most z ticha
řeky pod našima nohama / se neptají / čekají
řeky pod našima nohama / se neptají / čekají
Věnováno Brnu
řeky pod našima nohama
začala sis v místech
kde liška dává dobrou noc
a kde skály dokážou zpívat
darovala ses
klapy klap
to je žab
klapy klap
boží mlýny
pak tě nechali zmizet
a milosrdně vykouknout v parku
nasadili do tebe jedovatý červený ryby
žlutý kosatce
aby ses líbila
psi chlemtali tvou vodu
a chcali na březích
stejně jako bezdomovci
myšlenky jak kruhy na vodě
svědomí spláchnutý v záchodě
a nakonec tě zase ponořili
řeky pod našima nohama
se neptají
čekají
moře pod našima nohama (zase jsme se nějak nepochopili)
smál ses
když jsem vysvětlovala
že celý město kdysi leželo uprostřed oceánu
a dnešními ulicemi valila láva
když jsem tě vedla místy
kde mrtví šneci padali ke dnu teplýho moře
když jsem tě s kamennou tváří varovala
že tento svah jede a my s ním
největší atrakce naší drahé metropole se jaksi pocuchá
unesco ji vyškrtne ze seznamu světového dědictví
a ty přijdeš o práci
na konci exkurze
poslední pokus
předtím než to vzdáš
snažíš se mě rozesmát
(ani nevíš, jak ráda bych…)
díky globální změně klimatu
a globální změně pojetí lásky
tady za několik let budeme pěstovat
mandarinky a olivy a otrokářství
psát tragédie
a za pár desetiletí tu všude bude moře
konečně. konečně.
bavím se
i když je zřejmé žes mě vůbec neposlouchal
proto nemůžeš vědět
že moře tu už několikrát bylo
naposledy docela nedávno
kometa
březen 1997
dávno jsme tam měli být
pitomá kolona
máma nervní táta unavenej
brácha co mě nechápal
nikdo mě nechápal
dobře tady zastavíme
pročistit hlavu
vyvětrat nehybnost
čum ségra tamhle je
stála na obloze
osamělá krásná a svá
tak blízko
jen co by kamenem
všechno bylo možný
mý soukromý patologie hezky schovaný
žádný egocentrický melodramata
ani emoční defekty
a ona dál stála na nebi
všechno bylo možný
všechno na dosah
a kdyby někdo řekl že ne
nevěřila bych
pak odlítla
však se vrátí
už za chvilku
tak trochu nechtěný zázrak
na oltáři ulity uvězněný v kameni
rozdrobený polámaný kdysi živý
čekám zázrak
i když v nic takovýho nevěřím
a přece jen
zjeví se vopelichanej anděl ze kterýho táhne krabičák
ty fosílie jsou krásný že jo ale já se nechci stát jednou z nich
nemusí
ale co když –
za pár miliónů let ho objeví bagrista hloubící jámu pro přehradní nádrž
vědci provedou záchranný výzkum
ověří hypotézy
závěry budou publikovat v odborném periodiku s impakt faktorem
a nakonec ho vystaví v muzeu
nechám se zpopelnit
optimální řešení
ale co když –
za pár tisíc let ho objeví amatérský antropolog protože spálení nebylo dokonalé; zbyly úlomky kostí
vědci provedou dataci pomocí radiokarbonové metody
ověří hypotézy
a závěry budou publikovat v odborném periodiku s impakt faktorem
víte že z mrtvýho zůstanou přibližně tři kila popela?
hm to je stejně jako když se člověk narodí
a nemáte pro mě aspoň pár drobáků?
ne
ani cigárko?
ne
tak si naser. nashle.
na zádech šedobílý křídla jako mladý labutě
u vrat poklekl pokřižoval se odlítl
asi ten vytouženej zázrak
anebo blbost
bůh přece neexistuje
tuto hypotézu jsem samozřejmě ověřila
a závěry můžu publikovat v odborném periodiku s impakt faktorem
(modlím se jen tehdy
když se dlouho neprobouzíš)
telecí léta
až do rána sedět na prahu
tahat jednu od druhé
a k tomu tři litry vína
až do rána vést řeči jalový
čekat a tajně snít
že v následující chvíli přijde něco děsně důležitýho
přelomovýho zásadního
přitom to důležitý se už dávno stalo
v lepším případě se děje právě teď
život se skládá z několika okamžiků
to ostatní je hlušina
nahoře dole
vesmírnou krajinou
sestupuji do základního tábora
nadmořská výška šest tisíc metrů nad mořem
už nemůžu už nechci
už skoro nejsem
nedýchám
poslední krok
vidím se
uprostřed obrovskýho kamennýho moře
kamenný moře na úbočí hory
hora – malej zub v řetězci dalších a dalších hor
dlouhej had s ostnatým hřbetem mezi pevninou a oceánem
pevnina a oceán na zemi
země ve vzduchoprázdnu
dál nebude nic
pokud tady zemřu nic se nestane
nesmírně se mi ulevilo
most z ticha
slova
kameny přes rozvodněnou řeku
kluzké vratké
umění společně mlčet je dar
most z ticha
divokou vodu překlene
nic zásadního se neděje
zas mi svítá. sčítám noci
které marně prospala jsem
před včerejškem zkouším utéct
do chvil kdy se nepřu s časem
slova jako lilijice
objala tě. zkameněla.
láhvi hrdlo neproříznu.
dobrovolně otupělá.
ticho stojí na pěšině
učilo mě jak se nebát.
čeho vlastně? sebe sama?
neuteču. není třeba.
(ne)víra
zážitky z exkurze do nebe
bohové nazí a nebozí
modlitba spálí i zazebe
myšlenky přerostou v psychózy
nevíru v plechovkách od piva
přetavit z rozkoše do křečí
rozum se člověku vysmívá
mlčení každýho rozbrečí
depresi udusit polštářem
zplanělý iluze skryje zem
životu zas hledím do tváře
cestou zpět zašeptám
tady jsem
a spánek je ztráta času
prameny vlasů
zametu pod koberec
chrání mě mlčení –
nezvyklý dar
naději lovím
asi už nezabere
vteřiny vpíjí se
do bílých čar
Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.
Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.