Vesna Evans (Tvrtković)

Sametový domov

Ukázka z rukopisného románu.

Beletrie – Próza
revue Ravt 12/2018

Kdy skončí dětství?

Není to ta samá otázka, jako kdy začíná dospělost, protože mezitím je další stádium. Ale mě by zajímalo, jestli i ostatní lidi vědí, kterým okamžikem skončilo jejich dětství. Já si to totiž pamatuji úplně přesně. Nebylo to, když jsme s Májou opustili Sarajevo, nebylo to, když jsme se ani po dvou měsících nevraceli domů, nebylo to ani, když rodiče přijeli a vezli nás do neznámé srbské vesnice, a ani ve chvíli, kdy jsme jeli zpátky do Bělehradu, jen abychom nasedli do autobusu a jeli do Prahy. A nebylo to dokonce ani hned potom, co jsme sem přijeli. Bylo to až po třech týdnech našeho pobytu v Čechách a vedly mě k tomu tyto dvě opodstatněné domněnky:

  • S Májou jsme nastoupil do páté třídy a já si uvědomil, že výlet do Čech už doopravdy nejsou žádné prázdniny, jak mi to tvrdili rodiče, PROTOŽE: o prázdninách se přeci do školy nechodí.
  • V této zemi se zdržíme mnohem déle, nejméně jeden školní rok, PROTOŽE: by nás máma s tátou nenutili učit se cizí jazyk, který ani nebyl světový, pokud bychom se měli každou chvíli vrátit domů.

Z toho jsem pak vyvodil:

  1. že mír v naší zemi jen tak nenastane, i když si to budu přát, kdykoliv se ručičky hodin spojí, nebo když uvidím padat hvězdu, nebo když hodím minci do fontány, takže to rovnou přestanu dělat
  2. že už nikdy neuvidím svou kočku a papouška
  3. že už podruhé nebudu moct být na narozkách svého nejlepšího kamaráda a že vlastně ani nevím, jestli jsme ještě kamarádi
  4. že spousta dobrých lidí v mé zemi umírá a umře, a že tedy Bůh buď neexistuje, nebo je dost nespravedlivý, a v tom případě mě nezajímá a měl by umřít sám
  5. že už nemám domov

 

A pak bod 6., který byl asi nejzásadnější: že dospělí dětem lžou, protože si myslí, že to pro ně tak bude lepší.

A tak jsem ve svých deseti letech vyměnil dětství za pravdu. Rozhodl jsem se, že budu pozorně poslouchat, co rodiče nebo učitelé říkají, ale dokud si pravdivost jejich slov neověřím, nebudu těm slovům přikládat veliký význam. Došlo mi, že pokud chci poznat pravdu, musím si toho co nejvíce zjistit sám. A jednoho dne nastane ta pravá chvíle, kdy lidi jako já zajistí mír a spravedlnost na celém světě a zakážou se války, teror a lži. Už dvakrát tu byla světová válka, tak proč by nemohl nastat světový mír? Nepřišlo mi to zas až tak nemožné, pokud se podaří propojit všichni ty, kteří to opravdu moc chtějí a udělají pro to všechno. A těch lidí, co si přejí mír a dobro je mnohem, ale mnohem víc než těch, co chtějí válku.

 

 

