Holku se žlutou mašlí potkává cestou ze školy skoro každý den, i když někdy je mašle taky modrá nebo puntíkovaná. Oba sklopí pohledy a minou se, aniž by se na sebe podívali. Namimu se vždycky trochu sevře hrdlo.

„Vsadim botky, že je dobrá pichna,“ řekne Alex a Nami si ho obyčejně nevšímá. Kupuje si u Akelova stánku pražená slunečnicová semínka, na autobusové zastávce si sedne na chodník a slupky plive na silnici.

„Hele, borci,“ řeknou dva kluci, který už se holí. Chodí do některého z vyšších ročníků, matky a otcové všech těch kluků si přejí, aby se dobře učili a dostali se na námořní akademii, ale většinou jsou to tupci, kteří skončí na rybářských člunech stejně jako jejich otcové.

„Hele, borci, chcete si zašukat?“ ptá se jeden a dobře nacvičeným velkým obloukem odcvrnkne přes ulici nedopalek.

„Přijde na to,“ řekne opatrně Alex a nervózně zamrká.

„Co ty,“ řekne blbec a lehce kopne Namiho do nohy. „Tys ještě nešukal, co?“

„Šukal, tvojí matku jsem šukal.“

Druhý blbec se zasměje.

„Tak jestli nechcete zažít pořádnou šukačku…“ řekne první blbec vztekle. Jeho obličej je jedno velké akné.

Jdou městečkem, fouká suchý odpolední vítr z pouště. Velbloudi hýkají. Je horko a oni mají všichni zpocená čela. Projdou ruským sídlištěm, kolem rybího kombinátu, suchých doků a pak svahem do cikánské čtvrti. Nikde ani noha, jen před jednou dřevěnou boudou sedí stará cikánka s šátkem na hlavě a kouří dýmku.

„Tak cigánku, jo?“ šeptá uznale Alex. Nami se loudá o kus vzadu s rukama v kapsách. Blbci se nedočkavě usmívají a pomrkávají na sebe.

„Támhle je to,“ ukáže akné na jediný zděný domek v uličce. Dům má vstupní branku, ale žádný plot.

„Héj!“ zavolá druhý blbec a zrzavý pes spící na zápraží ostražitě zvedne hlavu a pak vyskočí.

„Tak co, ty chlupatý hovno s blechama, hlídáš?“ zasměje se akné.

Pes se zuřivě rozštěká a rozběhne se za nimi.

„Zdrháme!“ vykřikne Nami a všichni čtyři se dají do běhu zpět cikánskou uličkou. Oba blbci naskočí na povoz, postavený před jednou chatrčí, a smějí se jak postižení. Nami s Alexem utíkají dál, doběla rozzuřený pes je jim v patách. Stará cikánka za nimi něco volá. Nami se bojí, že mu pes roztrhne kalhoty a bába se zblázní.

Alex se ohlédne a zakopne.

„Do prdele práce!“ vykřikne.

Pes je v tom okamžení na něm, předními packami mu obejme stehno, nahrbí záda a začne kopulovat s Alexovým lýtkem.

„Nami, proboha, sundej to ze mě,“ křičí Alex. Pes má debilní výraz a vyplazený jazyk, ale už neštěká, jen rychle mechanicky přiráží. Nami se zastaví a lítostivě kamaráda sleduje. Oba blbci se smějí, až jim tečou slzy. Jeden z nich pro samý smích spadne z korby povozu.

„Tak co, jak se ti líbí šukačka? Pořádná, viď!“ volá a zalyká se.

Pes si uleví a odběhne. Stojí opodál se stále stejným debilním výrazem, nepřítomně hledí na Alexe a s vyplazeným jazykem rychle dýchá. Nami hodí po psovi kámen a ten vyštěkne bolestí a překvapením a rozběhne se pryč. Alex vstává a odchází na opačnou stranu. Osouloženou nohu táhne za sebou, jako by mu nepatřila.

***

Dva blbci si občas na Namiho cestou do školy počkají. Jsou o hlavu větší než on, ale Nami je rychlejší. Většinou se mu podaří jim utéct. Když se mu to nepodaří, chytí ho, jeden ho drží a druhý ho osahává v rozkroku. Pak ho pustí a jednou dvakrát do něj ještě kopnou.

„Buzny!“ volá za nimi Nami, když si oprašuje kalhoty. „Psomrdi!“

V den, kdy Nami na své tváři před zrcadlem najde první vous, rezolutně ho oholí břitvou po dědovi a řízne se do krve. Zdrží se a do školy běží pozdě. Nemá čas obíhat sídliště, aby se vyhnul oběma blbcům, a oni jsou připraveni. Rozkročeni čekají uprostřed prašné cesty, s rukama v kapsách a ostrými pohledy. Škola je na dohled, ale příliš daleko.

„Jděte do prdele, buzny, spěchám,“ křičí a zrychluje, aby mezi nimi proběhnul. Akné mu nastaví nohu a Nami plachtí vzduchem, dopadne na předloktí a bolestivě si je odře. Než se stačí zvednout, akné mu sedí na zádech.

„Slez, mamrde, přijdu pozdě do školy.“

Akné na něm leží a vzrušeně mu šeptá do ucha. Nami cítí jeho teplý dech na krku.

„Slez ze mě, buzno, páchne ti z huby, nechci se poblejt.“

„Přijď dneska večer do non-stopu, chlapečku, zkusíme vypátrat, kterej ze štamgastů je tvůj fotr.“

„Vodpal.“

„Tvoje matka je totiž mrdala všechny.“

„Nemám matku, blbečku.“

„Co?“

Akné je tak zmatené, že pustí Namiho ze sevření.

„Co to meleš za hovna?“

Nami se vysmekne a vyskočí na nohy. Akné mu drží uzlík se sešity a houpe mu s ním před očima.

„Nemám matku, blbečku,“ opakuje Nami s úsměvem, jeho zadostiučinění je triumfální.

Akné se nevěřícně otáčí na druhého blbce.

„Von si myslí, že nemá matku. Chápeš to?“

Blbec se hýkavě zasměje.

„A jak si myslíš, že jsi přišel na svět, ty mozku?“

„Asi že vypad z velbloudí prdele.“

„No, nebo dělením, z nějakýho čuráka.“

Nami mlčí, neusmívá se.

„Ten blbeček to neví.“

„No, neví.“

„Někdo by mu to měl říct.“

„Buzny.“

„Tvoje matka byla taková čubka, že se nechala přefiknout od každýho chlapa, co měl péro.“

„Debilové.“

Nami chňapne po svých sešitech, akné povolí, je konec. Nami odchází do školy, vidí, jak se její dveře zavírají, ale už nespěchá. Sedne si na schody před školou a čmárá tam klackem do prachu. Obě nohavice má na kolenou roztržené.