***
na obloze namaloval
vlaštovku a luňáka

a říká mi: sleduj
ty dva v pohybu,
ty dva v páru

ale už jsou tak daleko,
že nevidím, kdo je kde
že nepoznám, kde je kdo

nejsmutnější zjištění:
neexistuje jen samé dobro
není dobro bez zla
není dobro a zlo beze mě

 
***
zdá se mi o protiletadlovém krytu na okraji paměti,
                                jediné, co si pamatuji z branné výchovy
válka už nebude, říkala nám učitelka,
                                ale každý z vás, děti, si musí vštípit:
v případě jaderného výbuchu, použití zbraní hromadného ničení
                                          nebo jiné pohromě
se musí sejít do krytu, zabránit panice,
s sebou mít jen nezbytnosti, žádné zbytečnosti:
                          teplé věci, kdyby se válka protáhla do zimy –
v krytu, víte, děti, není topení
a nebude tam i tak horko?
                                pronesl kdosi ze zadních lavic vtipnou poznámku
Hrynovec, kdoví, jestli tebe tam vůbec pustí,
                                     místo pro všechny nebude,
                                           zásoby vody a potravin jsou omezené…
už vím:
při tom armagedonu se panice nevyhneme
kolik lidí bude ušlapáno před vchodem posledního krytu?
nevím, jak budeš, Bože, vybírat –
                                     každý desetitisící?
                                     každý miliontý?
                                              a když se splete?
věřím, že se to obejde bez diskriminace pohlaví, rasy, vyznání
chce se mi věřit…
kolik doušků vzduchu na každého vystačí,
                                při čekání na svého deus ex machina…
každá třída, říkala nám učitelka, se bude držet předsedy,
ještě jednou opakuji – nehonit se v uličkách mezi pryčnami,
mít v náprsní kapse štítek se jménem,
                                     krasopisně napsaným,
                                     a ne tak, jak škrábe Fedečko…
k čemu? divím se dosud
asi proto, aby andělé, až budou vynášet duše
                                     (nikdo stejně nepřežije)
aby andělé v bílém a s červeným křížem (a půlměsícem?)
aby andělé věděli, jak ti, maličký, mají říkat…

****
prozatím
mě nenecháš vidět dva hady ve vysoké trávě
pár kroků od místa, kde jsme usedli k odpočinku,
v bezpečí, s malými dětmi a velkými plány do budoucna

prozatím

mě nenecháš vidět odchod mých blízkých,
jak se vyhlazují jejich bolestně známé mimické vrásky,
jak tuhnou a odcizují se jejich těla.
prozatím jako bys mě chránil
pro něco jiného, většího, děsivějšího,
s čím nelze žít, bez čehož nelze zemřít

žena, která šije
vyjdi ze sebe, podívej se, kde jsem
čmáranice člověka na šedém pozadí nebe
čísi nemotornou rukou vyvedená na poli
minovém… Singer mojí babičky zpívá o věčném:
miluješ-li – odpouštíš, i když se občas nitka trhá
nebo se jehla láme, když náhle dopadne z výšky
na něco tvrdého, řekněme třeba, na zámek na tvém srdci

dětsky věřím, že šicí stroj Singer
dovede vše spravit, vše sešít:
to, co se nechtěně rozbilo, i to,
co nikdy nedrželo pohromadě

jako z kulometu čmárám kilometr za kilometrem,
hlavně si neprošít jehlou prst,
neb nikdo nepolíbí
kilometr za kilometrem, držet kraje látky,
aby se nerozešla jako tví rodiče v dětství
kilometr za kilometrem do konce nitě,
vyvést tě ze sebe –
k čisté vodě, k jasným hvězdám

Z ukrajinštiny přeložila Rita Kindlerová.