Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
Uvedení nové knihy Ivany Myškové za účasti autorky.
Čtení, beseda, autogramiáda, hudební doprovod.
Byť je autorské čtení scénický patvar, myslím si, že bez dramaturgie se neobejde a od autora vyžaduje určitou přípravu.
Vila-Matasův Bartleby a spol. je nadějí pro všechny, kdo se domnívají, že literární nesmrtelnosti dosáhnou jen úctyhodným počtem vydaných knih. Omyl – plně postačí, bude-li pamětihodný způsob, jímž se psaní či publikování zřekneme.
Je podivné a lehkovážné něco tisknout tak krátce poté, co to bylo vymyšleno. Spustit celou mašinerii výroby, aniž by text chvíli nepovšimnut ležel, aniž by byl tedy odleželý jako sýr a mohl chvilku zrát.
Přesvědčení, že veškerými ‚obsahy‘ disponuje internet, a tak již knihovny svou původní funkci – tedy půjčování knih – plnit nemusejí, se ukazuje přinejmenším jako krátkozraké.
Hynek je zvyklý věci ukončovat rázně a znervózní, když nemůže. Od té doby, co žije s Alenou, nemůže už celkem pravidelně a o to je nervóznější. Ten pes měl zůstat se starými věcmi ve starém nebo se měl nechat utratit, je prosinec a mrzne, teď už nevystrčí ty své ucourané paty a pořád se tu courá, Hynek už nestačí dokupovat kapsle. Tohle zvíře jenom stojí, obtěžuje, trpí. A oni to musí mít denně před očima.