Scházeli se u večeře, v chalupě nebylo slyšet než slovo kůň, všechny knížky se smrkly do poznání o koních, všechny šaty byly cítit koninou, v hlavě jim ulehla sláma a šustilo seno. Ruce zmozolovatěly, nohy ztěžkly blátem a záda se pod tíhou vidlí začala ohejbat k jedný straně, ale všechno se dá vydržet, když vám ve stáji dupou vlastní koně, když se staráte o další svěřený koníky za peníze, a máte svojí práci.
Nikdo by nezaplatil všechnu tu péči a každodenní vstávání, kdy nemůžete prostě ani jeden den ulehnout s nemocí nebo třeba jenom s únavou, ale byla to ona, Hana, a doufala, že jednou si tu dřinu zpříjemní. Neustále měla v hlavě zlepšováky a plány s lepším hnojištěm, přístřešky na louce viděla jasně před sebou. Ty představy jí mohli znemožnit jenom nepřející sousedi a nedostatek peněz. Jak se ukázalo později, největším nepřítelem jí byla samota.
V době, kdy u koní zůstala sama, bez pomoci dětí. Nikdy by nevěřila, kolik práce zvládnou a jak moc potřebuje v neustálým boji s přírodou společníka. Aspoň jednu blízkou duši, protože stát sama proti zelený armádě trav a bujnosti koňskejch kopyt, to je, jako by byla domem s děravou střechou, kterou utíká všechno teplo potřebný k životu.
Starousedlíci chodili, a trochu poťouchle říkali: „No jo, tak to má bejt, nejdřív dobytek, jo jo, tak to má bejt.“ Opalovala okna, natírala vrata a starý dřeva vyjetým olejem, sice to bylo neekologický, ale vyschlý dřevo nasávalo jako houba, olej byl zadarmo a nakonec to nevypadalo špatně.
Horší to bylo s Matějovou prací. Začal v azylovým domě, kde pomáhal druhým lidem na pokraji existence, z celýho srdce, jak bylo jeho snem. Chodil do lesa sázet stromky, Hana mu pomáhala taky trošku, nosila mu svačiny. Zkoušeli vzít Bédu, podsaditýho malýho koně s nádhernou melírovanou hřívou, aby tahal stromy ze svahu.
Dostal nový podkovy a lítal jako splašenej, i s pantátou Vančurů, kterej ho zaučoval. Nejstarší starousedlík ze vsi, starej koňák, co jim pomáhal hned od začátku. Starej mládenec, modrovokej dědek z Vysočiny, byl Haně dobrým rádcem a přítelem a ona jemu upovídaným poupátkem, stal se jejím nejobětavějším přítelem na drsný Vysočině. Nakonec Vančura řekl: „No jo, von je temperament, ten kůň by se strhal, to je temperament.“ A měl pravdu. Těch kotrmelců, co se z něj nejmladší Sára napadala do nařádkovaný slámy, kterou přeskakovaly holky s koňma na strništích, a těch kliček, kdy na každým rozcestí zprudka zahnul domů, zatímco jezdec mířil stále dopředu, bylo nepočítaně, ale byla s ním legrace a pro tu krásnou hřívu a lachtaní čumáček mu rádi odpustili. Už je to prostě tak, že čím menší koník, tím mu je dán větší smysl pro humor a pro zlobení. Tahat v lese s ním nepůjde.
Když nebude vydělávat kůň, musí to zvládnout náš žluťák. Matěj měl jedinej výrobní prostředek, a to byl starej transporter wolksvagen, kterýmu věčně upadával vejfuk. Byl žlutej jako kanárek a dost hlučnej.
Vždycky, když vezli děti do školy do Brodu, museli zastavit daleko od školní budovy, tak se mládež za žluťáka styděla. Matěj ho ale miloval.
Rozvážel a pokoušel se prodávat hrníčky vykroužený rukou jejich kamaráda. Sjezdil celou republiku, poznal mnoho krámků s krásou, a snil si o jejich statku. Představoval si, že budou úplně samostatní. Co si vyrobí, to sní, a budou hospodařit jako jejich předkové. Pořídí si krávu a zasadí brambory. Na krávu si netroufli, tak začali s kozama.
První byla Stará, Matěj jí přivezl ve žluťáku od hrnčíře Jirky z Mutějovic. Ta byla kostnatá! Ta měla velký vemeno! A to jim to trvalo, než se s Hanou dohodly na dojení mlíka. Jéje, to bylo mlíka, ovšem pozor, stačilo se jen trochu zamyslet a koza všechno nadojený mlíko z hrnce vypila, což se stávalo poměrně často.