3. 2. 1993

Takže, milý deníku, máme první týden český školy za sebou, a je to teda bláznivý. Naštěstí nás s Adinem dali do jedný třídy a posadili do stejný lavice, jinak by se to nedalo. Hned první hodinu učitelka poprosila všechny spolužáky, aby nám nakreslili nějaký obrázek a pod tím napsali český název, takže jsme s Adim každý dostali takový malý obrázkový slovník. To bylo teda super a slovník jsem si nechala a povezu si ho domu na památku. Jenže třetí hodinu českýho jazyka nám učitelka zadala, ať přepíšeme nějaký text z učebnice, a tím začaly problémy. Oba jsme dostali jedničky. Já to nechtěla řešit, ale Adin byl bez sebe, protože já měla jednu dokola se opakující chybu (oni tady používají y jako i – neptej se mě proč a jak – a já to ze zvyku ze Srbska přepsala z cyrilice do latinky jako u), a on neměl žádnou, tak si stěžoval rodičům. Nijak zvlášť je to nebralo, jen nám řekli, ať si z toho nic neděláme, že jsme s češtinou teprv začali a že se to zlepší. To Adina naštvalo ještě víc a řek jim, že jsou stejně nespravedliví jako ta zdejší učitelka, a odkdy prej nezáleží na známkách. Mně se učitelka zdá milá, a popravdě nechápu, proč nám ty jedničky dala. Trochu mě tím zklamala, ale nechci to přiznat Adimu, a říkám mu, aby z toho nedělal takovou vědu, nebo z toho dostane infarkt. Jinak je tu toho hodně, na co si musíme zvyknout. Třeba na přezuvky. To jsou většinou takový nazouvací bačkory, jako mají malý mimina, do kterých se děti ve škole přezouvaj. Maj je ve školní kleci, kterou má každá třída a kde se odkládaj bundy a boty a obouvaj se teda ty hnusný přezuvky. Ta klec je tak důležitá a tolik se o ní mluví, že jsme se hned druhý den kromě „přezuvek“ naučili taky slovo „šatna“. Já a Adin jsme si umyli tenisky, a protože maj bílou podrážku, můžeme je používat místo těch miminkovskejch bačkorů nebo taky hnusnejch páprdovskejch sandálů, ve kterejch se ani nedá běhat. Černá podrážka se používat nesmí, protože by prej zanechávala čmouhy.
Děti ve třídě nás furt sledujou a mezi sebou o nás mluví, což by se dělo úplně stejně v případě, že by se někdo z nich najednou vyskytl v naší třídě v Sarajevu. Anglicky vůbec neuměj, ale zjistili jsme, že českej jazyk není zas až tak odlišnej, a když člověk mluví pomalu a zřetelně, tak si dokážeme rozumět. Příklad z dneška. O každý přestávce se k naší lavici nahrne celá třída, žvatlaj jeden přes druhýho a cpou se, aby na nás viděli. To se děje furt, a třeba dneska jsme s Adim nemohli psát, protože se celá lavice houpala, jak do ní strkali, takže jsem se odhodlala jim to vysvětlit a pomalu a velmi zřetelně, aby to dobře pochopili, jsem jim řekla: „Ne-mr-daj-te to,“ a ukázala jsem na lavici. A oni to pochopili a hned poslušně utekli pryč. Tak jsme s Adinem měli velkou radost, že se po takový chvilce už dokážeme domluvit. Ono nám totiž nic jinýho nezbejvá než se rychle učit.
Naši ještě nejsou doma, ale budou na nás dost pyšný, až to uslyšej.
Čus!

 

11. 2. 1993

Představ si, deníku, že jsme tu jedničku dostali potřetí, přestože jsme ani jeden neměli žádnou chybu, a tak jsem začala mít strach i já. Totiž, pokud dostáváme jedničky, když jen přepisujem obyčejnej text, co se bude dít, až budeme muset dělat něco normálního? Vždyť tohle jsou úkoly pro prvňáčky. Začali si o nás dělat starosti i rodiče. Slyšeli jsme je, jak se baví o tom, že asi budou muset jít do školy a promluvit si s učitelkou. Co je to prej za kantora, když takhle bezohledně dává jedničky dětem, který se teprve začínaj adaptovat v cizí zemi. Adin byl rád, že to konečně řešej, jenže já už si představovala, jakou ostudu nám naši udělaj, když tam začnou mávat rukama a nohama a špatnou pantomimou vysvětlovat, že to není dobrej přístup. Tak jsem Adina přesvědčila, že si to musíme nějak vyřešit sami. To jsem teda zvědavá, jak se budem s učitelkou dohadovat o nespravedlivým známkování, navíc v jazyce, kterej neumíme. Jenže, furt lepčejší než nechat mámu nebo tátu, aby to za nás vyřizovali. Tak drž palce!
Všimli jsme si, že tady maj divný písmena. Třeba „ch“, který nezní ani jako „h“ ani jako „č“, a když se nám spolužák Martin snažil vysvětlit výslovnost, tak to znělo, jako by natahoval, aby si odflus, a my si nejdřív mysleli, že si z nás utahuje. Pak maj čárky nad každou samohláskou, a dokonce malej kroužek nad u. Ovšem, nejdivnější je písmeno ř, který zní jako ž, ale prej se tak nevyslovuje, což my moc neslyšíme. Jako česká škola bude velkej úlet, tak doufám, že se tu moc nezdržíme. Ta blbá válka už přece musí skončit! Ariverderci!
P.S. To koukáš, kolik jazyků umím, co?

