us-troops-ride-a-camel-somewhere-stocktrek-images
Lukáš Senft

Ze Smyrny až na věčnost

1855, promlouvá velbloud jednohrbý, narozený na pobřeží Egejského moře:

Beletrie – Próza
revue Ravt 15/2018

Osm hlubokých nádechů. Osm nádechů v jedné minutě – to mi stačí. Do nozder nasávám rybinu, pomalu si vychutnávám to štiplavé mořské pižmo. Stojím v přístavu Smyrny, který za několik hodin opustíme. Město září, nad ním vystupuje hora Pagos, ohnutá záda, hrbolatá páteř země. Ranní vzduch zaplňuje volání muezzinů. Klesá mezi domy, do pachů tržišť, do volání davů – ulicemi tečou lidé. Turečtina, arabština, hebrejština, angličtina, francouzština… Smyrna je maloasijská Marseille, kosmopolitní řečiště, pochvaloval si při každé návštěvě zcestovalec Döbel. A právě odsud nás povezou do bratrské války.

Tisíce mil daleko budou konfederační Jižani zápasit se severskými yankee a potřebují k tomu velbloudy. O několik týdnů později zaslechnu jakési opilecké klábosení o senátoru Jeffersonu Davisovi z Mississippi. Ten prý roku 1854 napsal do výroční zprávy: „Pozornost doporučuji věnovat výhodám, které lze očekávat od použití velbloudů a dromedárů pro vojenské účely.“ Jeho smělý návrh zaujal na nejvyšších místech. Následující rok schválil americký kongres rozpočet 30 tisíc dolarů a v červnu vyrazili major Wayne a poručík Porter – kteří teď mžourají a štěrbinami očí sledují nakládání beden, námořních kufrů a proviantu – do středomořských oblastí, aby pro Válečný úřad získali velbloudí karavanu.

Věřím totiž, že věděli o zamburacích. To by vysvětlovalo ten zápal, tu ochotu plavit srstnaté obry napříč oceány. Zamburak znamená v perštině „vosa“ a na bojišti zamburak znamenal malý, ale snadno přenosný – a proto obávaný – kanón: Paštunové je kovovými postroji připevňovali na naše hřbety. Jezdci, ti čpící zamburakčiové, nás hnali na vyvýšený pahorek, tam seskočili ze sedla a my poklekli. Svým tělem jsme chránili zamburakčiho a zároveň jsme poskytli stabilní bod pro kanón přilepený na zádech. Zamburakči zamířil, zapálil lunt, dlaně přitiskl na uši – šleha, trhlo nám to páteří a desítky metrů vpředu: rozcupované končetiny Sáfiovců. Znovu do sedla a hnát se pouští do bezpečí.

Vydržíme pochody pustinou, přečkáme žízeň, udržíme dělové hlavně usazené na obratlích jako obří hmyz. A takové stvoření boží teď postrádají v Mississippi.

 

Nádech.

 

Popluje nás třiatřicet. Dva velbloudi dvouhrbí, 29 dromedárů, jedno tele a kříženec dromedára s dvouhrbcem. 19 samic, 14 samců – to všechno zapíše major Wayne a poručík Porter do své úřední knihy. A po několika dnech plavby oba zjistí, že lodě USS Supply rozhodně nebyly projektovány na převoz velbloudí karavany:

Podpalubí se ukáže příliš nízké, hrby nám budou dřít o strop z hrubých prken. Nebudeme moci stát a lodníci uslyší tupé rány padajících těl. Z našeho hýkání si budou nejprve tropit žerty, po několika hodinách starosti – budou šílet z horka a neustávajícího bučení. Podpalubí se bude třást jak obrovský žaludek. „Tak dost!“ zakřičí major Wayne a poručík Porter, rozhodní američtí muži, vojáci s vizí a chladnou hlavou, a přikáží vyřezat otvory v palubě. Třiadvacet děr pro naše hrby. Tele nepotřebuje žádný, bude klečet a třást se v rohu. Jejich muži budou řezat den a půl. Lesklé pily vypustí pach z podpalubí, prostrčíme své hrby těmi zubatými okny a konečně se vztyčíme na všech čtyřech. Paluba se zvlní chlupatým pohořím, které vyrazilo z nitra lodě – podobně se vrásnila horstva v dětských letech této planety.

