastní e-shop, z velkých distributorů vede Kosmas s více než 70 %, velké množství dotazovaných také knihy posílá do světa na veletrzích a festivalech. Vlastní kamennou prodejnu má jen osm z nich.
Literární život
Viki Shock
Většina lidí, které jsem možná právě nakazil covidem, byla pomalu na odchodu. Mé momentální dezorientace využil Ivo Medek, který mě odtáhl do blízké hospody U Zpěváčků. Když jsem mu sdělil, že mám možná covid a asi bych s ním neměl být v kontaktu, jen nad tím mávl rukou a objednal dvě tequily, a sice bez citronu a bez soli.
Próza
Jakub Pavlovský
Kromě všeho zmíněného dojde dále ke snížení počtu vydávaných titulů ročně (dosavadních přibližně patnáct tisíc bude minulostí), grafomanů (samonáklad se už nevyplatí a zavedení nakladatelé si budou vybírat ještě pečlivěji) a překladatelů (jen některým se nadále vyplatí překládat z cizích jazyků, ostatní najdou uplatnění v jiných oblastech), ale pravděpodobně i k poklesu čtenářství jistých žánrů.
Arch
Iryna Zahladko
Bílým čajem jsme nazývaly
teplou vodu s cukrem;
bílou básní jsme nazývaly
volný verš –
vers libre. (čte se vér libr)
Poezie
Marek Torčík – Rozložíš paměť
I přestože vám Torčík naservíroval víceméně přehlídku beznaděje, cítíte, že postavy chtějí milovat, on nakonec i ten děda prosí za odpuštění a i té upracované matce, kterou sužují migrény, věříte, že svého syna miluje, jen už nechce čelit další „nenormálnosti“, jako jsou jeho homosexualita nebo vztah s „cigánem“.
Reflektuje Zuzana Kultánová
Petra Dvořáková – Pláňata
Jako učebnice psychopatologie malé české rodiny to je působivé, jako vzpomínkové album osmdesátých a devadesátých let s dobře odpozorovanými detaily doby dokumentárně cenné. Jako celek to však postupně jede čím dál více samospádem stereotypů, v kolejnicích, které už známe.
Reflektuje Alena Šidáková Fialová
Dočasná prázdnota prázdných domů je jejich posláním. Je prázdné i to, co se ve městě odehrává v nedohlédnutelnosti nočních klubů? Vyšlapuji do svahů nad hlavní promenádu a pozoruji vrstvení střech, stříšek, vjezdů a holých zad hotelů. Nejsou to záda, ale zadek – tvarovaný náhodami života.
Slovo
|
|
|
|
|
|
