Jsem koncovým článkem města. Jsem jeho střevo, nejdelší úsek trávicí soustavy. Nedopočítáš se mých záhybů, délka mého kanalizačního systému ti navždy zůstane skryta. Každou sekundou do mě přitečou tři kubíky nevyužitých zbytků důsledně připravených o vitamíny a minerály. Nepotřebuji znát nic víc než Bristolskou škálu, stručný popis konzistence hmoty. Tvrdé hrudky, tvar jitrnice, hladké hrudky, kypré částečky, vodnatá až tekutá směs.

To, co tělo města nevyužilo, se posunulo až sem. Nejsem nic víc, než čistička odpadních vod. Ve mně se odehrává tajemství celé civilizace. Z toho, co jí opouští v tom nejméně lákavém stavu, se má opět stát čirá voda, kterou si ráno napustíš do sklenice a nalačno s chutí vypiješ. V mé blízkosti musíš ovládnout náběh na omdlení, a přitom jsem jen jeden z velkých a nepojmenovaných přítoků Vltavy.

Žiji na císařském ostrově. Náhoda? Nemyslím si. Jsem důsledkem míst, kam i císař pán chodil pěšky. Žiji, protože jsem život. Žijí ve mně bilióny bakterií. Hltají. Přeměňují. Nepřetržitě pracují. Potřebují jen teplo, vzduch a mojí potravu. Nic víc. Jsou aktivovaným kalem, který vyčerpaně klesá ke dnu. Chceš znát mé tajemství? Oddělování na základě rozdílných hustot!

Třicet metrů krychlových bioplynu z jedné tuny kalu je pro mě jen dech mrtvé ryby. To už nejsem já, i když z něj čerpám energii ke svému životu. Řekla bych „nechoď blízko, nechci, abys cítil plynoucí plyny.“ „To řekla řeka?“ zeptáš se, a klidně pokračuješ ve své cestě. Pozoruji, jak se tráva ohýbá pod tvými kroky. Keře ti jemně uhýbají z cesty. Chodíš sem, protože nemáš jediný důvod. Jsem tu jen já, hnízdící ptáci a vtíravé ryby u bahnitého dna.

Někdy se ráno probudím, a nepamatuju si, kde jsem. Jaké je to město? Co je to za ostrov? Kdo jsem já, která svým obrazcem usazovacích a dosazovacích nádrží vysílá signály nic netušícímu vesmíru? Aktivační nádrž je jako obdélníkový satelit vyprávějící jiným civilizacím náš příběh. Je snad moje přízemní geometrie architekturou? Může být umění i něco tak pokleslého, jako je čistička? Nebo už nejde o nic víc než o proces? V tomto bodě své existence zcela tápu.

Ale co moje stará předchůdkyně? Se svým krásným symetrickým cihlovým tělem a dvěma komíny připomínala továrnu, i když se v ní nikdy nic nevyrábělo. Po svém anglickém otci siru William Heerlein Lindley zdědila veškerou grácii industriálního klenotu. Její cihlové stoky byly elegantní jako Pleskotův vejčitý průchod valem Prašného mostu. To byly časy počátku dvacátého století!

Lapám po dechu. Lapám štěrk, písek a tuk. Na mých česlech a sítech se zastavují i jiné různorodé věci. Punčocháče, utěrky, plíny, dopisy. Ne všechny útvary jsou ale vysvětlitelné. Nechávám je většinou bez komentáře. Lapáky řeči provzdušňuji mlčením.

Vždyť jsem jen velkými kruhy, z výšky připomínající polehlou úrodu. Nevysvětlitelné obrazce v obilí. Výsledek mimozemské síly. Stále si o mě myslíš, že jsem jen pragmatická, užitková stavba? Tak zavři oči a poslouchej. Ještě ti něco řeknu:

Zbavená

když jí

zkameněly oči

Když teče