Herbert zaplatil a cestou ke dveřím natáhl ruku pro bundu, kterou si odložil na věšák. Druhý háček zprava. Když sundal bundu, spadl z věšáku starý klobouk, který byl pod bundou ukrytý. Někdo ho tady snad kdysi zapomněl, ale co do této hospody chodí, stále zde visel. Podobný klobouk má i Herbertův děda. Má ho pověšený v dílně a nosí ho jen, když v létě okopává a zalévá stromky v sadu. Jen když ho nikdo nevidí. Do vesnice děda chodí v takové prapodivné hučce. Herbert o tom mnoho nevěděl a ani ho to nezajímalo, asi to vycházelo z ruské beranice nebo co. Umělá kožešina, zevnitř potažená umělým kožíškem, který sál pot víc, než by měl, a zvláštně se krabatila. Ta jeho hučka, ta hučka Herbertova dědy, měla již kožíšek pořádně vypelichaný a po celém povrchu drobné trhliny v kožence, leckde i celé odloupnuté části.

Herbert vyšel z hospody a po pár krocích podél vchodu se otočil k její fasádě čelem, chvíli zápasil se zapínáním u kalhot a pak začal močit. Naproti němu byla na fasádě hospody vyobrazena podobizna tučného výčepního, který v ruce drží napěněný tuplák piva a směje se. Snad upřímně, snad nuceně, snad opile. Červené líce namalované kdysi malířem doplňoval i červený nos, ten ale nebyl zamýšlen, to jen odpadlá omítka odkryla načervenalý cihlový podklad.

Vedle namalovaného hospodského byly pod sebou tři nápisy. Ten úplně nahoře a největší hlásal: Vítáme Vás! Ten pod ním, který už byl dost oprýskaný, zase: Herzliche Wilkommen! A pod ním polské: Zapraszamy! Herbert se pokusil na něho domočit, pár kapek na něho dopadlo, ale na plný proud již neměl kapacitu.

„Raz jsem dochcal až k tomu českému,“ řekl nově příchozímu, asi o generaci staršímu, který vyšel z hospody za ním a nyní stál vedle Herberta a společně hanobili polský pozdrav, který byl nejníže a tedy jako první na ráně.

„Kdybych aspoň dochcal k tomu herzlichu!“ pokračoval Herbert ve svém snažení.

„To by ti dědek dal.“

„Tak zatím.“

„Hmm.“

Slyšel, jak se brodí rozježděným sněhem na silnici. Herbert vyrazil na opačnou stranu do kopce. Po cestě míjel typické stavby jeho vesnice. Velké dvougenerační kostky s velkým balkónem, táhnoucím se přes celý dům a dole se dvěma plechovými garážovými vraty. Domy, které čím dál více zaplňují mezeru mezi jeho starým, malým a polorozpadlým domem na kopci a zbytkem vesnice. V žádném domě se nesvítilo, jen snad někde v dolních oknech probleskovala televize. Tam bydleli staří, ti nejspíš neměli spaní a nemuseli už ráno do práce, zatímco mladí, kteří povětšinou bydleli ve vyšších patrech, si užívali spánek sobotního rána.

Herbert jim ty domy záviděl. Jejich dům byl starý, postavený na počátku století a dlouho se na něho nejspíš vůbec nesáhlo. Chtěl také nový dům dle nových norem do nových poměrů, k tomu nové auto v nové garáži. A novou fasáda s křiklavou barvou. Všechno nové. I ty chodníky před domy, i ten Herbertův chodník, po kterém se nyní vrací domů, jsou nové. Velké dlažební čtverce, mnohdy puklé již při dláždění, ale nové. Herbert nevěděl, jak všichni přišli k takovým penězům. Říkalo se něco o důchodech nebo rentách z Německa, ale tomu Herbert nerozuměl. Jeho děda, se kterým bydlel sám, nic takového nepobíral.

Došel na konec cesty k vratům od bývalého jézédé. Část plotu vedle zamčené brány chyběla. Protáhl se. Za plotem se opět odepnul, ale nevyšla z něho ani kapka. Na dvoře začal štěkat pes. Zařval na něho a pes poslušně ztichl. Prošel skrze dvůr kolem administrativní budovy, po které následovaly stáje. Dnes v nich parkovaly tři zetory a zemědělské stroje. Na druhé straně dvora vytáhl klíč a odemkl postranní branku. Byl v jejich sadu. Patřil sice kdysi Herbertově rodině, ale po válce jim ho sebrali. Po revoluci o něho děda zpět požádal, ale něco se zadrhlo a sad zůstal obci. Přesto byl jejich, společně s dědou se o něho starali a veškerou úrodu si zatím mohli nechávat.

Sněhem prošlapanou cestou, kterou si vyšlapal on jediný, se vydal uličkou mezi stromy k temné siluetě domu. Padal těžký mokrý sníh. Rána do hlavy a Herbert se sunul k zemi. Něco nebo někdo na něho skočil, cítil jeho váhu. Nekřičel, jen se snažil toho někoho ze sebe dostat. Instinktivně se vzepřel a překulil na bok. Ten někdo z něho spadl. Postavil se na nohy a s holou hlavou a s rozepnutým límcem se zuřivě rozhlížel kolem sebe. Sníh byl okolo něho propadlý, udusaný, ale žádné stopy nevedly pryč. Jen vedle Herberta ležel prasklý kůl, který měl podpírat větve mladých stromků, aby pod nánosem sněhu nepraskly. Větev se ještě drobně kývala, ale když ze sebe prudkým pohybem dolů shodila veškerý sníh, už zase byla na svém místě.

