Prolog: 

Většinu textu jsem vypravěčem. Většinu textu píši já, přes loutku-prosťáčka, který mačká klávesy. Bezduchá písmena mění v mé slovo. Můžete hádat, kdo vlastně je autorem. Kdo dřív pochopí? Neboť život je soutěž a rod je dlouhá linie vítězů. Nezklamte je! 

I.

Muhammad pracuje na pásové lince. Plní konzervy. „Buch, žuch, obrácený žaludek, buch, žuch, buch žuch, výron, das buch, orgazmus, rytmus.“ Vytváří techno. Lascivní Němky chvějící se v křečích. Děfky servírované s tabletami extáze. Rád by jednu ohnul… Olíznul. Plní další tučnou konzervu. Přešlapuje do taktu linky. Tancuje podle stroje. Člověk. Vylaďuje svou mysl v souladu s řinoucím se masem. Strojově je oddělené. Sýrie…

Před pěti lety zažil první poluce. Zřícení sousedního domu po zásahu bombou a on utekl. Na západ. Do Ráje. Běžel… Nejdřív bomby, padající domy a teď konzervy v Düsseldorfu. Dvě stě padesát šest plechovek za euro. Vybledlí vrstevníci kupují domy a káry. Svírají bílý, odhalený kurvy… Mrdají! Nevěřící prasata se válí v bahně kapitalizmu a on? Euro za dvě stě padesát šest konzerv.

„Hajzlové!“ zařval do haly. „Já, Alláhu milý, a špinavá prasata!“

Čím víc může být? On, se jménem Muhammad, chce vyhladit ty pokřivený odměny. Trestat! Každý dobrý muslim je lepší člověk než obnažený svině. Než prasata! Proto plive do každé konzervy s vepřovým. Stačí jen malý poměr nečistýho masa – hned plive.

„Prasečí pro svině!“ Plive skoro pořád. Rytmus! Jednu dobu proměnil na valčík. Buch, flus, žuch, buch, flus, žuch, ejakulace, buch, flus, žuch, noční podnik, má zde Muhammad. Tma ozářené haly. Mnoho strojů. Mnoho lidí. Úplná samota.

Nejdřív poluce a bomby, nyní prasečí konzervy. A pořád žije bez mrdání! Na konci směny je bez slin.

II.

Fabienne nepochází ze Sýrie, přesto osiřel. Jeho předkové museli utíkat z Alžírska, aby mu Tunisan v Nice přejel rozvedenou matku. Ještě neměl poluce a už se stěhoval k prarodičům. U dědoušků v Paříži začal žít třemi životy. Pro zbytek příbuzenstva je pouhým truchlícím, zraněným mláďátkem. Všichni k němu mluví tím nepřirozeným hlasem soucitu.

„Opravdu nechceš, Fabiánku? Kdybys něco potřeboval, řekneš nám? Že ano? My už jsme staří a nevíme, co potřebuje dnešní chlapec.“

Jsou plní opatrnosti, aby nalomenou větev z jejich kmenu nezlomili. Všemožně se kroutí. Ani vánek nevpustí. Neofouknulo Fabiánka…? Podpírají ho. Ale on už je velký muž! Vždyť má celých šestnáct! Je tvrdým chlapem. Jde si za svým cílem. Řekl si o peníze namísto sladkostí. Tvrďák! Nekompromisně! Přímo. Utíká a utíká. Nezastavitelně…

On, chlapisko, běhá v ulicích, kde se svobodná Mariane jednou zahalí do nikábu. On dobrovolně konvertoval k islámu. Už není vlažný katolík, ale je „bratrem“ ve víře. Je rovný se všemi nejlepšími lidmi pod Alláhem. Jak hlásá, Mariane. Je svobodný, rovný a příbuzný všech muslimů.