                                                                                             

12. 2. 1993

Milý deníku,
je pátek, a to byl vhodnej den na to, vyřešit známkovou situaci ve škole. Celá příhoda byla tak bláznivá, že si pořád nejsem jistá, jestli se mi to nezdálo. Jenže mám sešit plný důkazů! Takže, začnu pěkně od začátku.
Dneska jsme dostali jedničku z trapný matematický písemky (v matice jsou tu pozadu, což je podle mě dobře, protože aspoň v něčem nejsme blbý, ale Adina štve, že se nic novýho neučí). I když jsme si byli jistý, že takový jednoduchý násobení nemůžem mít špatně, 3548×23 se prostě všude rovná 81 604, stejně jako 221×17 = 3757. A pak tam třeba byl fakt nejvíc trapnej příklad na dělení: 9900:99. No chápeš to? Říkali jsme si, že si z nás asi učitelka dělá srandu, protože tady vopravdu není co řešit, my dva to totiž vyřešili. A správně! Matika má stejný výsledky po celým světě, to ví každej, a my si zasloužili pětku. Jako to už bylo fakt hodně nefér. Tak šel Adin po hodině za učitelkou, zatímco já zůstala v lavici a sledovala celou událost, která proběhla asi takto:

Adin vzal naše sešity, listoval jimi a ukazoval na ty jedničky, co jsme dostali, přičemž pokaždý použil univerzální gesto pro nepochopení – roztažený ruce, zvedlý ramena a nechápající výraz obličeje. Do toho řekl naučený český slovo: „Proč?“.
Učitelka se tvářila stejně univerzálně nechápavě: „Vat jů vant?“
No, byla jsem zvyklá na celkem dobrý známky, ale Adin, ten dostal čtyřku jen dvakrát v životě, a bylo to velký drama.
„Peticu! Fajv!“, a ukázal roztaženou dlaň. Učitelka byla sympatická, asi třicetiletá paní, která se neustále usmívala. Teda, sympatická mi byla do tý doby, než jsem zjistila, že nás podvádí. Vykulila oči, nevím, jestli údivem nebo vyděšením, a ani nebyla schopná se bránit. Jó, tak ona si fakt myslela, že jsme totální cvoci a že si beze slova necháme nezaslouženě sázet jedničky! Proč? Co z toho má? A v tu chvíli se stalo něco, co mě dost rozesmálo. Adin znovu roztáh dlaň, ale tentokrát schoval palec. Adin škemral o čtyřku! Jenže úča se nepřestávala divit, jen pusa dokořán a voči ještě obrovštější, úplně jak z kreslených filmů. Ale Adin se nezastavil, teď ubral malíček a prsteníček: „Tri. Ví dont no mistejk!“, a napsal číslo 3 do sešitu. No já teda zírala, Adin přijme trojku?! Na to nikdy nezapomenu! Jenže učitelka se zamyslela, na chvíli se odmlčela a já byla zvědavá, jaký podvod se teď narychlo snaží vymyslet. Došlo jí, že jsme ji nachytali! Ona ale nadšeně vykřikla: „U vás je to jak v Rusku! 5 nejlepší?“, jedna dlaň rozevřená a druhá s palcem nahoru. Adin kejvl. Na co se ho to vůbec ptá?! No jasně!
Úča se začala smát a ke každý tý jedničce mu do závorky připsala pětku. Pak vzala i můj sešit a udělala to samý. Představ si, že oni to tu maj obráceně! To nás teda vůbec nenapadlo. No, a tak jsme dostali poslední pětku, která nás potěšila. Odteď se budeme snažit o jedničky. Byla to vtipná událost, která toho hodně vysvětlila. Například taky to, že nejsme v nějaký postižený třídě, kde skoro všichni propadaj. Nebo jsme se naopak báli, jestli to tu nemaj nějak nevysvětlitelně přísný a že už nikdy v životě nebudem mít vyznamenání (hlavně Adi). Takže mám úču zas ráda.
Teď už jsem unavená a du spát. Příště zas napíšu víc.
Tak čus!

