 |
|
Nové číslo Tvaru
12/2024
Milí čtenáři, milé čtenářky,
autofikční deníček Olgy Słowik s názvem „Jak jsem byla v porotě Magnesia Litery za poezii“ vzbudil mnohem větší furor, než jsme očekávali, zejména na sociálních sítích. Většina ohlasů vyjadřovala autorce podporu, našlo se však i dost hlasů k jejímu textu kritických.
V rytmu obtýdeníku se na pěnu dní na sítích reaguje obtížně. V tomto čísle Tvaru se k tématu vracíme třemi texty, u nichž, právě kvůli odlišným rytmům, pokládám za potřebné konkretizovat jejich Sitz im Leben: básnířka Pavlína Štěpánka Borská shrnuje, co je na Liteře kritizovatelné z jejího pohledu, bez předporozumění plynoucího z textu Olgy Słowik – paralely si laskavý čtenář najde sám, zas tolik práce mu to nedá. Na Olgu Słowik reaguje Markéta Hejkalová jakožto bývalá porotkyně a upozorňuje na důležitý aspekt: na základě jakých kritérií vlastně poroty rozhodují a kde se s tím lze seznámit? A konečně Pavel Janoušek odpovídá Evě Klíčové na její závěry z celé diskuse publikované na webu Alarm.
Přemýšlím, co z debaty, kterou Tvar textem Olgy Słowik inicioval, bych měl případně rozvíjet dál. Napadají mě dva motivy, u nichž to snad stojí za to. Prvním z nich je právě ona transparentnost rozhodování. Jeden příklad mě obzvláště pálí: na veřejné debatě zaznělo, že se do nominací na prozaickou Literu nedostala Sevrukova Evropanka mimo jiné proto, že už se tam probojovala Hella Aleny Machoninové a dvě „východoevropské knihy“ by už byly příliš. Tan argument mě zanechal v tichém stuporu: Prosím? Co tak strašného by se stalo, kdyby se obě „východoevropské knihy“ – všimněme si, oč by se posunul akcent, kdybychom místo toho napsali prostě „špičkové prózy“ – v užším výběru ocitly? Zhroutil by se snad Západ?
Druhým motivem je hněv, který si vysloužila věta z autofikčního deníčku, že totiž porotci velké literovské poroty „… většinou hodí hlas knize, kterou zrovna četli. Nebo kterou napsal jejich kámoš. Tohle zjištění bylo pro mě před pár lety šokem.“ Snažím se číst ta slova pozorně a žádné nactiutrhání porotcům v ní nevidím. Vidím tam opět hlavně poukázání na nedostatek transparentnosti a vypovídající hodnoty tohoto typu hlasování, které se svým anketním či plebiscitním mechanismem blíží spíše blahé paměti Zlatému slavíkovi. Opravdu si budeme předstírat, že hlasování v takto nastaveném systému je vždy striktně objektivní? Že každý jeden oslovený člen dvousethlavého tělesa hlasuje na základě dobré a čerstvé znalosti nominovaných titulů a pečlivě svou volbu zvažuje a poměřuje autoritou svého dobrého jména? Inu, krčím ramenoma: tak to potom jo.
V přítomném čísle vám nabízíme mimo jiné rozhovor s prozaikem Miroslavem Hlaučem, autorem skvělého románu Letnice. Zpovídat spisovatele, který stojí tak trochu mimo literární každodennost (a píše úplně jinak než všichni ostatní!, jak si trefně všímá i kritická obec), a přitom má velmi dobře v hlavě srovnané, jak to s tím psaním, obrazy, příběhy a velkými abstrakty má, mi přinášelo obzvláštní potěšení, o něž se s radostí dělím. Stejně jsem rád, že se s námi naopak autor podělil o některé svoje nepublikované texty. Z nich jsem vybral jednu takovou něžně toxicky maskulinní povídku, aby si naše prozaičky nemyslely, že vědí nejlíp, „o čem bílí muži sní“. (Pro ty z vás, kdo nečetli mou recenzi v předchozím čísle: Tohle je samozřejmě žert. Iva Hadj Moussa to ví a napsala o tom dost výstižně.)
Miroslavu Hlaučovi bych nějakou tu literární cenu přál. A Ivě Hadj Mousse vlastně taky. A to i přesto – přiznávám – že nejsem objektivní.
Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, něžné čtení.
|
Rozhovor s Miroslavem Hlaučem
Nemám pocit, že svět je nesrozumitelný. Ne že bych ho uměl postihnout v jeho šířce, ne že bych neviděl zdánlivé abnormality a iracionality. Ale dokážu vidět paralely, buď v jiných řečech, nebo v jiných světech, jiných soustavách nebo v jiném čase. A to mi umožňuje vytvářet strukturu, ve které se snad orientuje i čtenář v knížce.