„Zasraná větev,“ zaklel pro sebe Herbert a trapně se rozhlédl, zda ho nikdo nespatřil. Ale ve vzdáleném bývalém jézédé byla tma a z domů za ním by sem nikdo nedohlédl. „Zkurvený sníh, zkurvená zima, zkurvený…“ mumlal ještě pro sebe, když se vydal opět na cestu.

Když došel na zápraží, vzal koště, ometl si boty a sníh, který byl nafoukaný u dveří. Vešel do ledové předsíně, rozepnul si již tak napůl rozepnutý kabát. Sundal si boty a bosky vešel do kuchyně. V jeho ložnici, cimře, jak se jí snad odjakživa říkalo, byla taková zima, že vždy v zimě přespával na kanapi v kuchyni. Otevřel dvířka od pece a foukl. Na dně se rozžhavilo pár uhlíků. Přihodil pár třísek a navrch tlusté poleno. Zavřel vrchní a otevřel spodní dvířka. Přehodil kalhoty přes židli, sundal si hodinky a položil je na masivní rám obrazu, ze kterého do kuchyně hleděl výjev Panny Marie držící buclatého Ježíška, jehož nohy byly v polovině useknuté, ukryté pod masivním dolním rámem, ze kterého si Herbert vytvořil polici. Kýčovité zobrazení matky se synem se Herbertovi nikdy nelíbilo. Děda ho ale nechtěl za žádnou cenu sundat. Nakonec se s tím Herbert smířil, jednak dědovi se prostě odporovat nesmělo a jednak právě v zimě mu ta tlustá deska, která bylo přibita na spodní rám a zakrývala více než spodní čtvrtinu obrazu, sloužila v zimě jako noční stolek.

„Herberte? Vstávej, musíš mě odvézt.“

Ráno ho probudil mužský hlas a kroky v kuchyni. Probouzel ho děda, který právě přikládal do vyhaslého pece. Herbertovi se zpod peřiny do mrazivé kuchyně vůbec nechtělo.

„Herberte, dělej. Už začaly i zvony bit.“

„Však taky by si jednou mohl dojít do kostela sám,“ odpověděl mu ještě rozespalý Herbert, i když věděl, že děda už příliš daleko nedojde.

„Taky by si tam raz mohl zajít se mnou,“ odpověděl děda a tím pro něho debata skončila.

Herbert se posadil na kanapi, z masivního rámu zakrývající notnou část obrazu si vzal hodinky, oblékl včerejší šaty a vyšel ven. Děda už stál ve starém, ale vždy čistém černém obleku venku před jejich felicií. Na hlavě tu polorozpadlou hučku.

„Ty a budeš moct vůbec řídit? Včera si beztak obulal tu tyčku u stromku ty.“

„Však po vesnici to nevadí,“ odpověděl Herbert a odemkl auto.

„A tu tyčku postavím ještě dneska,“ pokračoval Herbert, když nasedali.

„Ty, dnes to nerob. Nech to na pondělí,“ odpověděl děda.

„A co když bude zase sněžit?“

„Nech to na pondělí.“

Herbert nastartoval a zapnul odmlžování předního skla. Mlha na skle začala pomalu mizet a odkrývala úzký pohled ze zasněženého předního skla. Děda se najednou, jako by si na něco vzpomněl, začal prohrabovat ve vnitřních kapsách saka.

„A nemáš pětku do košíka?“ řekl při čekání na odmlžení děda.

Herbert se podíval do beznadějně prázdné peněženky. Vzpomněl si při tom na nedoplacenou sekeru, kterou nechal včera v hospodě. Musí se tam dneska zastavit.

Děda při pohledu na Herbertovu prázdnou peněženku nehnul ani brvou. Přesto Herbert vycítil to odsouzení v jeho pohledu.

„Tak běž ještě do mojí cimry, třeba bude něco v nachtišu,“ řekl děda. „A nezrob tam bordel.“

Herbert vylezl z auta a šel dovnitř domu. Vešel do dědovy cimry a zamířil si to přímo k nočnímu stolku. Za sebou nechával kaluže rozmočeného sněhu. Šuplík nešel otevřít, Herbert jím začal prokřehlými prsty lomcovat, až celý stolek roztřásl a převrátil obrázek, který na stolku stál. Ten se překlopil a s třísknutím se převrátil.

„To bude zas keců,“ zašeptal Herbert a vzal obrázek do rukou. Sklo bylo v pořádku. Za ním byla fotografie mladého páru. V muži poznal dědu. Žena vedle něho měla na sobě bílé šaty, přes které měla přehozené dlouhé havraní vlasy. Muž měl na sobě parádní uniformu s dvěma blesky na límcích. Za nimi visel Herbertovy známý obraz Panny Marie s buclatým Ježíškem, ale v mnohem tenčím rámu. Chyběl ten spodní tlustý rám. Na spodní straně obrazu byl švabachem vyveden nápis: Herzliche Wilkommen. Ale Herbert švabach číst neuměl.