Tedy kozy, ach, ty kozy! Další dvě přivezl hajnej z Lipnice, když se doslechl o bláznivejch Pražácích, který sousedé přezdívají Kudrnovi, podle jistého televizního seriálu. Tak to by už byly kozičky tři.
S pantátou Vančurů je odvezli ve škodovce za kozlem. Každá měla zanedlouho po dvou kůzlátkách. To už mají koz devět a k tomu osiřelou Jůlinku, kozlátko sirotečka, kterou krmí Haniny děti z lahvičky, a která za nima běhá jako pejsek. Kozičky mají na chov a kozlíky na maso. Kozlíky na maso? To je jako zabijou, upečou, usmaží? Už je to tak, Hana jim pěkně po indiánsku poděkuje za to, že je můžou sníst, Matěj se za ně po křesťansku pomodlí a podřízne jim hrdlo. Potom maso visí na háku v dřevníku a nějak moc smrdí živočišnou vůní, je ulepený a sem tam chlup. Hana přesvědčuje sebe i děti, že je to maso nejzdravější a nejlepší, vyhopsaný na palouku, vyhajaný v čistý slámě.
Tohle zopakovali dvakrát a dost, už je nemohli dál vraždit. Dopřáli jim krásnej život na pastvině. Kozlíci přeskakovali a trhali elektrický ohradníky, klouzali se na stohu a skákali po novým autě Haninýho klienta Franty, kterej měl u ní ustájenou kobylu, byli tak roztomilí.
Když pro Hanu jednoho dne přišel soused a s podivným úsměvem jí povídá, že má kozy v krámě, bylo jí jasný, co se stalo.
Kozli šli za babkama, protože v rukou nesly igelitky a jak šustily s těma taškama, tak nemohli odolat a meee, za nima až do krámu, tam se jim líbilo a nechtěli ven. Potom sežrali sousedce maliny od Starkla a pak ty kozy a kozly prodala, neboť nabyla přesvědčení, že je lepší jeden kůň než devět koz. Matěj byl rád, že už je nemusí vraždit, ale často tesknil po jejich mečení a po mlíku. Taky se jí občas zasteskne, kozlátka skotačící na pampeliškovým palouku, to je prostě nádhera.
Na hospodaření kolem krav má příliš mnoho městský krve a s bramborama to radši ani nezkusila. Táhla ji koňská vůně a naděje sportovních úspěchů Marušky. Samovýdělečná farma se ztratila dřív, než mohla vzniknout. Haně se na pracovním úřadě podařilo získat dotaci pro začínající podnikatele. Nestačilo to na všechno, ale postavili za vydatný pomoci Matějovy motorový pily tři nový boxy, a ona mohla začít ustajovat.
Žluťák definitivně vypověděl službu a Matěj zůstal viset ve vzduchoprázdnu. Potom udělal něco, co připadalo Haně jako nejhorší zpronevěra hereckýho umění. Pracoval jako obchodní zástupce a prodával po hospodách perličkový koupele, roboty a magnetoterapii.
To vše za úžasný ceny se spoustou bonusů, jako třeba sada šroubováčků, který nešroubujou, nožů, který neřežou, k tomu zubařský křeslo a navrch květináč. To všechno doma pečlivě zkoušel a připravoval si velký herecký představení o domácím robotu. Jenže tenkrát už byl prodej spíš na ústupu, příliv peněz se nekonal. Ona jeho práci nevěřila a navíc propadla žárlivosti na jeho asistentku, se kterou pobýval na cestách v hotelu. Začali se vzdalovat, jako auta na křižovatce, který odbočej každý na opačnou stranu. Matěj, kterej ještě nedávno chrlil monology o našlehaný jahodový zmrzlině, připínal si každej večer uzdravující magnety, a Haně připravoval unikátní perličkovou koupel, ztichl jako ta perličková pěna, dříví štípal zarputile a zuřivě, zvlášť ve chvílích, kdy neodbytně vyzvídala, proč se trápí, nebyl daleko rozštípnout i Hanu. Copak to k sakru neví? Peníze! Je jako malý dítě, jeho krásná Hana. Matěj byl zoufalej, ale nevzdával se.
Seděl na pokladně v supermarketu a nakonec skončil ve skladu Kauflandu, kde se ukázala jeho schopnost tvořit dokonalý excelový tabulky, a to dvakrát rychleji než ostatní. Dojížděl domů na víkendy, stále v naději, že postupuje výš a jde cestou vzdělání. Jeho nezdolná vůle učit se nový věci a schopnost využít každý příležitosti k osobnímu růstu je fascinující. Nakonec našel práci v Praze jako ekonom.