Kolik tehdy měla času, když byla s rodiči na kolaudaci pařížského činžáku? Kolik společných rán, kdy otec rychle upíjel černou kávu a nervózně si upravoval kravatu? Neměl k nervozitě žádný objektivní důvod, prostě to patřilo k jeho naturelu. Odpovídal vždy úsečně, na půl úst, jako by byl myšlenkami někde jinde. Mona to těkání, neklid, neschopnost setrvat na místě zdědila po něm, matka byla naproti tomu klidná, bez zjevných vnitřních rozporů. Byla přesně tím elementem, který otec potřeboval, klidná, vzhlížející, adorující, vždy stojící přesně tam, kde ji potřeboval.

Ráno matka uvařila otci kávu a Moně snídani – lívance, koblihy nebo sezamové rohlíčky – otec ráno nikdy nejedl. Toho léta si matka často kladla ruce na břicho a na bedra a často posedávala, taky málo jedla, zvláštní, že si na to teď Mona vzpomněla. Matka se ráda koupala ve vaně, kterou jí otec daroval ke svatbě, měla kované litinové nohy ve tvaru lvích tlap, u kterých Mona sedávala, když se matka koupala, a umývala matce záda houbou plnou mydlin. Matka se pak položila do vany a dlouhé vlasy se jí rozprostřely na hladině mezi jasmínovými květy a byly ještě krásnější než obyčejně.

Toho léta ukázal Bůh městu, jak se trestá prostopášnost, a rozčísl pařížský dům na dva kusy. Ozvala se strašlivá rána, náhle, jako výstřel z děla, a pak dlouhé, ničím nepřerušované ticho. Až po chvíli se začal ozývat křik. Lidé se sbíhali z celého města a okolí, ale prach ze sutin ještě dlouho vířil vzduchem, takže neviděl nikdo nic. Lidé do sebe v tom mraku naráželi, padali přes sebe a nadávali. První využili situace pouliční prodavači čaje, kteří s hlasitým vykřikováním upozorňovali na své zboží. Lidé jako omámení hledali po kapsách drobné a pili horký sladký čaj, jako by to nějak mohlo zastavit postupující zkázu.

Když utichl křik raněných a zvířený mrak prachu se usadil, zjevil se jim duch bývalého výstavního domu. Honosnou konstrukci jako by proťala obří sekera; vypadal rozkrojený jako žížala, kterou Mona se spolužáky pitvala ve škole. Zmizely stěny, a divákům se tak naskytl pohled do vykuchaných pokojů: na zdech stále visela zrcadla, rodinné fotografie a obrazy, stejně jako umyvadla obložená fajánsovou keramikou. V prvním patře zůstala u zdi stát růžová dětská postýlka i s vyděšeným batoletem, které se neodvážilo ani pípnout. Pokoje s náhodnými kusy nábytku a kývajícími se lustry a isfahánskými koberci napůl visícími do prostoru připomínaly divadelní kulisy. Těžká kabina výtahu zůstala viset na silném ocelovém laně a ještě stále se kývala na úrovni třetího podlaží. Tam, kde v přízemí stávala recepce s mramorovým pultem, se tyčila hromada suti, posypaná na povrchu pestrobarevnými střevíčky madame Li s labutěnkami a šněrováním, Mona si představovala, jak botník madame Li vyvrhl najednou všechny její botky a ty jako pestrobarevné konfety letěly vzduchem, zpomaleně jako v americkém filmu.

Všichni přihlížející mlčeli jako zařezaní. Tiše na ně padal prach. Matka tiskla otci ruku a řekla, že si dnes prostě koupí večeři u stánku, že se jí nechce vařit. Když přišli domů, otec se rozplakal. Seděl na terásce za domem a po tvářích mu tekly slzy, nejdřív neslyšně, pak se otec rozvzlykal jako Mona, když jí spolužáci sebrali oběd. Monu to vyděsilo, jak by ne? Který otec před svým dítětem pláče? Netušila, že muži mají taky slzy.

„Svině bigotní,“ naříkal otec.

„Pst, někdo tě uslyší,“ domlouvala mu matka tiše.