„La gloire de la France!“ Až Fabienne zmohutní, aby vypadal na pořádný břicho, vydá se do Mekky. Učiní svatou pouť všech pravověrných. Hezky o Ramadánu, aby se kolem Káby tísnilo co nejvíc uctívačů Alláha. Četl, že každý rok se mnoho prorokových, obřezaných šulinů ušlape k smrti.

„Jen žádnou paniku!“ usmívá se Fabienne při představě nepokoje v davu. Sní si, puberťák, než zavře oči. Ovšem sní, až když je sám se sebou spokojený. Až po brouzdání internetem. Vyhledává, kterak být nejlepším muslimem. Člověkem. Vypsal si otázky a opakuje si.

„Mohamedova matka? Amina bint Wahb. Koho viděl, když byl sjetý v jeskyni? Archanděla Gabriela. Prorokova manželka? Chadídža (595–619), Sawda bint Zama’h (619-632), Áiša (619–632), Hafsa bint Umar (624–632), Zajnab bint Džahš (625–627), Umm Salama Hind bint Abi Umajja (625–632), Zajnab bint Chuzejma… Jak se jmenuješ? Muhammad! Všichni jsme Muhammad!“ Mrskal odpovědi bez zaváhání. Fabienne studuje sveřepě. Umí snad víc než jeho imám. Přesto není spokojený. Musí být nejvzdělanější z celé Paříže! Učí se i chemii. Především pyrotechniku. Třaskaviny. Výbušniny! Hesla do Googlu. Chce, aby dokázal maximální množství projektilů uvést v co nejrychlejší pohyb, a to s nejmenším možným objemem výbušniny. Taky studuje arabské oděvy. Vybírá v módní nabídce ten, co nejlépe zakryje jeho obrovské, umělé břicho! Až se vydá na pouť. Až se bude prodírat davem kolem Káby.

III.

A Sára? Co chystá Sára? Co vlastně vím o Sáře? Že si Sára užije, jako si už užila, to dokáže uzřít každý. Doslova každý. I Sára ví? Co já vím? Možná vím jenom tolik, co víte vy. A ani o slovo víc! Možná… A co, nebo kdo vůbec jsem? Jsem? Myslím, že myslím? Zeptám se vás, co mne čtete. Kdo jsem? Víte, kdo jsem? Uhodnete? Tak schválně! Jestli dokážete odpovědět na otázku, kdo jsem, než se představím. Nebo dokonce dřív, než ženská získá desetiprocentní slevu na jakékoliv zboží. Nekecám! Teda snad nelžu? Pokud nelžu, stačí mne jen oslovit a sleva bude!

IV.

Zatímco budete hádat, nedej bože přemýšlet nad správnou odpovědí, budu pokračovat ve vyprávění. Možná prozradím další indicii? Možná ne. Kdo ví?

Ale rozhodně budete zírat, co se jednou stalo. Fakty! Fakt. Fak! Minulost je doložitelná. Doložitelná – dokud se někomu nehodí, aby se dokládala jiným způsobem. Hele, jo! Představte si moderní vlak! Máte? Představte si rychlovlak! Už vidíte špičkovou technologii a kvalitní provedení? Pak si představu kvality vynásobte dvakrát – jedná se totiž o německý rychlovlak. Prostě radost z cestování. Sedíte si, hezky s rodinkou. Muž a žena zády ke směru jízdy a dvě děti naproti. Fičíte hladce dvě stě padesát kilo. Nic neslyšíte. Ani plná sklenice šampáňa se nevylije. Všechno se vznáší na odpružených kolech. Mnichov – Hamburg za pět hodin v luxusu. Najednou? Z čistýho nebe vyrazí ocelová špona. No, z nebe? Abych křivě nesvědčil! Musím… Vyprávím přesně, když čtenáři hádají! Tedy. Z čisté, vysmýčené podlahy vyjede stokilová ocelová špona. Z německého pořádku vyjede a hned zmizí pod sedadla dětí. Prorazí tamní hmotu (kdoví, co se v takové hmotě ukrývá), dál projede čalouněním, aby vyrazila mezi stehny děvčátka. Obloukem, hrotem zamířila na syna. Nezastavila se, ale velkou částí zmizela v umakartu, poté, co projela mezi hrudí a levou paží chlapce. Ovšem vše se událo neuvěřitelnou rychlostí. Sedí před vámi vaše děti, jen tak, jsou neposední. Začínáte si přát, aby nebyly, a „cvak!“ Obě jsou přimáčknuté v sedačkách metrákovým bezpečnostním pásem. Po prvním šoku je vyprostíte a jásáte: „Zázrak! Díky! Díky za zázrak! Obrovskej. Už jsou potichu!“ Kdyby?

