Ladičku jsem dala Františkovi
Myslím na otce, který máchal / vřelé prádlo v ledové vodě,
Myslím na otce, který máchal / vřelé prádlo v ledové vodě,
Letní bouře
Je neděle ráno, půl desáté
ještě slunce
Za deset deset – tma
Přichází
Nebo se vrací?
Chystám snídani, mažu chléb, jako kdysi
Je léto, neděle a já
musím svítit
v kuchyni
J. E. Fričovi
Síly zvedl do podechu
když ruce otočil k dlani
Zlé trvá jen do oběda
Dobré na věky.
…
Myslím na otce, který máchal
vřelé prádlo v ledové vodě,
držel třískající ždímačku jak pravý chlap,
a pak
to všechno na zahradě pověsil.
Já tomu nerozuměla.
Protože přišla paní Eva a maminka plakala.
Ale to už bylo jakž takž světlo.
—
Ladičku jsem dala Františkovi
Už nepotřebuji
Myslela jsem
že uslyším všechny tóny
tvoje v sobě
že mě naladí
Stalo se tak
Zůstala jsem
v tichu
v pokoji
Je jenom jedna otázka:
jak milovat tenhle svět.
Myslím na to,
jak se zvedá
jak černá, obrostlá
skalní římsa,
aby si obrousila drápy
o ticho
stromů.
Vzaly se odkudsi/ z blízkosti ženy / chystající večeři / pro čtyři / a kočku a kanára.
Ne(s)končím. Skočím zpět. / Dokolečka běhám jako neúnavní hasiči / kolabuju v dehtu bez dechu / bez pauzy / vrať se!
Ve svátečním odpoledni, / smrt přichází zvlášť / pro toreadory / i býky