 

Když se Adin první neděli v březnu probudil, rovnou se šel podívat na teploměr za oknem. Ukazoval sedm stupňů. Nebylo ale ještě ani osm hodin, což znamenalo, že za chvíli určitě dosáhne kýžených deseti, a jelikož byla neděle a matka a otec měli volno, znamenalo to, že se jede do ZOO. Z poličky si vyndal mapu Prahy, na které měl červeně označené všechny přestupy, aby se náhodou neopakovala stejná událost jako při minulém rodinném výletě. To měli v plánu matějskou a Adin se o cestu vůbec nestaral, protože rodičům důvěřoval. Jenže místo přestupu na červenou na Florenci, přestoupili na zelenou na Můstku, a tak místo na Vltavskou jeli na Hradčanskou. Rodiče se nechtěli vracet, a tak kolotoče vystřídal hrad.
„Jak to mohli takhle vysoký a složitý postavit, když neměli ani jeřáby? Jak tam ty kameny vynesli?“ ptala se Mája.
A pak, konec zámeckých schodů a Praha kolem dokola pod nimi. Odtamtud se zdála tak přívětivá a poddajná, nabízející svá zákoutí všem obdivovatelům naráz. Ze všech nápadníků byli ale jediní, kteří nebyli ani lehkomyslní milenci, kterým by poskytovala krátké dobrodružství při jedné z mnoha turistických exkurzí, ani pečující manželé, kterým by zajistila útulnost a každodenní bezpečí domova. Přesto to byla první chvíle od začátku války, kdy rodina byla pospolu beze strachu, výčitek, vzpomínek, myšlenek. Byli, jak už téměř zapomněli, že lze býti – jen tak, rozpustile. Pak se Mája ze srandy zeptala, zda se rodiče „neztratili schválně“, a nevinným vtipem rozpustilost rozpustila. Neodpověděli, a to Adin neměl rád. Válka ho naučila, že neodpovídat dětem na otázky znamená něco tajit. A tak se tehdy rozhodl, že až příště vyrazí rodina na výlet, zajistí, že se to bude odehrávat dle plánu, a že zrovna pražskou ZOO si ujít nenechá. Cestu si znovu nazpaměť zopakoval: „Autobusem na metro B, metrem B jet na Florenc, pak přestoupit na metro C, jet až na konečnou a tam přestoupit na autobus, který je doveze přímo před ZOO.

