V tzv. německém prostředí známý jako Legenda o Panně Marii představuje epickou veršovanou báseň o rozsahu 1366 veršů z 90. let 13. století, která vznikla z popudu českého krále Václava II. na pražském dvoře. Nejedná se však o oslavnou báseň pro mecenáše nebo „pouze“ oslavnou ódu na Matku Boží. Hrdinou příběhu je naopak zcela nově v naší domácí literatuře středověku dítě, a to od počátku až do konce děje. To znamená, že se nejedná pouze o krátký úsek dětství rytířského hrdiny, tak jak jsme běžně zvyklí číst ve středověké epice. Dílo v sobě navíc skrývá žánr exempel, tedy poučných příběhů, které se středověký člověk dozvídal během kázání. Tyto příběhy mívaly často barvité, až drastické děje, a především nabízely poučení mezi dobrem a zlem v křesťanském slova smyslu.

Jako hlavní postava zde vystupuje žák, chudý chlapec, který ztratil otce. Po jeho smrti navštěvoval školy, dobře se učil a všude vzdával modlitbou poctu Panně Marii. Zápletka děje spočívá v tom, že potřeboval boty, aby se mohl účastnit bohoslužeb a zpívat v kostele na kůru v době oslav svátků Matky Boží, které se podle znění epické básně konaly čtyřikrát do roka. Z kostela byl ovšem vyhnán, neboť přišel bos.

Pro slávu Boha vězme,                  1

počal nás vést, tak slyšme,

vždy byl naším prorokem.

Mne učil krok za krokem,

dával smysl, poznání.                    5

Teď chci dostát umění

a předat vám vyprávění,

jež přetrvá beze změny.

Ač mistr nejsem pražádný,

chci býti prost vší pohany            10

všech různých mistříčků,

jež zář svých veršíčků

hledají, snaží se být mistři.

Verši ta hledáníčka jitří,

neváží však nic, ni co vlas.[1]        15

Konají hříšně, zdá se, as,

když se oním umem živí,

[…]

Proto znovu příběh celý

o žáčkovi poslyšme,                     190

a k němu zrak obraťme.

Chlapec věru mladý,

skrýval žal, byl chudý,

a vzdor touze vřelé

nesměl bez bot dále,                    195

nesměl s dětmi nahoru,

aby zpíval na kůru,

rozezvučel vlastní hlas,

nesměl přijít znovu, zas,

posloužit naší paní.                       200

Sklíčen byl v nitru pro ni.

Oč se v chrámu pokusil,

chci zde popsat, z plných sil.

[…]

Náš žák neměl obutí,

nesměl na kůr pro děti,                 205

s nimi dlít po čas zpěvů.

Nemohl v tom svém zjevu,

bos, neb neměl na boty,

svatému dni jít v ústrety.

Z kůru tak musel odejít,                 210

ve škole zažít obojí;

dobré i špatné,

leč to je běžné.

Na kůru nesměl stát,

ve škole předčítat                           215

či zpívat, jak si přál.

On o tu radost stál,

ale zvyk se ctil důsledně,

při kůru obzvlášť závazně.

Sám jsem to často vídal,                  220

děje se to stále i dál,

slýchal jsem ty zvěsti a znal.[2]

Netrvalo dlouho a zas

nadešel k nešporám čas.[3]

Tento žáček znovu šel,                      225

s druhy stoupal, na kůr chtěl,

šel však stále bosý.

Stižen slastí krásy,

když obraz své Paní

sám viděl, šel za ní,                            230

chtěl jí sloužit, plál,

Zdrávas pět si přál,

zpívat k její chvále.

Uzřel ho však náhle

zdejší mistr, učitel                             235

mezi dětmi, jak zde pěl

bosý, prostý obutí.

Přišel proto vzápětí

a sehnal ho z kůru.

Byl bláhový, věru,                              240

rychle se odsud bral,

před branou plakal, lkal

a spílal vlastní bídě,

co dobro zřídka najde.

[…]

Přestože byl chlapec z kostela vyhnán, vydal se prosit naléhavě Matku Boží, aby mu pomohla a dala obuv. Panna Marie mu však pomoc neposkytla.

