Milé čtenářstvo Tvaru,

deváté číslo našeho obtýdeníku se převléklo do pestrého kostýmu posetého hvězdami, vzalo si hůl, již obtékají hadi, a vydalo se na prkna, která znamenají svět. Divadlo je pro mě jiskřivá a hlučná záhada! Psaní divadelních her, jejich dramaturgie, režírování, hraní – tolik komponentů, tolik osob, tolik neznámých… Stalo se mi letos, že mě režisér Ivan Buraj přizval do širší dramaturgické rady HaDivadla a svým šarmantním a vlídným způsobem mě donutil, abych četl své oblíbené knihy jiným způsobem – abych se na ně díval, jako kdyby se měly stát základem možných inscenací. Abych se díval očima postav & prostorů, abych naslouchal jejich vysloveným i nevysloveným monologům. Uvědomil jsem si, jak málo toho o divadle vím. Jak odlišné myšlení vyžaduje (alespoň od toho lyrikova). Jak jinak lze číst a zpracovávat texty. Fascinující a poněkud hrůzu nahánějící zkušenost.

Co mě na divadle vzrušuje, je jeho bytostná živost. Slovo, které ho tvoří, se zesílením stává slovem živým. Kdosi je pronáší k někomu a někdo jiný odpovídá. Vzniká tak specifický mikrokosmos. Živý obraz života. Tuto živost cítím i z velmi svěžího a inspirativního rozhovoru s dramatičkou Lenkou Lagronovou, kterou pro nás zpovídala Kamila Ženatá. Díky jejich rozhovoru jsem si uvědomil, jak jsou texty určené pro divadlo zranitelné – že jsou v zásadě otevřené. Nejsou konečným slovem, ale musí se stát inspirací i pro jiné profese, vždy se stávají materiálem, pozváním k dalšímu zpracovávání. Ještě musejí ožít na divadle…

I druhý rozhovor čísla se týká divadla. Velké divadelní události. Petr Borkovec spolu s Matyášem Havrdou vdechli nový život dalšímu klasickému dílu antického divadla – tentokrát přeložili Eurípidovy Bakchantky. Měl jsem tu čest vidět jejich zpracování ve Stavovském divadle v režii Jana Friče. Tato nejednoznačná a tragická evokace onoho břečťanem a révou obrostlého boha, který přináší extázi a vytržení z běžných souvislostí a konvencí, ke mně promluvila v sladce popových šedesátkových barvách – točila se mi hlava, myšlenky mi neklidně poletovaly jako noční můry, emoce vřely a vířily v alchymickém kotli. Zdá se, že bouřný bůh se dotkl svou slinou plnou vína Borkovcova jazyka. A z tohoto polibku se zrodil nový Eurípidés. A jsem rád, že po této extatické zkušenosti se dostane ke slovu i Dionýsův bratr (v orfických tradicích dokonce dvojče), světlejší a racionálnější Apollón, a v rozhovoru s Danielou Vodáčkovou nás Borkovec vpustí do zákulisí svého překládání reflexivně. Jsem rád, že se v čísle můžeme pokochat ukázkou z tohoto překladu. Je to událost!

Z nedivadelní sekce doporučuji první část nového haškovského eseje Sylvie Richterové, tentokrát věnovaného Švejkovu vztahu k válce. Druhou část tohoto lucidního textu naší velké autorky přineseme v příštím, „brněnském“ čísle. Sylvie mě už v dřívějších textech věnovaných Jaroslavu Haškovi naučila vnímat onu „metafyziku blbosti“, ono řečiště absurdity, kterým nás Hašek provádí. Zas jiné šílenství, nežli je to křepčící Dionýsovo…

Přeji vám živé, ba živelné čtení!