Bylo po všem. Teď už měl jen odejít z budovy. Měli odejít s Polákem. Nadšeně Polákovi vypravoval o Belgičanovi, starším muži, který se prolínal celým dnem jako fyzická osoba i jako osoba filmová. Vypravoval nadšeně Polákovi, jak Belgičan, ve filmové podobě, jezdil v metru, nejspíše bruselském, a na obličeji měl jakousi roušku s anglickým nápisem, který říkal: Nebudu se na vás zlobit, budete-li v mé přítomnosti recitovat básně. Ego příběhu, vypravěč, byl nadšen. Vyprávěl a vyprávěl o Belgičanovi, přitom tlačil předmět na kolečkách, nejspíše se jednalo o přímotop kombinovaný s ventilátorem, když tu Polák pravil: „To je přece můj otec!“ Opravdu? vzkřikl Ego. Já myslel celou dobu, že je to můj otec. „Ne, ten Belgičan, tady ten,“ řekl Polák a ukázal na přímotop. Společně se tomu zasmáli. Ego nesl v podpaždí krabici, kterou bylo třeba odevzdat ženám organizátorkám. Druhou rukou se neudržel a přemisťoval bahno, na které nestačil proud, v obrovském okrasném předmětu uprostřed místnosti, který připomínal ze všeho nejvíc Langweilův model Prahy, konkrétně v kanálku, který se táhl po jeho obvodu a který měl své prohlubně a vyvýšeniny. Tudy, po obvodu, tekla voda jen málo, spíše stála v prohlubeninách a spolu s ní černé bahno. To Ego, cestou ke schodišti, přemísťoval, mimoděk do té části objektu, kde se nacházel jiný, hlavní kanálek či spíše řečiště, mnohem širší, probíhající samotným středem objektu, kudy voda skutečně nefalšovaně proudila a ztrácela se někde pod podlahou, padala do propasti, jakoby okapem. Pár chuchvalců bahna se mu takto podařilo postrčit až do proudu a proud si ty chuchvalce vzal a odnesl je pryč. Zatímco toto mimoděk činil, bavil se s Polákem, který kráčel spolu s ním ke schodišti. Když zrovna nemluvili, běželo mu hlavou to uražené levé zpětné zrcátko jeho auta. No není to pech? Podruhé ve dvou či třech dnech bude muset auto znovu do opravny. Hlavně aby to někdo zaplatil. Maria nebo její nadřízení, snad se to nějak podaří zahrnout do nákladů tlumočení. Ale co nákladů tlumočení, tohle s tlumočením nemá přece nic společného. To je prostě dopravní nehoda, do níž bylo zapleteno jeho auto. Pojištěné auto. Jela jím Maria. Způsobila škodu… To se přece nějak MUSÍ vyřešit. Jak tak přemýšlel, dorazili s Polákem k schodišti vedoucímu dolů do haly, do open-space místnosti, kde už nikoho neznal, a zjistil, že schodiště je úzké, uzoučké, nikdy tak úzké a strmé schodiště neviděl a dlouhé bylo také pořádně. Nacházeli se totiž ve veliké výšce. A ovšem zábradlí chybělo. Místní pracovníci reklamní agentury na to schodiště byli ovšem zvyklí. Ale co měl dělat on, když se jednou rukou přidržoval podlahy v schodišťovém otvoru v podlaze, ale v druhé svíral krabici, kterou musel donést právě dolů. Začala ho jímat úzkost a závrať. Sestoupil ještě o několik stupňů, ale pak přišel krok, po němž už by na horní podlahu nedosáhl a byl by tu zcela bez opory, jen s tou blbou krabicí v ruce. Zmocnila se ho panika a vykřikl: „Pomoc! Pomozte mi někdo!“ O pár schodů za ním stál Polák a mlčel. Dole pod ním, v propastné hloubce, se hemžili lidé – úředníci, pracovníci reklamky, nikdo nereagoval. Zavolal znovu, silněji. Kdyby aspoň ten Polák si od něj vzal tu pitomou krabici, pomyslel si úzkostně, ale svou naději směřoval spíš k lidem pod sebou, neboť Polák se k tomu, že by mu pomohl, neměl. Dole zvedlo pár lidí hlavu a začali se spolu radit. Nejspíš vůbec nechápali, co po nich chce. Lidé zvyklí pohybovat se každý den po těchto úzkých strmých žebřících, neboť co jiného toto schodiště bylo než žebřík svého druhu předstírající, že je schodištěm. Připomínal svou příkrostí takzvané mlynářské schody, s kterými měl jisté neblahé zkušenosti. Nejraději by krabici hodil mezi ty vymydlené nechápavé obličeje.