Přesto, že on poznal                        370

marnost přání, seznal

oslyšené vlastní prosby,

chtěl ji stále vzývat, aby

slavil milost své Paní,

ač sám hořce lkal nyní.                    375

Pravil: „Paní, mně drahá

ctít tě dál toť má snaha,

utěš však mou duši,

v dobrotě své vyslyš,

přeji si dnes pár bot,                       380

na svátek tvůj jsou vhod,

[…]

Přestože žáček nedostal žádné boty, sám věnoval Panně Marii modlitby. Odříkával opakovaně na stokrát Zdrávas (Ave Maria) a postupně oslavil její šat (surcotte), závoj i korunu. Modlitby vedly k tomu, že je Panna Maria měla nakonec na oděvu vyšité zlatou nití, což bylo viditelné, když vystoupila z oltáře a přišla ke chlapci. Prosby ale ani tehdy nevyslyšela podle požadovaného přání. Namísto toho žáčkovi nabídla, že může po třicet let žít jako vážený biskup, anebo po třech dnech zemřít a být přijat do nebeské říše.

Střež nyní, co míním,                      715

ty, příteli nyní

mohl bys biskup být,

třicet let dlouze žít

v bohatství i moci.

V biskupství, kde přeci                   720

tobě budou poddáni.

Poslyš k tomu zjištění,

zvolíš-li si míti vše,

dočasný je život zde,

majetek i pocty,                             725

ve světle cti i úcty.

Proto lze třetího dne,

nuže, slyš pozorně mne,

možné je i zemřít

a hned záhy uzřít                           730

nebeskou říši s anděly,

dobře si vyber, příteli.

[…]

Jako záruku nabídky mu zjevila dosud neznámé tajemství, které neobsahuje ani Písmo. Tajemství neslo sdělení, že byla vzata na nebesa jak s duší, tak tělem. To je rovněž podle posledního editora díla Jaromíra Zemana hlavně myšlenka legendy, kdy nevinný chlapec sděluje křesťanům ono poselství, neboť i když mu učitel v kostele zprvu nevěřil zjevení Panny Marie, chlapec ho nakonec přesvědčil. Žáček si pak sám vybral druhou možnost, po třech dnech zemřel a Matka Boží si přišla pro jeho duši.

V básni se tak v našich literárních poměrech zcela poprvé potkává téma oslavy Nanebevzetí Panny Marie (což bylo v této době aktuální téma) a žákovský příběh známý zpravidla až ze 14. století ze staročeských a latinských exempel, jež se dochovaly v našich zemích. Báseň nebyla dosud v ucelené podobě přeložena, a také proto není zřejmě ani zhodnocena v rámci dějin naší krásné literatury – neboť ve středověku spočívala písemná tvorba v českých zemích hned ve třech jazycích: v latině, němčině a staročeštině. Tato epická báseň představuje jedno z děl tzv. zapomenuté literatury z konce 13. století, které vznikaly v českých zemích. Zapomenuté zejména proto, že patří mezi epiku, která představuje naši nejstarší krásnou literaturu, tj. předchází staročeská díla 14. století. Geneze staročeské literatury totiž sahá právě k domácí německé tvorbě 13. věku z okruhu přemyslovského dvora. Díla jako epos o Alexandrovi (28 tisíc veršů – nejdelší domácí epos), Vilém ze země Slovanů (přes 8 tisíc veršů) nebo Tristan (přes 6 tisíc veršů) a jiné, či právě epická báseň o „Matce Boží a jednom žáčkovi“ tvoří celek, který zatím nedošel potřebného srovnání s mladší staročeskou literaturou, a nedočkal se ani českého překladu.

Autor epické básně ji sepsal na podnět panovníka v 90. letech 13. století. Jak už bylo řečeno, tematicky se však nejedná o pouhou oslavu mecenáše, jak bývá někdy dvorská literatura devalvována. V případě 13. století v českých zemích neexistovala totiž jiná centra pro rozkvět písemné kultury, než byly kláštery a pro „beletrii“ panovnický dvůr, potažmo šlechta. Právě zde si totiž mohli dovolit jednotlivé literáty doslova živit a poskytovat psací látku nebo dokonce i písaře. Epická báseň Jindřicha Clusenera představuje jediné známé a dochované dílo autora. Do češtiny nebylo dosud přeloženo.

Ukázky i pojednání o díle pocházejí z připravovaného překladu Dany Dvořáčkové-Malé pro nakladatelství Argo.

[1] Lze poukázat na obvyklost rivalit mezi tvůrci, kde k nejznámějším patří polemika v prologu Parsifala od Wolframa z Eschenbachu vůči Gottfriedovi ze Štarsburku, resp. jeho pojetí „Minne“ – láska, srov. Kristina SOLOMON, Tristan-Roman: Zur spätmittelalterlichen Rezeption von Gottfrieds Tristan in den böhmischen Länder, Göppingen 2016, s. 30, pozn. 75.

[2] Schéma AAA.

[3] Večerní modlitby.