Z prvního vagónu utíkáte za průvodčím, a než jej najdete… Tik, tik, tik, tik, kde je tak? Vteřinovka bývá někdy kurva rychlá. Šmik, fik, ani nestačíte, nic. Letíte-běžíte a jste pomalej. Až konečně funíte a štíp-lístek vám povídá:

„Rád bych tu kovovou třísku viděl.“  No co, každý člověk je zvědavý, říkáte si, kdypak se průvodčímu poštěstí, aby zase jednou… Ale zvědavost primáta v uniformě je prozaičtější. Uniformovaný pěšák a ne-svobodník už kdysi… Ba nedávno intercity expres Nitze zastavil a kdyby měl vyrovnat škodu své blbosti, rodina by rok neměla co do úst. Ba ani do huby by neměla. Nic! Tedy žádná okamžitá brzda. Leda byste sám zatáhnul, ale nechcete vypadat jako posraný vůl, co zdržuje zbytečně. Co když zde děti jehlama špízujou dnes a denně? To dá rozum… A tedy chvátáte dopředu k lokomotivě a? A konečně čučíte jako dvě vyvoraný opice, když najednou letíte ke stěně za lokomotivou. Jste zavěšení ve vzduchu, plachtíte si. Vteřinovka, ta kurva stará, se vleče. Už byste chtěli několikrát sebou cáknout. Ale ono ne. A najednou máte času. Plachtíte. Přehodnocujete zázrak na obyčejnou smůlu. Ale sotva začnete brzdit bradou, najednou ručička hodin letí za vás? Čas, sklo a vnitřnosti se rozeběhnou. Opouští těla a kostry. Za vaším kupé se Nitze skládá a v něm tři stovky lidí. Tři sta Rubikových kostek. A ze všech kostiček sto jednu nevratně rozloží. Smůla. Fakt! Dokonce ani scénáristi filmů Nezvratný osud nedokázali předčít tragédii Eschede. A že jejich posloupnosti náhod, vedoucí k neodvolatelné smrti, mají plný hrnce nápaditosti. Ba krásy. Třeba jak uniká propan do nor, myších děr… a nakonec letí vzduchem ohrada z kůlů a drátů, a ty dráty naporcují mladíka na plátky. Nádhera…