—
Běžel za Marií, v ruce držel levé zrcátko svého vozu. Měla svůj obvyklý roztržitý, neklidný výraz. Vykulené oči, mírně rozcuchané blond vlasy. Otočila se za ním, když ji zavolal a zastavila se v rychlé chůzi. „Vy jste bourala,“ řekl. „Já vás viděl. Jen jsem už neviděl, kde jste zaparkovala.“ Zvedl ruku se zrcátkem. „Ano, ano, bourala jsem,“ řekla zkroušeně. „To vyrovnáme, nebojte se.“ „Nebojím se,“ řekl. „Věřím vám. Ale měl bych brzy odjet, když projekt už skončil.“ „Nebojte se,“ uklidňovala ho znovu. „Auto opravíme. Tedy, dáme opravit,“ usmála se a vzala si od něj ulomené zrcátko. „Děkuji,“ usmál se na ni. Jak ta neklidná roztržitá žena dovede uklidnit, pomyslel si.
—
Seděla s nohou přes nohu v krátké sukni na stole. To se mu líbilo. Belgičan usměvavý a Polák mlčenlivý zde byli také. I malý drobný Ital, který tlumočil za něj. Kvůli němu tu vlastně byl. Říkal mu, jak má tlumočit a co a kde. Byl takovým jeho koučem. Zároveň i sám někdy tlumočil. Na rozdíl do Itala, který se do všeho po hlavě vrhal – do konverzací pracovnic i do skutečných rozhovorů, které měly být tlumočeny – Ego se snažil tlumočení spíše vyhnout. Nyní byla řeč o odměně. „Takže kolik vám zaplatíme za hodinu,“ otázala se mladá žena sedící na stole. „Tři sta korun?“ Zdálo se mu to trochu málo, ale ve světle jejích nohou jen mlčky přikývl. „Takže tři sta,“ promluvila dívka zamyšleně z oblaku cigaretového kouře. Věnovala se zjevně v duchu náročným matematickým transakcím. Ego odtrhl zrak od jejích nohou, a to mu dalo sílu k větě: „Ještě bych měl dostat uhrazenou dopravu.“ „Ovšem,“ zaznělo z oblaku a nohy na stole se prostřídaly. Tím byly finanční záležitosti dohodnuty. Nohy se dokázaly vždy dohodnout s každým tlumočníkem ba i jiným řemeslníkem. Obrátil se k usměvavému Belgičanovi, jako by chtěl vědět, co ten tomu říká. Neříkal nic, jen se usmíval. A Polák jako vždy mlčel. Ital se rozhlížel kolem sebe, tak trochu všetečně, jako by strkal svůj velký ostrý nos do všeho. Oblouk, jenž opisovala jeho hlava, měl svůj střed tam, kde seděla na stole žena s rozhodovací pravomocí ohledně financí za tlumočení.
