Červen 2016 – březen 2019

Zažila jsem pád Berlínské zdi. Radovala jsem se z toho veselého bourání. Teď se staví nové zdi. Nad mořem. Ve vzduchu. V myslích a srdcích lidí. Jsem smutná.

Další článek v českých novinách na téma “Jsou Češi rasisti?” Samozřejmě že jsou. Proč se vůbec pořád ptáme? Xenofobie je lidem vlastní, primární nervová soustava zodpovědná za ochranu teritoria a rozmnožování. Češi jsou stejní rasisti jako kdokoli jiný, předsudky se ale léčí vzděláním, ne informacemi z Facebooku. Z nor vylezli britští rasističtí bratři. Doteď jsem nic takového neviděla, ne tak natvrdo. Běž, odkud jsi přišel. Běž, stejně jsi jen východoevropská prostitutka, bratry máš gangstery. Předsudek mě zachránil před rozčileným řidičem dodávky, který měl vyholenou hlavu a metr osmdesát. Strašně spěchal, chtěl jet na červenou. Křičel a kopal do auta. Když jsem promluvila, rozčilil se ještě víc. Ale s mými bratry se seznámit nechtěl. Můj akcent v něm vzbudil strach. V jeho světě jsou muži z východní Evropy mafiány s kalašnikovy proklatě nízko u pasu. Odešel se slzami v očích. Zachráněna xenofobií.

Všichni xenofobové vylezli ze svých nor a myslí si, že mají právo Britovi s tmavší barvou pleti říci, ať jde, odkud přišel, a mě třeba okřiknout v supermarketu, že nemám mluvit polsky, když komunikuji se svým dítětem. Jak jinak se má ale naučit oba jazyky? Telepaticky? A děkuji, Polka opravdu nejsem, ale to vy nevíte, zato já vím zcela přesně, s kým mám tu čest. Jste jistě slušní občané a jistě byste se k problému vyjádřili větou, která začíná slovy: „Nejsem rasista, ale…“. Následuje výčet národností, které dotyčný nemusí, případně že by se prostě všichni imigranti měli vyhnat. Je mi líto, že se vám termín „rasista“ nelíbí, ovšem pokud zastáváte tento postoj, rasistou jste.

Vždycky jsem obdivovala Brity za to, jak odvolí, je jedno, jak, pak si sednou na pivo a je všechno v pohodě, protože za pět let může být situace jiná. Vše je od onoho zatraceného referenda jinak. Lidé si sprostě nadávají, nenávidí se. Křičí na sebe. Twitter a Facebook, semeniště nenávisti. Na stěně mi pravidelně vyskakují komentáře od paní, která by mohla být klonem Unity Mitfordové. Snažím se je marně blokovat. EU se dá leccos vyčítat, ale přirovnávat nejúspěšnější mírový projekt všech dob k masovému vyvražďování za války? Ideologie převládá, nejsi vlastencem, pokud nepodporuješ Brexit, pokud jen namítneš, že logisticky je takové vystoupení z Evropy velmi náročné, že dva roky nejsou dost dlouhé, když mnohem méně složité smlouvy se vyjednávají třeba deset let. Kanada jednala o uzavření smlouvy s EU myslím sedm let. Kde je onen pověstný britský pragmatismus? Unity Mitfordová vyvěsila na stěnu zprávu, že neexistující evropská armáda chystá invazi do Británie. Její slovník se hemží výrazy jako okupace, kolonizace… Velmi ironické vzhledem ke koloniální historii Spojeného království. Bohužel fanatičtí zastánci Brexitu tu ironii nevidí. Opírají se o legendy, mýty a konspirační teorie. Fanatici celého světa, spojte se!

„Británie se bude mít po odchodu z EU skvěle.“ Británie bez EU bude mít několik problémů: jak změnit rychle zákony, jak uzavřít rychle nové obchodní dohody se zbytkem světa a jak se jako malý trh učinit zajímavými pro případné investory. Taková jednání a dohody potřebují čas, znalosti a trpělivost, velkou dávku diplomacie atd. Bohužel v současném hurávlastenectví jsou státní úředníci v oboru diplomacie jako Sir Ivan Rogers, kteří na složitost takového procesu poukazují, odstraňováni. Kdokoli, kdo poukáže na jakékoli překážky na cestě, je označen za „nepřítele lidu“, toho, „kdo podrývá demokracii“, a snaží se jít proti „vůli lidu.“ Zdá se vám takové výrazivo nebezpečně povědomé? Taková agresivní rétorika jakoukoli otevřenou demokratickou debatu uzavírá, lidi zbytečně zastrašuje a společnost rozděluje. Země je jiná. Pozměněná. Nepřátelská. Navíc označovat značnou část voličstva za nepřátele lidu je problematické – víc než 16 miliónů jich volilo pro zachování členství. Mnozí z nich se identifikují jako Evropané, až potom jako Britové. Brexit jim tuto identitu odpírá. Druhá část to tak necítí. Považuje se výlučně za jiné, za ostrovany. Cesta ven?