„Adi, nalevo v rohu. Vidíš to, co já?! Sako, kravata, dokonce i pracovní kufřík. A pak ty šortky a bílý ponožky v sandálech?! No to je děs!“
„Přestaňte! Je vám rozumět. Obzvlášť, když tak civíte.“
„Ale mami, uznej, že je to přííííšerný! Adi! Čum na ten účes toho chlápka nalevo! Kdo ještě nosí ty cancoury vzadu? Proč to dělaj?!“
„No tady jsou asi moderní, nebo co? Pojď se vsadit, kolik mužů s tím ujetým účesem potkáme, než dojedeme do ZOO. Já říkám dvacet sedm.“
„No, vono je to voblíbený i u ženskejch, takže čtyřicet pět i s nima. A asi i víc. A čum na tu ženskou v teplákách a podpatcích. Hele, radši bysme měli zkusit, kdo najde hezky oblečenýho, ostříhanýho a barevně sladěnýho člověka, to bude těžší.“
„Přestaňte, hned!“
„No tak, mami, vždyť je to sranda.“
„Je to trapný, tak toho nechte. Chováte se jak děti…, jak hloupé děti. Oni jsou jen nad věcí a autentický.“
„Tak je nech, vždyť mají pravdu. Sama by ses takovému nevkusu dřív určitě zasmála. Prý autentický… Ach, Jugoslávie. Proč jsme zničili tak skvělou zemi?  Pamatuješ si, jak jsme jeli do Egypta a jak nám radili, ať si dobře hlídáme pasy, protože jugoslávské pasy jsou obzvlášť cenné?“
„Jo, pamatuju. Minimálně proto, že jsi to naposledy minulý týden vyprávěl Jardovi a Věře. To taky nemusíš pořád dokola připomínat, jak skvěle jsme se měli. Zní to, jako by se nám v jejich zemi nelíbilo, že si toho tady nevážíme.“
„No a čeho si máme vážit? Toho, že jsme o všechno přišli? Že jsme se shodou okolností narodili v zemi, kde v našich nejlepších letech propukla válka? To je přece samozřejmé, že se nám bude stýskat po domově, obzvlášť, když tam bylo tak pěkně a měli jsme se dobře. Měli jsme hory, lesy, moře, čisté řeky… Taková vzácná země, moderní a socialistická. A bohatá. A vzdělaní lidi. Byli jsme ve všem tak napřed, a teď mám být vděčný, že můžu dělat poskoka v hotelu? Vždyť nás Češi obdivovali, snili o Jugoslávii! Prosperující, vyspělá a kulturní země…“
„Vyspělá, jo? Dej mi s tím už pokoj! Jejich kultura je zřejmě o něco vyspělejší, když se dokázali rozdělit bez kapky krve, a ještě zůstali kamarádi. A jen se koukni kolem sebe, oni mají v rukách knihy, zatímco u nás kalašnikovy. To jsou známky vyspělosti a kultury! A ne se jak děti prát o hračku, až jí zcela zničí a nikdo nemá nic. Už do háje s tou tvojí Jugoslávií!“
„Jó, tak teď už to ani není tvoje Jugoslávie? Ha, ha, to se z tebe tak rychle stala Češka, nebo co?“
„Není moje, protože moje Jugoslávie už neexistuje. A ani tvoje, tak už se s tím koukej smířit.“
„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“
„Rychle, vystupovat!“
Pán stojící u dveří si všiml, že rodina chce vystoupit, nohou podržel zavírající se dveře, a tak stihli na Florenci vystoupit. Účes měl na Jágra, ale děti už to přestaly počítat.