Omlouvám se. Nechal jsem se unést uměním. Vrátím se ke strohému výčtu smůly. Jak bych vám nehoráznou smůlu popsal? Pryskyřice z poraněnýho stromu mi asi stačit nebude.  I kdyby komára v jantar… a jantar mezi prsy houpal… a cizí chlap hnětl… vaši… Už vím! Stanu se na chvíli tím kovovým prutem. Konec konců, když mohu být kýmkoliv, proč bych nemohl být čímkoliv? A ano – já můžu! Jsem kus kovu. Přesněji – jsem silně mizantropická ocelová špona. Vidíte mne? Hele, hezky se otáčím a lesknu. No celej – celá já. Mám už kilometrů na hrbu. Jeden by z toho odstředění prasknul. Bodejť! Už miliony otáček pomaličku povoluju. Koho by bavilo směřovat kola v zatáčkách a výhybkách. To je vám vždycky nápor. Taky hlasitě naříkám, ale nikdo se neustrne. Kdepak. Však já vám spočítám všechno pohodlí. To se budou divit. Místo, abych byla jedním kusem, jedním kolem u vozu, jsme kola dvě. Přesněji jsme kolem a obručí. A aby se sekt nevylil, je mezi kolem a obručí guma. Jo, jo. Mezi námi je guma. A kdo si myslí, že svazek přes gumu vydrží, je impotentní. Abych se vrátil – vrátila. Už jsem mohla vystřelit dávno, ale já ne. Já vyhlížím správný místo. Za den udělám dva tisíce kilometrů, ale nejvíc mrtvol mi dá jen jeden úsek. Na celý masakr mám necelý dva kilometry. Už se blížíme. Musím být kurva přesná, víc než součástka BMW. Nachystat! Mám vůli nepřesnosti na dvě kvadrilióntiny sekundy. Ty nervy… Teď! Letím správným úhlem vzhůru. Prorážím podlahu vagónu, příčím se bokem v rámu nad nápravou. Akorát hluboko, aby moje spodní část třela o železniční svršek. A to nebylo jen tak! Musela jsem se točit zrovna správnou rychlostí, abych se z kola narovnala akorát. Musela jsem učinit únavový lom pod správným úhlem a tvarem, aby mne přesně vymrštil v místa, kde se správně zaklíním, ale jen natolik, aby mne kamení moc neobrousilo, protože… Už jsem zajela mezi dvě vodící koleje na výhybce. Cvak. Přehodila jsem ji… Zmínila jsem se, že jsem špona z prvního vagónu? Ne? Musela jsem čekat, než mne po zapřažení konečně dali za lokomotivu. Jásala jsem. Hurá, hurá! A vtom jsem zjistila, že se otáčím opačným směrem! Nic nemohlo vyjít. Víte, jaké to je, když se vám chce. Moc se vám chce rupnout a nemůžete? Držela jsem močáky sevřený snad do poslední molekuly. Snad jen fena lenošné babičky v poschodí… Až! Až konečně jsem si ulevila. Á, je zde pevný betonový most. Kdepak pole, most je správný louskáček na lebky. Hned druhý vagón – už jsem vám říkala, že jsem z prvního? A třetí. Několik tun v rychlosti dvě stě padesát za hodinu. E! Einstein má pravdu. E = mc2. Fyzika v praxi.

Smůla? Nebo jen kus důmyslné, mizantropické oceli? Přitom už, už bylo našlápnutý na zázrak! Děti zmlkly.

No nevím. Já jsem tam nebyl.

Spousta lidí byla smutná, že jsem tam nebyl. Někteří se na mne i zlobili. Prej, kdybych tam tak byl! Já? Já třeba i rád. Klidně! Ale v tu chvíli mne potřebovala jedna kamarádka.

V.

Dobrá kamarádka! A dobrým kamarádkám se pomáhá! No ne? I když, dobrá? Co já vím? Ona tvrdí… Je vůbec kamarádka? Je si jistá, že jsem její přítel! Pak asi jsem?

Kvalitní.

Ba luxusní!

Přítel.

Šli jsme do knihkupectví, vybrali jsme dvě knihy. Jedna umělecká, slavná plátna s Ježíšem, a druhá umělecká, plná not a rad pro sborový zpěv. Stáli jsme zrovínka druzí před pokladnou… Když z intercity vyletěl metrákový bodák a udělal v Nitzem díru. A Nitze je mrtvý až po hřbet vagónu…

Kámoška do mne šťouchla: „Když si koupím obě, nebudu mít z čeho vařit. Snad se rodina uskrovní, co myslíš?“ A já jí odpověděl, že jistě, vždyť se o rodinu stará furt. Pro jednou… a hlady trpět na tuty nebudou… slyšela ode mne má kámoška. I když já nevím, jestli jsem vůbec něco? A k ní?