Do přístavu dorazíme za dva měsíce. V podpalubí bude čtyřiatřicet velbloudů. Jeden z nás cestou zemře, ale samice vrhne dvojčata. Čtyřiatřicet velbloudů vystoupí z té podivné archy a stane na texaské půdě.

Potom nás budou hnát napříč pampou. Budou testovat, kolik mil bez vody, kolik liber nákladu, zda se vyplatíme oproti mulám… Některé z nás uštkne chřestýš na cestě od řeky Pecos do Rio Grande, přes tábořiště v Hudsonu, k ústí Potoku nezávislosti, k řekám San Franciska. Osvědčíme se, muly zdechnou, ale my budeme našlapovat dál a dál, spolehlivé koráby nacucané vodou. Důstojníci budou psát hrdé dopisy a žádat vedení o další velbloudy: „Stovky, tisíc velbloudů pro jižanskou hrdost!“

Ale vyšší místa přestanou odpovídat. Američtí vojáci přece rajtují na koních a na mulách, k obsluze velbloudích jednotek by bylo nutné neustále dovážet Egypťany a Turky a všechny ty černé beduíny, co se umí správně zaklínit mezi hrby. „Co to napadlo toho idiota senátora Jeffersona Davise z Mississippi?“

Na začátku Občanské války se objeví návrh, abychom vozili alespoň poštu z pevnosti Mohave do Nového San Pedra, někde v Kalifornii. Oba místní poštmistři ale odmítnou „ta cizí zvířata“. Kožené brašny s dopisy budou dále nakládat jen na koňská sedla a záda mul.

Roku 1864 nás proto rozprodají v aukcích. Muži v zaprášených fracích se postaví na rychle zbitých pódiích. Budou křičet, mávat rukama a počítat výdělek. Skončíme v cirkusech. Odvedou nás do zvěřinců. Budeme putovat jako výsměch dávným karavanám, harcovat s vousatými ženami a hrbáči ve formaldehydu. Někteří z nás utečou a v pampách zdivočí. Poslední dromedár ze Smyrny bude spatřen roku 1891, jak osaměle přežvykuje na hřebenech arizonských kopců. To dnes ale ještě nikdo netuší.

 

Nádech.

 

Kolem poklusává lesklý hřebec, tady ve Smyrně jsou oblíbení. V sedle nese muže, jeho prošívaná vesta byla zřejmě stejně nákladná jako vyšlechtění mohutného kníru. Nejspíš obchodník. Kůň zpomaluje, frká, viděl jsem to už mockrát. Ucítil nás. Velbloudí pach je zneklidňuje. Hřebec couvá, staví se na zadní. Obchodník poulí oči, naprázdno zašátrá ve vzduchu, ale nestačí se ničeho chytit. Letí k zemi. Dopadá na záda, do prachu a slámy. Trhovci se smějí, dámy také, ale maskují chichot za zděšený úlek.

„Kurvy!“ obchodník se těžce staví na nohy a řve. Od sedla odepíná bičík, černý jako jeho kůň. Řítí se ke mně. Začíná šlehat. Dostávám rány na krk, do boku, na hřbet. Cukám, ale není kam odběhnout, stojím zapasovaný do velbloudí řady. Pak to přestane: vidím poručíka Portera, na krku mu nabíhají žíly, tvář mu rudne – stojí vedle obchodníka a rve se s ním o bič. Poručík šeptá cosi v tom jejich americkém nářečí. Trhne obchodníkovou paží a vyrve mu bič. Ani na chvíli nezaváhá, je to voják, americký muž s vizí a chladnou hlavou, a začíná obchodníka třískat tím jezdeckým prutem. Do krku, do boků, přes záda. Nakonec se napřáhne, zamíří a švihne kníratce přes obličej. Obchodník si chytne krvavý šlic, hýká, hrozí pěstí a kulhá ke svému koni. „Kurvy!“