Ve škole se lže, a já nevím, co s tím dělat. V hodině zeměpisu jsme mluvili o Africe.
Učitelka o kontinentu řekla toto: Afrika je plná diamantů, zlata, ropy a čokolády.
Zapomněla ale říct toto:
pořád se tam válčí; lidi umírají hlady, žízní a na jednoduše léčitelné nemoci; je tam vysoká úmrtnost novorozeňat i matek; většina lidí pracuje v příšerných podmínkách, dolují diamanty a zlato, nedostanou ani zaplaceno, dostanou třeba jen skromný oběd, zatímco velké firmy sklízejí obrovské peníze. A nejen dospělí, ale i malé děti pracují. A také nosí pušky a místo školy musí válčit. Děti tak staré jako my!
A já se přihlásil a řekl, že neříká pravdu, protože…, a všechno tohle jsem jí vyjmenoval. A tak si zavolala mě i rodiče k ředitelce, že jsem prý paní učitelku ponížil před celou třídou. Já jsem sice řekl, že jsem ji nechtěl ponížit a že se za to omlouvám, ale že lhala a že se lhát nemá, a tak jsem ji na to jen upozornil. Ještě jsem všem řekl, že jsem navíc při hodině ani nepoužil slovo „lež“, i když to lež byla, ale byl jsem slušný a řekl jsem jen, že „neříká pravdu“. A obzvlášť dětem se celá pravda říkat musí, protože děti dospělým věří, informace si neověří a pak si Afriku představí jako ráj na zemi. No, a i když jsem to celé takhle vysvětlil, stejně jsem dostal třídní důtku. Paní ředitelka mě pak pohladila a třídní učitelka mi řekla: „Nic si z toho nedělej, to na vysvědčení nebude.“ Zeměpisářka ale byla furt naštvaná: „Tak jsi se snad poučil a příště budeš mlčet!“ Nejvíc mě ale překvapili naši. Doma si mě posadili a v podstatě jen řekli, že se učitelce oponovat nemá. Tak to zase nechápu a byl jsem zklamaný. Sestavil jsem si pak tyto otázky a přinesl je rodičům, ať mi na ně odpoví.

  • Má se říkat pravda, ALE učitelé nemusí?
  • Nemá se lhát, ALE učitelé můžou?
  • Informace si máš vyhledávat, ALE nesmíš je pak používat?
  • Každý může mít svůj názor, ALE dítě ho nesmí říkat?
  • Můžeš mít pravdu, ALE nesmíš ji veřejně vyjádřit?
  • Škola nás má učit a vychovávat, I KDYŽ třeba špatně?
  • Máš mlčet, I KDYŽ víš, že bys měl mluvit?

Přečetli si je, pak si táta schoval obličej do dlaní a masíroval si čelo a máma si začala hrát s dolním rtem. Tohle dělali vždycky, když nevěděli, co říct a snad si mysleli, že tím zastaví čas, přestanou být rodiči, nebo se zcela vypaří. Jenže, jejich syn tam pořád stál a oni také nezmizeli, tak jsem se doprošoval vysvětlení. Probrali se, koukli na sebe a táta řekl, že je pozdě, že si mám jít lehnout. Tak jsem papír vzal, zamával svými poznámkami a zeptal se: „Souhlasíte s tím?“
A oba řekli: „Ne.“
A táta pak přidal: „Ale neříkej nikomu, že jsme ti to řekli.“
A máma tiše dodala: „Adi, máš naprostou pravdu, ale radši zkus na sebe moc neupozorňovat.“
A já kývnul, protože jsem to pochopil. Nechtějí, abych měl problémy, ale souhlasí se mnou. Jsem rád, že mám správný rodiče, a došlo mi, že se mnou asi souhlasí i ředitelka a třídní, protože ke mně byly po schůzce obě milé. Ještě ale nechápu jednu věc: když jsem teda podle většiny měl pravdu, proč jsem dostal tu třídní? Co tedy pravda pak vůbec znamená? Já vím, že se dospělí mají respektovat a já zeměpisářku jako osobu respektuji. Jenže tohle se netýkalo mého či jejího názoru, ona prostě pozměnila fakta, a takové lži už respektovat nemusím a nebudu a žádnou důtku jsem dostat neměl. Naopak, měli mě pochválit.
Pokud bude znovu lhát, zase ji na to upozorním, protože to je prostě správné a pravdivé. Jenže, co pak? Dostanu dvojku z chování, která bude na vysvědčení, a zničím si tak budoucnost? Co ale teda mám dělat?  