Ptá se Jan M. Heller
Stanislav Dvorský – Pozastavené stmívání
Furióznost básně graduje a stupňuje se i brutalita jazyková, odrážející ztřeštěnost hmoty, masy, obsedantnost živoucího i příliš neživého masa, ale i slov, názvů, označení, celou tu tupou valivost předmětnosti…
Reflektuje Jan Štolba
Až po otevření lednice mi došlo, že jsem pravidelný velký nákup odložil až na dnešní sobotu a že z posledního vajíčka, dvou plátků šunky, dvou třídenních rohlíků a jednoho rajčete moc velkou parádu nenadělám, ale naštěstí bylo už půl deváté a já věděl, že čínský obchůdek na rohu ulice má otevřeno. Sněhurka Monika mezitím procupitala v mém dlouhém triku s výšivkou krokodýla na hrudi do koupelny.
Próza
Stanislav Dvorský – Pozastavené stmívání
Nevím, zda jsem kdy v české poezii četl silnější verše o vědomí smrti. A ani nevím, zda jim zcela rozumím – vím jen, že zasahují pomyslný terč v prázdnu.
Reflektuje Adam Borzič
Radek Rak – Báje o hadím srdci
Autor tedy vypráví příběhy či jim dává prostor, aby se vyprávěly samy, nechává je prorůstat realitou, ovládat ji, ale realita často kontruje svým copak je to za nesmysl? Osnovuje knihu jako pavoučí síť, pevnou a pružnou, svůdnou a impozantní.
Reflektuje Jiří Zizler
Vít Kremlička
Na kraj soumrak pad’, když do večerky pro víno jsem šel,
vypláchnul ze srdce žal a neochvějně zítřku vstříc se zahleděl
Poezie
Ondřej Fibich – Ztracený povídky / Antýgl / Anděl v cirkuse
Kdysi jsem pravil, že jsem tuze rád, jestliže mi literatura poskytuje naději. U Fibicha jde však spíše o naději vyslovení se nežli bytí, o naději společné paměti a bolesti nežli duchovní transpozice a fyzické proměny.
Reflektuje Ivo Harák
Michaela Šedinová
Hledám muže, co mě usměrní.
Zn.: Žádanku od lékaře mám.
Poezie
Bianca Bellová – Transfer
Svět, kde jsou dané role, které nekomplikují balasty moderního světa a ve kterém mít ženu či dítě je normální věc. Za drobný problém tohoto myšlenkového úkrytu, po němž se Michael uchýlí k vyznání lásky a projevu přání ponechat si Helžino dítě, považujeme to, že ani on, ani ostatní aktéři nejsou v běžných životních situacích.
Reflektuje Aneta Mladějovská
Roman Szpuk
O ženu pečuješ, na loži chroptí,
kůží potažené kosti jen,
na trní oči zděšeně klopíš,
vyskočíš, sotva se ozve sten.
Poezie
Ondřej Buddeus, Jindřich Janíček – Kolo – Dopravní prostředek budoucnosti
Kolo se zařazuje na seznam dokonale propracované, jazykově a výtvarně mimořádně hodnotné literatury faktu, která na nás v posledních několika letech občas vykoukne a osloví široké spektrum věkově odlišných čtenářů. A vezmu-li to kolem a kolem, tohle je z mého pohledu zatím jedna z nejlepších knih letošního roku.
Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová
Priscila Branco
aby sis přečetla začátek
jakéhokoliv příběhu
projeď feed až do konce
Poezie
Stejně jako v roce 2021, i letos se ke kulatému výročí od úmrtí světové literární ikony konají mnohé připomínkové akce. Tématem 29. ročníku Světa knihy byla německojazyčná literatura a tváří tohoto ročníku se stal právě Kafka.
Literární život
V čem vidím řešení? Možná v pestřejším složení porot – se mnou v ní byli spisovatelé, literární vědci, ale žádný knihkupec či knihovník. Nebo možná v tom, že by porotci byli vybíráni nikoliv podle takzvané odborné způsobilosti (která je těžko měřitelná), nýbrž podle upřímné lásky k literatuře – která je ovšem měřitelná ještě mnohem hůř.
Zasláno
Hlavním předmětem zájmu slam poetry není projev psaný, ale verbální – pronášený živě v nějakém podniku nebo klidně pod širým nebem, každopádně před publikem, nejlépe platícím. Papírové knihy z rostoucí poslouchací mánie v populaci, kterou „hypuje“ i slam, moc netěží.
Literární život
Můj kýl je Kiel, řekneš. Město, ze kterého lodě vyplouvají a zase se vracejí zpět. Lodě malé jako listy nebo obrovské jako paneláky.
A tak jdeš a do jedné z nich nastoupíš. Do té, které tě vezme někam do Vaasa. A už tě nikdy, nikdy nespatřím.
Slovo
|
|
|
|
|
|