—
Ženy se tvářily vlídně, byly však poněkud nevšímavé. A tak jim uniklo i to, že když mělo dojít na tlumočení, nastrkoval místo sebe Ego vždy toho malého Itala s velkým nosem. Takže cena tří set korun za hodinu patřila vlastně komu? Egovi, nebo Italovi? Řekl si o ni Ego. A Ital žádnou odměnu za své tlumočení nepožadoval. Činilo mu potěšení tlumočit. Sebeuplatňoval se tlumočením. Dalo by se říct, že byl do tlumočení celý hrr. Snad i proto, že se touto cestou učil řemeslu, které mínil v budoucnosti vykonávat. Ego byl vlastně jeho školitelem a trenérem, omlouval své jednání Ego. Je jenom správné, bude-li inkasovat peníze za Itala, vždyť Ital se zatím jenom učí a zdaleka není dokonalý. Ve skutečnosti Ego se tlumočit bál. Vůbec to totiž neuměl. Itala neškolil. Jen mu zprostředkovával situace, v nichž se Ital mohl seberealizovat. Ani Ital nebyl v tlumočení moc dobrý. Neuměl totiž moc ani anglicky ani česky, což byly jazyky, z nichž a do nichž se tlumočilo.
Ženám bylo všechno jedno. Posedávaly za svými stoly, případně na nich. V krátkých sukních, s dlouhými opečovanými vlasy a pěstěnýma nohama (ať již to znamená cokoliv), v nenuceně elegantním oblečení, bavily se s ustaranými výrazy v tvářích o lakování nehtů, dietách, výjimečně též padlo pár uštěpačných slov na adresu jejich partnerů, a tehdy se open spacem rozezněl halasný smích. Ego je s obavami pozoroval. Děsil se chvíle, kdy by Ital například někam odběhl a on byl nucen tlumočit. Nikdy nevěděl dne ani hodiny, kdy bude vyzván k tlumočení. Proto se snažil držet v blízkosti Itala, který byl ale neposedný jako šídlo. Neustále někam odbíhal, vzápětí se vracel a znovu někam běžel. Ega to iritovalo. Snažil se vypozorovat z pár odposlechnutých slov, čeho se bude tlumočení týkat. Ale ženy nemluvily k věci do doby, než přišel jejich šéf. Teprve tehdy začaly padat odborné termíny, ženy s vážnými tvářemi pokyvovaly hlavami, až tehdy bylo možné konečně se dobrat tématu, jehož se tlumočení bude týkat. Ego napínal uši ze všech sil, ale zatímco o nehtech, dietách a partnerech bylo rozumět téměř všemu, na odborné téma hovořili všichni zúčastnění tak potichu, že nezachytil kloudného vůbec nic. O to víc bylo potřeba mít po ruce Itala, který se po hlavě pouštěl do tlumočení jakéhokoliv tématu a kostrbatou češtinou a neumělou angličtinou zprostředkovával komunikaci k všeobecné spokojenosti zúčastněných. Ego to nechápal. Měl strach, že Potěmkinova vesnice celé této tlumočnické zakázky musí být ženami i šéfem prokouknuta. Byl si jist, že překotně hovořící Ital neví vůbec, o čem je ve skutečnosti řeč, že se jenom tu lépe tu hůře dohaduje smyslu tlumočené výpovědi. Z toho, co sám zaslechl, nebyl Ego moudrý. Ale jelikož byl schopen posoudit originál i překlad, věděl, že Ital mluví naprosto z cesty a vyvolávalo to u něj svírání v břiše, mělký dech a depresivní představy a touhu, aby toto mučení co nejdříve skončilo. Častokrát však trvalo dvě hodiny, ba déle. Obdivoval Italovu fantazii a výdrž, s níž taková dlouhá období absolvoval. A když pak, po skončeném jednání, za ním chodily ženy v minisukních s dlouhými vlasy a dlouhýma nohama a skládaly mu komplimenty (které ve skutečnosti patřily Italovi), měl provinilý pocit, avšak pomalu z něj stres opadával. Chtěl Italovi také na půl úst poděkovat, jen aby se neřeklo, aby nezpychl a nepožadoval za svůj výkon třeba nějakou odměnu, ale ten už zase někam odběhl a když se po chvíli vrátil, nejspíše z toalety, neboť z něj byl cítit chlór jako z města stiženého morovou ranou, tvářil se tak odtažitě, jako by ho nezajímalo nic jiného než jeho nos, kterému věnoval soustředěnou péči ze strany pravé ruky, zatímco levou si tuto havířskou scénu neobratně zakrýval.