Není to poprvé, co jsem viděla na stěně Facebooku výrok nějakého známého či známé známého, jak Brity za odchod z Unie obdivují, že mají tu odvahu. Už to samotné odhaluje velkou neinformovanost dotyčného. Nabízíte nějakou alternativu k instituci, která udržuje v Evropě mír, na základě demokraticky zvolených zástupců – evropských poslanců, vyjednávání, dohody. Jak nahradíte zónu volného obchodu, kterou Unie nabízí? Je jakákoli evropská zemička vůbec sama o sobě zajímavá? Británie přišla o investice, instituce se stěhují do Dublinu a Amsterdamu, i zastánci Brexitu stěhují své investice a centrály do jiných zemí. Většina imigrace je z jiných než evropských zemí. Nikdo nemá odpovědi, řešení, jen víru v lepší budoucnost. Poslední záchvěvy impéria, které se už nikdy nevrátí. Všichni to cítí, mluví o tom, o mýtu Británie, že pokud odejdou z EU, možná se celé království rozpadne, možná tu zbude jen Anglie s Walesem, ale možná taky zemi čekají světlé zítřky, silnice dlážděné zlatem, kde se všem daří dobře. Cestou na nádraží v Newcastlu jsem viděla tři bezdomovce.

„To je úžasné, že Británie vystupuje z EU. Česko bude hned za ní.“ Evropská Unie není rozhodně organizace bez chyby. Jde o experiment, který nikde nikdo předtím neudělal, pokus o mírové soužití států přes stále užší spolupráci. Nápad se zrodil doslova z trosek Druhé světové války, kdy bylo jasné, že už nikdo další krveprolití na území starého kontinentu nechce. EU pak oprávněně za svůj úspěch dostala před několika lety Nobelovu cenu míru. Bohužel politici národní států často používají údajný diktát z Bruselu jako alibi pro svou vlastní agendu, vlastní chyby, vlastní neschopnost. Připomíná mi to, jak mi jeden známý vypravoval o své cestě do Indie, nominálně nejlidnatějším demokratickým státem světa. Indie je ve skutečnosti rozdělená na území, vnitřní státy ve státě, která jsou větší než mnohé evropské země. A v každém tom státě si dělají, co chtějí. Když se nad tím otevřeným ignorováním celostátních zákonů můj známý pozastavoval, dostalo se mu odpovědi: „Do Dillí je daleko.“ Podobně je i do Bruselu daleko.

Mám evropskou rodinu, děti s britským manželem a jsem v situaci, kdy přijdu o velkou část svých práv, možná mi tu ani nedovolí zůstat. Možná můj manžel nebude moci žít v Evropě. Nespím už řadu měsíců. Je rozdíl mezi svobodným rozhodnutím přestěhovat se do nějaké země a pocitem, že možná nebudu mít na výběr. I psychiatři mluví o masovém traumatu, který Evropané zažívají. Pád na ledě ve zpomaleném záběru. Cestou na nádraží v Newcastlu už je bezdomovců sedm. Muchlají se v promočených spacích pytlech pod okapy.

Británie má problematický a nevyřešený vztah s Evropou. Ve své historické mytologii Britové hrdinně vyhrávají války, zachraňují ty neschopné a trochu přitroublé jedince z kontinentu. Británie vládně vlnám a ovládá svět od západu do východu slunce. Mytologie založená Východoindickou společností, mytologie založená na historické amnézii. Bohatství impéria se netýkalo lidí ve slamech, kteří dřeli i šestnáct hodin denně. Ostrov je opravdu těžké dobýt. V mytologii se zapomíná na Mnichovskou dohodu i na rostoucí fašistické hnutí ve třicátých letech. Zapomíná se na aristokratické zastánce Hitlera, zapomíná se na koncentrační tábory a Burskou válku, zapomíná se na Indii. Zapomíná se i na to, jakou roli v dějinách hraje vrtkavá štěstěna. Mytologie je ale mocná, protože dá národu to, co nikdo jiný nabídnout nemůže – identitu.

Jeden známý na mě vyštěkl, že tomu jako člověk, který nikam nepatří, nemůžu rozumět, že se musí vysvobodit z evropské okupace. Namítla jsem, že vysvobození z neexistující okupace nevyřeší žádné problémy. Imigrace z EU klesá, imigrace z jiných částí světa exponenciálně stoupá. Chtěla jsem pro své děti svět, v němž by se o svém osudu mohly rozhodnout, ve kterém by mohly žít, studovat a pracovat, kde budou chtít, chtěla jsem, aby moje děti měly to, co moje generace neměla šanci zažít.

Ze země Brexitu
4. březen 2019
Marně klepu na bránu, nedosažitelný
telefon vyzvání, nikdo mě nezve,
V dešti odkvétám, břehy se posunují,
Zvedni se, břehulko,
zvedni a roztoč křídla nad hlavou
jako vrtulník, rozčechrej zatuchlý
vzduch, zelené vody, listí na zemi.
Odnes mě někam, kde nejsou na dveřích zámky.