Starý nápěv
… rozšiřuje se síťovím žilek plstěnou černí
… rozšiřuje se síťovím žilek plstěnou černí
Starý nápěv
Ten večer vydechoval neapolský záliv modře.
Žádný déšť, který by na okna maloval střapce medúz:
Odcházející slunko zaoblilo nebe
a vnořilo se do moře kotouly.
Vkročil za bránu paláce.
Oblak mlčenlivé zadumanosti sluhy zhasl za loučí
a schody se spojily s návštěvníkovou chůzí.
Předstoupila před něj v honosném pokoji.
Hora vztyčená na vzdálenost od geologie.
Nechala ho nahlížet skrz psychiku do komody,
do tajných přihrádek za vlastní zdráhavost.
Její tělo bylo enormní a on
prohraboval se jejími vlasy a vším z ní
jako v kupě soli, nechal si to propadávat prsty.
Noc osudově navíjela přízi
a rezonovala po lůžku,
do něhož sípal její jméno, než ochraptěl.
Třísla jí upravil na způsob carpaccia.
Sliny se laskáním zmnožily
a on je táhle upouštěl na bíle zoxydovanou kůži.
Kdyby ho pohltilo její maso, mohl už kázat
neptunistické bludy předjímaje Goetha.
Když dolehla, bradavky měla zakalené:
jejich víno se temně vpíjelo do tkané látky
hbitě zasolované tělem proti skvrnám.
Vysrkával jí ulitky z uší,
až přiměl náruživost s brutalitou
konvertovat do stěny, k níž se obrátila,
vykloněná z víry, z víry, z víry,
a oštukovala zeď steny.
Těla se nacházela v pádu ostříže.
Poklici chlupů přitiskla mu k tělu
a vyloučila žahavé staccato
proškubávané do něj v nepravidelném rytmu.
Kolika nekontrolovanými pohyby
se difúzně promísili ve slabinách!
Podřezané jehně spalo s dvojicí
a měňavě krvácelo jim po zádech.
Té noci se mu zpotily myšlenky,
když je vystavoval u měsíce:
Vyšlehl z moře a stoupal somnambulně
jak Archimédův šroub zalévaje vědra,
z nichž pili znavení osli a starý olivový háj.
Tak to našel v tmě, zatímco spala
v úžinách aroma svých vlasů.
Memoroval dlouze její pihy,
pátravě hleděl za rozostřené řasy a měl je
za kukátka do všech končin i myslí,
které nyní spolu plují proti splavnosti spánku.
A tehdy do něj pronikla generální pomlka,
moc smíření a vyrovnání,
to antroponymum, na nějž se překřtil,
rozšiřuje se síťovím žilek plstěnou černí
do časoprostorové hloubky a stran,
zatímco tep zkoumavě přesidloval uvnitř
z kůstky na kostičku.
Costanza, chvělo se kolem nočního trhu,
když zeď handlovala se vzduchem,
aby jeho horkou nabídku vrátila zpět prostoru.
Costanza, vstupovalo mu do mysli,
až to v ní rozechvívalo skalní lůžko,
kde v dutině zanechali nově narozené mrtvé.
Costanza, zaostřovalo se vegetací
v okrajích pilovitých, zhasnutých lístků,
kolébaných vánkem.
Přístav se rozkládal pod okny jako karty,
zvolna nabíral vodu do boku,
až konečně vyplul za spojenými víčky k daleku.
Alessandro Scarlatti před odjezdem do Říma
Jeho paruky pocházívaly z vlasů lepších mrtvol.
Teď si narazil jen hučku…
Schody dolů dnes počítají mocniny
a dveře na ulici, které ještě nedávno rozrážel ven,
otvírají se tiše dovnitř. K němu.
Vyšel.
Jen ho zpívající ptáci spatří –
padají k zemi nudou.
Průletem se nafukují do zívajících balónků.
Zabubnují o dlažbu, jeden kus ho trefí za krk:
A máš to!
Nečekaná pokrývka černobílého sněhu
natlačí se mu z dlažby do nevědomí.
To peří je nadýchaností blízko mýdlovým bublinám,
ale zakládá požár.
Otočí se, uchopí hrablo
a razí si ptáky cestu do odlehlých ulic.
Na rohu rorýsí křídlo vbodne se do oka:
černá jehla trčí mu teď z pohledu,
skrze ni střetá se s chodci.
Jehla! Ta jehla!
Rorýs zkamenělý na šutr.
Celá ta zpropadená uličníkova letka,
která právě dorazila k palácovému oknu.
Arieta
Pergolesi zvracel, ouha, to bylo zlé.
Celá žaludeční biofarma pryč, mrzel se.
Choval tam stádečko obědů
hezky vlněných, aby mu bylo zachumlaně
a příjemně.
Jenže pak si žaludek postaví hlavu,
obrátí kapsy a prohlásí se za bosého františkána.
Rázem věří pouze v kořínky a že se prý zasytí
sem tam nějakou bobulí.
Sympatičtí jsou mu hubení,
nedávno si prý oblíbil hraběnčino vyžle.
Vstane-li dnes Pergolesi z postele,
svět by se s ním mohl zhoupnout.
Kdepak, raději v ní zůstane.
Z palindromů
Chudý popelem, mele pop i duch.
Do váz olej, a jel o závod.
Dá povel větě vlevo pád?
Pochop, umírá na rýmu pochop.
Libor i věnec v ceně vyrobil.
Suše umeje mu ešus.
Osel keř a řekl: Eso.
Dochází mi záchod.
Meje se esejem.
Ucho – vid divochů.
Esej u črty: Vleže Lenin ani neležel, vytrčuje se…
Ona: „Slavík!?“ Kývals: Ano.
Seď u mas, oplakávej zmijím zjev a kal po sám úděs.
Kat – vy, takový jalový národ a krutý lid! Udil i Turka. Do rány volají vokativ. Tak!
Přítomný text jsem sestrojil pro literárně-hudební Paseku básníka Petra Hrušky, cyklus, který pravidelně pořádá v absintovém klubu Les.
Žena mu v hlasivkách pracuje hřebenem –
zkouší křik rozčesat do útlých slov.