Jeden Egypťan, kterého poručík Porter a major Wayne najali jako velbloudího jezdce, uznale kývá. Po celou plavbu se bude s poručíkem Porterem dělit o svůj marocký tabák. A žádný z experimentů „velbloudí výdrže“ nedostane od poručíka Portera svolení – začnou s nimi až po jeho odvelení do Egypta.

 

Nádech.

 

Přivírám víčka. Dlouhé řasy chrání mé oči před prachem, který zvířil přímořský vichr. Nebojím se pouštních bouří, nebojím se písku, ani takového, který škrábe v koutku oka. Bojíme se mrazu. Při britském tažení v Afghánistánu nás pomrzne 30 tisíc. Britové nebudou vědět, jak se o ta naše „přerostlá“ těla postarat. Jednotka královských inženýrů si ale stejně bude vydržovat jednoho velblouda. Poslouží jim jako maskot při obléhání Sevastopolu. Najdou jej umrzlého na Štědrý večer. Při dalším slavném tažení nás raději vezmou do pouští. Během Velké války, té, kterou později nazvou první světovou, budeme obléhat Jeruzalém a zdolávat judské hory. Bude to špatný nápad. Neumíme poslouchat a jsme náladoví. Jeden plukovník nás přirovná k „básníkům“ a nebude to lichotka – jsme nevyzpytatelní. Při pochodu sice nehledíme na krev tekoucí z nozder, k večeři nám občas postačí krabička sirek, kterou slupneme pospávající hlídce, v první linii přežvykujeme, rozhlížíme se jak na výletě, i když kolem sviští kulky a šrapnely, jenže v táboře se polekáme i stanové celty, kterou náhodně nadzdvihne vítr, někteří z nás začnou šílet ihned poté, co jim vojáci sundají ohlávky. Někteří chňapnou po vojákově uniformě, rozběhnou se a vřeštícího rekruta potáhnou desítky sáhů do pouště. Po jednom z nich zbude jen bota a v ní ukousnuté chodidlo. Vojáci si zvyknout šplhat na strážné posedy, kde je budou rozzuření velbloudi obléhat několik hodin. Celé oddíly nakazíme prašivinou a pohryžeme žlutými zuby.

Ve snaze ochočit nás budou sešívat improvizovaná sedla, srandovní a nemotorná, ze kterých budou jezdci padat v těch nejméně vhodných chvílích, některým se noha zachytí v třmenu a zažijí klus hlavou dolů. Sešněrují proto sedla na míru našim bokům, jenže po pár dnech spotřebujeme vodu – a naše břicha splasknout. A zkoušeli jste někdy napojit velblouda na povel? Jsme společenští tvorové, žádný neodejde od břehu řeky, dokud se nenapije i poslední z nás. A stejně tak naopak: jediný velbloud zdvihne klátivou hlavu a žádný další se už ke korytu neskloní. Vyrostli jsme v poušti, kde vládne slunce a vítr. Britská disciplína se k nám nehodí.

Tisíce tragikomických velbloudích jednotek bude vandrovat pouští, tahat jídlo, náboje a vaky s vodou. Na tvrdých skaliskách judských hor si rozřežeme chodidla, uvyklá na teplý, jemný písek. Kostnaté nohy se nám budou chvět, někteří se zřítí do hloubky pod horskou stezkou a nikdo z plukovníků nebude mít čas, aby je hledal. Celé dlouhé míle budou lemovány vyhublými velbloudími mrtvolami.