Udělali jsme krok a stáli jsme před kasou, výhybka v Eschede přeskočila. Kámoška mě dloubla pod žebra. „Pane bože, kdyby ta sleva nebyla deset procent, ale dvacet! Všechen hlad by se vyřešil a já bych nebyla sobecká matka.“

„Přejete si?“ vyzvala moji kamarádku pokladní, když se k ničemu neměla. Ona se vždycky modlí s tak velkým zaujetím, že vůbec nevnímá okolí. „Zde,“ položila na pult knížky, „prosím vás, není na ně nějaká sleva?“ doufala starostlivá manželka i maminka. „Mám zde deset procent,“ odpověděla prodavačka. „Já vím, ale kdyby byla ještě další sleva k těm deseti.“ „Bych se divila!“ odpálila naději markující ženská. Matka, manželka, kamarádka hluboce zavřela oči. „Já se raději ještě podívám…“ přešla pokladní k počítači. V ten moment dopadlo světlo na tvář ustarané společnice. Na tvář, již mám rád. Na tvář pohrouženou v silné, velmi silné modlitbě. Vagony vyskočily z kolejí. Komputer překousává data. Hrčí námahou, aby najednou vyplivnul…

„A víte, že máte pravdu? Je zde sleva deset procent!“ Hromadící železo gumuje veškerý prostor.

„Mínus dalších deset. Celkem účet dělá…“

Kámoška se na mne usmála a hlasitě zajásala. „Zázrak, zázrak, jasnej a velkej zázrak. Děkuju ti, bože!“

Vyšli jsme do davu pěší zóny. Držela si mne v podpaží. Pevně!

Někdo by se mohl ptát „Milenci? Spiklenci?“

VI.

Nedávno jsem byl s kámoškou na tématickým pobytu. Nekecám, všichni mě měli strašně rádi a já je prý miluju. A opravdu. Mám je z celýho světa úplně nejraději. Všichni, skoro všichni, přesvědčivě žvaní, jak moc je miluju. Kdo by tělesně postiženým chtěl vyvracet moji lásku? Který bezcita-necita! To prostě nelze. Bezcitné naopak, ty miluju jen malinko.

Jeden si z vozíku postěžoval. No, postěžoval? Spíš položil řečnickou otázku. Nač mají muži bradavky? A odpověděl si. Prý ani pes, kanec, had, teda u hada by bylo s podivem, když nekojí ani hadice… Proč nikdo nemá bradavky? Jen vyšší primáti. Prý je to divný. I mlíko občas teče. Pro ostudu. Padá do prachu…  Když pánbůh dopustí, i mlíko se spustí. A on je od pasu dolů bez citu a ty bradavky, ale to je slabý erotogenní flek. Od pasu dolů nic a dva čudlíky na kroucení. Erotogenní pf.

Stěžoval si na evoluci. Zato o mně jeden pán hezky mluvil: všechny poučoval, aby mne správně chápali, neb jsem rafinovanej jako benzín nebo Nostradamos.

Všichni nějak postižení seděli kolem a poslouchali moudré, hodné, přející. Ba milující já. A oni byli šťastní. Společně zpívali, mluvili, jedli, smáli se.

Jedna holka, veselá teda je. Je veselá navzdory maličkejm nožičkám. Po obědě bývala většinou první. Víte, když je vás půlka a nehýbete se, i čtvrtka porce je moc. A když čekala na ostatní a ústa měla volná, hodila do placu muslimský uprchlíky. Jídelnou znělo mlaskavé, jednohlasné. Bezohledné. Do vepřovýho řízku pronášené „Nechceme!“             

„Ale to, že vystříleli redaktory časopisu Charlie Hebdo, bylo správný. S tím souhlasím.“ A všichni souhlasně žvýkali svá sousta bramborovýho salátu. Nikdo z přítomných nezajistil českou útočnou pušku. „Samo pal!“

Snad kdyby zde byl ten muž, který jim vykládal, co já vykládám, a co tím vykládám? Nebo že by kluk s bradavkama protestoval? Už odjel. Zbyl zde jenom jeden anti-oportunista, který mne nemusí. Já prý na něj kašlu. Ale i protivný, věčný rýpal se zaobíral plnou hubou. Probodl pásek do posledního oka, aby nevidělo špek. Lhostejný, prděl blahobytem.