 

30. 3. 1993

Tak deníku, jen abys věděl, je to tady na hovno. Chtěla jsem ti toho hodně napsat a pořádně si postěžovat, ale pak mi došlo, že první věta dokonale vystihuje všechno, co dnes potřebuju vyjádřit, tak proč plýtvat časem a papírem. A ani loučit se mi nechce, i to je zbytečný, takže to i ukončím stejně: Je to tady na hovno!

 

5. 4. 1993

Milý deníku, pocit, že je to tu na hovno, neodezněl, ale když mám teda ty narozky, rozhodla jsem se, že ti věnuji trochu víc pozornosti. Dort už jsme dostali a vzhledem k tomu, že tu nemáme ani kamarády, ani zbytek rodiny, žádná party už nebude, takže zažívám první oslavu v životě, kdy nevím, co s časem. Narozeniny maj bejt nejlepší den roku, a to teda nemusíš bejt dítě. Nejde jen o dárky, ale o vyjímečnej den, kterej je jen tvůj, a tak máš právo si trochu vymejšlet, bejt dýl vzhůru, jíst, co chceš, a všichni tě oslavujou a rozmazlujou. Teda, u mě to byl vždycky svátek nás dvou, ale to mi vůbec nevadilo, prostě jsme se radovali spolu. Naši nám pokaždý vyprávěli o tom, jak nás dopoledne 5. 4. 1982 poprvý spatřili, a jak se ani nedá popsat láska, kterou cejtili, protože to se musí zažít. Narození nás dvou byl prej hotovej zázrak. Na naše narozky býval byt plnej dětí a taky dospělých, až teď nechápu, jak jsme se tam všichni vlezli. Teď už je ale všechno jinak a o prázdnej byt až tak nejde. Rodiče se o tom nezmiňujou, hned po probuzení nám jako vždycky zazpívali, jsou na nás milí a tváří se šťastně. Stejně je ale všem jasný, že 5. duben už nebude především připomínkou toho magického dne roku 82, kdy se narodila dvojčata, přestože přesně to budeme pokaždý oslavovat. Jenže, smutek je silnější a čerstvější emoce, kterou narozkama leda tak trochu ušmudláme, nikdy ale nevygumujem. A tak 5. duben už navždy zůstane tím dnem roku 92, kdy se pod našimi okny objevil tank.

Chviličku.
Načítá se.
  • Vesna Evans (Tvrtković)

    (1982 v Sarajevu), prozaička. V Praze žila od roku 1993, kde v roce 2009 debutovala sbírkou povídek Ani ve snu. Stejného roku vyšla i její povídka Ze strachu v povídkové antologii nakladatelství Listen. V roce ...
    Profil

Souvisí

  • Přetištěno z Ravtu
    Bianca Bellová

    Mona

    Když byly makronky hotové, všechny je snědly. Matka je hltala jako vyhladovělá krajta a Mona s ní srdnatě držela krok.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 10/2018
  • Olga Grjasnowa

    Bůh není nesmělý

    Už po půl hodině přestanou hledat revolucionáře, místo toho snášejí elektrické přístroje, porcelán, který ještě nerozbili, hodnotné ceny všeho druhu a lup si mezi sebou rozdělují. Jakmile někdo najde nějaký kus, který se mu zamlouvá, volá nahlas jméno nějakého člena rodiny, kterému by tento kus od nynějška měl patřit: „pro Mohameda“, „pro malýho Aliho“, „pro Marvana“, „pro Fatimu, moji hvězdu“ nebo „Hibu, aby se mnou konečně zase spala“.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 10/2018
  • Za hustě zamřížovaným oknem visí černé, bezedné oko. Snadno prohlédne dovnitř. Zírá na vězně a staví ho přímo do svého středu.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 9/2018
  • Viktor Špaček

    Na prádle 4. 9. 2013

    No to máš z toho, že se s nima tak mažeš, nemaž se s nima tak! Když ti někdo pošle nějakou takovou sračku, tak mu máš říct, strč si to někam a už nepiš. Ty lidi to potřebujou, víš, kolik je grafomanů?

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 9/2018