Ke konci války se ztenčí „zásoby velbloudů“. Vojenské hlavy proto přikáží zrekrutovat 3 000 velbloudích samic. Většina z nich bude těhotná, ale to vojáci zjistí až při pochodu. Velbloudice budou rodit během tažení, do prachu vrhnou mokrá mláďata. Na slabých nožkách se zachvějí a třást se budou i prsty vojáků. Připravili je na umírání, nečekali zrození. Velblouďata zabalí do pláten, opatrně, jako když sepisují dopis domů, a pověsí na bok jejich matek: z jedné strany munice, konzervy, tlumoky, z druhé krvavý uzlíček nadouvající se oddychováním. A půjde se dál. Skoro půl milionu koňů, mul, velbloudů a býků zemře v té „velké válce“.

 

Nádech.

 

Ještě jednou si lidé vzpomenou. V roce 2004 postaví v Londýně pomník. Nazvou ho „Pomník zvířatům ve válce“. Dvě tmavé sochy oslů táhnou děla, z bílého reliéfu vystupují profily koní, slonů a několika velbloudů. Uhánějí někam vpřed, oči vytřeštěné. Nápis bude znít: „Neměli na výběr.“ Památník neznámého vojína, pomník neznámého velblouda – bezejmenná věčnost mrtvých. Bude to ve stejném roce, kdy v americké televizi odvysílají zábavný pořad, v němž čtveřice „liliputů“ soutěží s dromedárem na běžeckém závodišti. Dromedár vyhraje.

„Půda, po které chodíme,“ vyprávěl můj otec, „ta žlutá půda je tělem obří velbloudice. A pohoří na obzoru jsou jejími hrby. Stéká z nich voda. Napájí nás. Celá ta velbloudí země je nasáklá vodou. Stejně jako my.“ Přivírám oči a hrbatý vrcholek Pagosu se chvěje ve vlhkém vzduchu. Také můj hřbet se třese. Major Wayne se svěřuje poručíku Porterovi: „Chtěl bych je u nás doma chovat,“ a poplácává jednoho z nás po huňatém krku. „Jsou to dobrá zvířata, mají svou hlavu.“ Nádech. Hory, má záda, statisíce lidí. Vše se chystá k osedlání. Bude to dlouhá cesta, dlouhé století. Století na mnoho nádechů.

 

(povídka pochází z rukopisu “Slovník divočiny”)

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), antropolog a esejista. V současné době pracuje jako redaktor literárního časopisu Tvar a v Sociologickém ústavu AV ČR. Za svou publicistickou činnost obdržel ocenění Novinářská křepelka od Českého literárního ...
    Profil

Souvisí

  • DSC_8220
    Rozhovor s Josefem Pánkem

    Nejsem žádný spisovatel

    Ptají se Vojtěch Němec a Lukáš Senft

    A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2018
  • Tato generace ale artikuluje prostý a zároveň nevyvratitelný požadavek: požadují život. Tahle „ufňukaná“ generace nyní přiměla fňukat generaci svých rodičů, protože jim chtějí vzít zabijácké hračky.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2018
  • Herbert_James_Draper_-_Halcyone_(1915)

    Vodní říše ale nabízí uzdravení. Mezi její schopnosti patří znovuzrození – je třeba vstoupit do zatopené propasti, odevzdat vše staré, nechat rozplynout jistoty a nefunkční, obnošená pravidla, aby svět mohl povstat čerstvý a nový.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 8/2018
  • Polemika
    Lukáš Senft

    Polemika s polemikou

    Mohli bychom si dlouhé měsíce vyměňovat dopisy o různých údajích a číslech. Nicméně inkriminovanou pasáž jsem ve své polemice zmínil především jako příklad toho, že v Ouředníkově knize povětšinou chybí zdroje.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 7/2018
  • indonesia-muslims-getty_custom-f6df86e061ef12f90431cd28e3c192e9f099884b-s800-c85

    Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).

    Z čísla 5/2018