„Viděli jste ty karikatury? Hnus! Vyloženě si zasloužili postřílet.“ Bodla za větou rozkazovací tečku. A já ji miluji! Imervére! Miluju ju! Jak jinak mám na ni hledět? Snad vyšší princip, za schvalování atentátu na Heydricha? Kdy je člověk stejně odpovědný a kdy se dá omilostnit? Když mne miluje, může schvalovat vraždu? Kdyby na protektorovi? Ale kreslíři? Oni přece dívce na vozíku neublížili, aby jim přála smrt. Možná nikomu neublížili, jen se vysmívali. A často zesměšňovali zlo. Oni malíři ani nebyli jejími sousedy. Ona má sousedy ryzích charakterů. Udali by ji gestapu, aby měli víc místa v kočárkárně. Vím, o čem píšu. Znám je – sousedy. Jenže do nich nestřílí. Zabíjí, aniž zná.

„Jsou hranice, za které nikdo nesmí. A když? Zaslouží trest,“ přidala se s názorem žena, vítězka mnoha televizních kvízových soutěží.

„To nemyslíte vážně?“ probudil se k prasknutí nacpaný rýpal.

„Myslíme!“

„Právo svobody slova je nadřazený…“

„Není. Úcta k Bohu! Nikdo se nesmí otírat o nejvyššího.“

„Lid versus Larry Flynt. Pro mne druhý nejlepší Formanův film, který se lidu nelíbí, a teď chápu… Každý má právo se vysmát, čemu chce. Může se chechtat a být trapný. Mohou jím za nevkusný smích pohrdat. Mohou se jej stranit. Tohle všechno beru, ale nesmí jej trestat fyzicky nebo zbavit svobody! Natož uznávat vraždu za smích? Pane bože! Nesedíš snad v intercity Nitze? Jedeš si v kolejích, dokud výhybka nepřeskočí…“

VII.

Čtenáři. Můj milovaný. Můj obrázku, už znáš odpověď, kdo jsem? Pokud jsi byl k mému písmu nepozorný… Pak si myslíš, že jsem ten trouba, co povídku píše. Jsi vedle. Co vedle, vedle je vedle. Pisatel si ani nečichnul k mému hovnu. Namyšlenej teda je. Občas tvrdí, že přivoněl. Dokonce si myslí, že on ví, kde sedávám. Popravdě, ví slušně vysloveno…!

Stejně ho miluju, blbečka. Kulhá na obě svý myšlenky. Přesto…

Maluji! A miluju! Všechny lidi…

Moje milovaná s malejma nožičkama. Ve chvíli skupinového rozjímání, čekali na další slovo. Na upřímné vyslovení „lásku dávám, lásku dávejte“. Dívka, která by postavila ke zdi studenty, z vyššího principu. Za karikaturu samo-pal. Očekávané, slovo vložila. No, vložila? Pochválila se. Pochválila všechny z nás s mírným opovržením k těm druhým. Prý jen oni se mnou dokáží opravdově milovat! Snad i láskou zavazuje oči… Ne! Ne, jsem nadšený, že tak dobře na lidi působím. Nekecám! Jestli kecám?

