Gůgluju ji každý den. Tak co? Je něco novýho? Pokaždé je ve mně maličká naděje, že se dočtu, že ji konečně pustili do ciziny. Její manžel, Liou Siao-po, se kterým se před smrtí ani nemohla rozloučit, zemřel minulý rok v červenci. I po smrti manžela je nesmyslně držena v domácím vězení, aniž by jí čínské úřady sdělily proč a za co, a to od roku 2010, kdy dostal Nobelovu cenu. Ceremoniálu se samozřejmě neúčastnil, cenu tehdy převzala prázdná židle. Prázdná židle je od té doby symbolem jeho nasazení v boji za svobodnou Čínu. V den rozsypání jeho popela do moře, k čemuž jeho manželka Liou Sia byla nejspíše donucena, aby se světu prezentovala její jakás takás svoboda, sociální sítě mojí bubliny zaplavily fotografie prázdných židlí u moře.

Prázdné židle jako připomínka významného disidenta a bojovníka za svobodu se na sociálních sítích objevily i minulý týden. Fotografka a básnířka Liou Sia měla totiž minulý týden, 1. dubna, narozeniny. My se je v Praze rozhodli veřejně oslavit až 5. dubna. Bohužel až po příchodu k čínské ambasádě, jsem se já hobbysinoložka dozvěděla, že 5. dubna se v Číně slaví dušičky aneb Ching ming. Kdybych to věděla, nakráčím před čínskou ambasádu nejen s rudou růží, narozeninovým dortem a básněmi Liou Sia, ale i s prázdnou židlí! Jak v Česku vyrobit moře, to nevím.

Když Čechy leží u moře, uvěřím ještě mořím. Jestliže mořím uvěřím, pak začnu doufat v zem,

psala o tomto fenoménu Ingeborg Bachmannová ve své básni. A já se dál mořím a doufám v tuto zem, protože ji mám ráda a ani mi nic jiného nezbývá… Prázdná židle – to je mimochodem také název povídky Richarda Weinera, která nese podtitul Rozbor nenapsané povídky.

Povídka, kterou jsem hodlal napsati, měla [tudíž] jednati o úděsu, jenž se zmocnil hostitele, když host, kterého očekával a který jistě slíbil, že přijde, se nedostavil,

píše Weiner ve své povídce o povídce, kterou nikdy nenapsal, ale rozebral ji. Mám něco dodávat? Pocit prázdné židle. Mimochodem Liou Sia přátelům nedávno sdělila, že básně už nepíše. Pocit prázdného papíru.

Jenže! Jakkoli mě „baví“ zabývat se politickými vězni, co trpí někde daleko, minulý týden mě vystrašilo prohlášení Sabiny Slonkové, Jaroslava Kmenty a Janka Kroupy zpoza rohu Prahy. Už jenom to, že Babišovy námluvy s ČSSD ztroskotaly mimo jiné na tom, že jim nechtěl dát ministerstvo vnitra, je špatná zpráva. To mi připomíná rozhovor, který jsem vedla ve vlaku s pánem, co si cestu zpříjemňoval četbou knihy Kajínek – Můj život bez mříží. Prý že něco z toho, za co byl odsouzen, nebylo „úplně průkazné“. Podívala jsem se na pána: „Vy nerespektujete rozhodnutí soudu?“ A on na mě: „Vy nerespektujete amnestii pana prezidenta?“ Ticho. „Mladá paní, podívejte se, to máte těžký. Do toho nikdo nevidí.“ Pocit prázdné hlavy.

Doufám, věřím a modlím se, aby Slonková, Kmenta a Kroupa do spousty věcí viděli, dívali se do nich a my s nimi. A to zvesela a svobodně.

Liou Sia
Prázdné židle

Prázdné židle, prázdné židle
tolik prázdných židlí
všude po světě
prázdné židle na van Goghově obraze jsou obzvlášť přitažlivé

Bezhlesně si na ni sednu
a snažím se zahoupat nohama
pach sáknoucí ze židle
je zmrazil
že se ani nehnou

Van Gogh máchá štětcem v ruce
jsi pryč, jdi pryč, jdi pryč
dnes v noci není pohřeb

Van Goghův zrak upřený na mne
mě přinutil spustit oční závěsy
jako hliněná nádoba čekající na výpal
sedím v plamenech slunečnic

(napsáno v srpnu 1998)
(překlad: Lukáš Zádrapa)