Tuhle. Nedávno. Ale jenom pět tisíc otočení Země kolem Slunce. (Vzpomněl jsem si na zatmění. To vám bývala sranda. Jste mi teda vyváděli! Ale zpátky). Tuhle za mnou přišel chlápek a povídá, že „kurva, nevíme, co a jak. Šíří se kapavka, rodiče na vejminku chcípají na žízeň. A krade se jak prase. Kvůli jelitům tuhle podřízl brácha Ábela. A co je nehorší? Strach. Nikdo neví dne ani hodiny. Hrdiny. Nejsme. Hrdiny nejsme! Jenom třtina ve větru se klátící jsem. Jsme. Je můj lid! Žádnej smysl. Proč? Nač? Zač? Oč? Každej druhej by se pomátnul. Celý davy se za nama táhnou, kdy prý ráj? Jeden by se z těch pomatených pomátnul! Co jim já? Já mám říct? Já, prostý dobytek, taky sotva jdu za jetelinou… Kdybys ráčil. My tě uznáváme. Všemocně, všemocný. Vzhlížíme. I voda se rozestoupí? Jako dobrej kousek s tou vodou, ale proč se neutopit, když ses nenaučil plavat? Když našinec donáší faraonu, kudy jdeme? Náš vládce, kdybys ráčil kladivo a majzlík. Já vím, práce fyzická není tak dobře placená. Přesto, kdyby ses chopil a do kamene tesal.“ Nu, vyhověl jsem dobrému člověku a sepsal pravidla pro dobré lidi. Stačilo mi jen deset zákonů. Jsem kratší než ústava Ú eS Á. Jsem holt minimalista, ale hutnej!

Ták! Včil i Pepíček z první třídy v Kocourkově uhodne, kdo jsem. Vykolejený Nitze. Mám všechny rád, ale nejvíc chudé a chromé. Klidně zařídím slevu, stačí se hodně modlit. Zázraky jsou moje, neštěstí má na peří ten můj oblíbenej spratek. Vyhnanej. Kecám (nekecám) všem do svědomí. Já! Já doporučuji, předkládám, schvaluji a vymáhám zákony na lidech. Všech dobrých lidech.

Ano! Jsem Váš bůh!

VIII.

Ne ledajaký. Jsem mono. Jsem mono, i když někdy jako reklama na boží práci. Tři v jednom. Tedy, tři jsem jeden, jen v jednom případě. Jsem mono a vypadám přesně tak, jak si Gustav Husák představoval. A nejen, že vypadám, ale i jednám, omilostňuji přesně podle představ Gusty. Ale činím i podle Klementa! Ovšem pořád jsem jeden! Chápete? Jsem přesně do posledního zubu k obrazu Atty, když to s boingem napral do věžáku. Každý den spolu rozmlouváme. Šel hned a expres, doporučeně a bez cirátů, přímo do ráje. Jasně, že jsem pomohl ke druhé slevě mé kámošce! Dělám! Přesně. Přesně dělám! Do posledního bobku, to co si usmyslí, že dělám. Všichni! Chraň bůh přemýšlet! Chudák svědomí a dušička když pomyslí… Pomyslí na prodavačku. Nebohá, spletená. Ona upozornění na slevu vyhodnotila jako další slevu na už zakalkulované slevě. A jednu slevu uplatnila podruhé. Jednoduše, můj zázrak půjde z kapsy prodavačky.

Ale kdo by se v bohu rýpal?!

Raduji se, že vystříleli redakci. Bezvěrci, hnus! Kdo haní boha a víru, bude se škvařit na roštu svatého Vavřince. Fandil jsem Filípkovi II. Nic mne netěšilo víc, než indián obrácený na pravou víru a okradený o zlato. Pořadí křtu a krádeže jsem nechal na uvážení mých oveček. Co činí, dobře činí. Boží bylo, ba brousil jsem nože za Bartolomějské noci. Jednou rukou Hugenoty probodávám a druhou milosrdně na nebesa pozdvihuji. I co to plácám? Zatracoval jsem je v peklo. Jejich vrahům jsem odpouštěl všechny hříchy, a zároveň smrtelně hřešili.

Myslíte na mne, tedy jsem! Jaká lidská pravda? Není-liž pravda! Dokonce i pro trumberu, co esej píše, jsem. Jsem, pro něj nejsem. Pozóóóór!

METAFYZIKA!

IX. 

Víte, v čem je průser? A vězte, když bůh říká průser, pak nemyslí na nějaký malý hovínko. Nic drobného z Mauthausenu, když byl stižený náporem cholery na konci války. Žádný drobnůstky, ale lidstvo v pořádných sračkách! Ale můžete si za všechno sami! Když už jsem držel to dláto a těžkým kladivem jsem máchnul, hned jsem se zpotil. Dřina je tesání desatera. Vymyšlený a dobře zaplacený je hnedle. Ale šutr je jiný materiál. Málo tvárný, řekl bych. Neohebný. Neplastický. Nepoddajný. Jeden bůh se pro písmenko zadýchá. Žádný šéf nechce dřít za dobrý slovo. (Někdy. Smajlík, druhý smajlík.) A co když se po kraji rozkřikne, že umím s kamenem? Přijdou si hnedle pro Davida! Pompeje, samá fortuna rozkročená v pemze. Strčí mi do ruky nářadí a tesej. Jsem snad Josef? Ne. Mně podstrkovat práci nikdo nebude. Ani nic jinýho! Prý tesej! Prý poučení a krásu. Poučnou krásu, jeptišky. Ještě to tak! Musí mne v úctě a v hlavách nosit! Jsem honorace a honorace přeci nesedře z kůže sama sebe, ale poddaný. A najednou nevěřím svým očím. Kde jsem oslepil svoji moudrost?

Mozolnatá dlaň vede mé údery nekompromisně.

1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
2. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.
3. Pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej.

A protože je člověk vopice, po kom se asi opičí? Ano, rodiče, rodiče milostivě zaopatříme. Já ti dám vlastní názor, spratku! Hezky poslouchej ty, kteří tebe do chrámu vedou! Tady máme pro jistotu!

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.

Už chápete. Nejdůležitější jsem JÁ!

Já, jedinečný ve všech jedinečných mozcích. A jenom ve mně položíš své bytí! Cha! Tumáš šrapnel do Mauthausenu! Každého, kdo zneužije tvého boha, bůh zatratí. Ty jej zatratíš. Jenom JÁ, bůh z tvého mozku, jsem jediný opravdový. Každý jiný je falešný. Můžeš loupit, zabíjet, znásilňovat v mém jméně! A za mé jméno, a já? JÁ tě odměním svou láskou! Ale pokud si nejsi jistý, jaký jsem…? jsem ten pravý…, najdi si někoho a on ti vyloží, jaký jsem, jeden jediný, a ostatní jediní praví rozhodně nejsem. A jdeme společně pod jedním praporem. Mašinkvérem dírky! Hřeby do rukou, kůly do prdele. Mým jménem mi radost děláte. Ovečky moje!

X.

Jsem? Nejsem? Nejsem a jsem? Hele, modlete se, ať jsem! Ale opravdický, ne ten jediný, v každém mozku jiný. Protože, pokud nejsem, pak podle blbce, co písmenka mačká, z klávesnice zlo cedí. Prý jste v hajzlu. JSTE V HAJZLU! Každý z vás (i blbec, který zlo počítačem kupí), ale i lidstvo. LIDSTVO JE V HAJZLU!

Demokracie je mrtvá.

Rovnost, svoboda, bratrství nikdo do zad nepraštil. Děcko se ani nenadechlo. Vyřízli mrtvé, z mrtvé matky. Co přijde, když ne bůh? Temná hmota…

Bůh je mrtvý, napsal kdysi Nietzsche, aby hledal život lidský. Dal jej do nové doby. A? Vzali si z Nietzscheho hřbet. Přidali flákotu z Darwina a vzniknul nacizmus. Těžko je, těžko člověku z člověka.

Epilog:

Možná se na mne, prosťáčka, zlobíte pro příběh. Nemá snad konce? Co hrdinové prvních odstavců? (Eva a Adam). Jak dopadne Muhammad? Zašoustá si? Podaří se Fabiennovi vyhodit do vzduchu na místě určení?

Copak já vím? Jsem snad bůh? Jen o Sáře vím co, jak a kdy. Jenže osud Sáry zná každý…