Mona netušila, o kom otec mluví. Opil se, a pak křičel nahlas. Matka u něj klečela, dokud se neuklidnil. Nakonec usnul na terase, matka ho přikryla lehkou přikrývkou a nechala hořet svíčku proti moskytům.

Raněné odvezli sem, do této nemocnice, kde dneska ze stejných stěn, ve kterých jsou ještě ukryty jejich steny a poslední zašeptání, prýští stružky vody a nezadržitelně prorůstají kořeny džungle.

Emet zasténá. Mona se k němu nakloní, upraví mu polštář, položí mu ruku na čelo. Když vstane a otočí se, ucítí na svém zadku plácnutí. Trhne sebou a bleskově se otočí, ale Emet leží se zavřenýma očima a ztěžka oddechuje.

***

Toho léta odjel otec na týden do hlavního města, a Mona měla matku jen pro sebe. Lenošily spolu, chodily na plovárnu a vzájemně si rozčesávaly vlasy. Jednou dostala matka chuť na makronky, co jedla v Paříži. Z notesu, ve kterém měla všechny důležité věci – adresy, telefonní čísla, narozeniny všech blízkých, přehnutá svatební oznámení i parte – opatrně vytáhla a rozložila jemný průklepový papír, na kterém měla strojopisně napsaný recept na makronky Madame Elly. Mona nevěděla, kdo je Madame Ella, představovala si, že to byla matčina bytná z Paříže, kde tehdy matka krátce pobývala, s cigaretou v rachitických prstech s dlouhými červenými nehty a chraplavým hlasem. Matka měla na sobě jen kuchyňskou zástěru, vlasy měla vzadu sepnuté. Jednou rukou míchala bílky ve vodní lázni a druhou si podepírala bedra. Mona kolem ní poskakovala a podávala jí různé nástroje a ingredience, mačkala maliny, aby měly šťávu na obarvení makronek, a vymačkávala růžová kolečka na plech, zatímco ji matka sedící u okna unaveně pozorovala.

Když byly makronky hotové, všechny je snědly. Matka je hltala jako vyhladovělá krajta a Mona s ní srdnatě držela krok. Nic tak dobrého už potom nikdy nejedla. Jistě, že jí v noci bylo strašně těžko a nedokázala najít polohu, ve které by ji břicho netížilo jako pytel kamení. Matka sotva funěla.

„Taky je ti tak blbě?“ zeptala se. „Ale že to stálo za to, viď?“ odfrkla si ztěžka a obě se rozesmály.

Když se otec vrátil z hlavního města, zběžně Monu pohladil po vlasech a objal manželku. Bezmyšlenkovitě přejel prsty po klávesách klavíru, jako by se po celou dobu odloučení těšil jen na ten pitomý klavír. Bylo lenivé sobotní odpoledne po dešti, vzduch byl nasáklý vodou odpařující se z louží, zvířata z džungle se začínala osmělovat a křičet, pískat, hulákat a zpívat.

„Jsem tak unavený,“ řekl otec a matka na něj pátravě pohlédla.

„Tak si běž lehnout,“ řekla a on ji snad poprvé uposlechl a položil se na divan v místnosti, které říkali salon, tak, jak byl, v obleku a vázance.

„Pak mi povíš, co se stalo, ano?“ Otec si zakryl obličej loktem a za chvíli tvrdě usnul. Mona si vlezla pod divan a pozorovala odtamtud matčiny nohy za stolem, jednu měla přehozenou přes druhou a freneticky s ní pohupovala. Otec neklidně oddychoval, občas zlehka zachrápal. Obě nohy zmrzly v pohybu, když se ozvalo zabušení na dveře. Objevily se další čtyři páry bot, byly všechny stejné a špinavé a měly tlusté podrážky.

Všechno se odehrálo beze slov, zvuk zápasu, dva páry bagančat vlekoucí jeden pár uprostřed, a za nimi další tři, slyšela dlouhý vzdech matky, znělo to jako nádech a výdech člověka, který právě zakouší nějakou zvláštní, dosud nepoznanou rozkoš. Domovní dveře zůstaly otevřené, takže se Mona dlouho do noci bála, že se jimi někdo vrátí, a neodvážila se ze svého úkrytu vylézt. Pozorovala pavouka, jak na spodku divanu tká sítě, a když se setmělo, usnula.

„Dobrý bože, ne teď,“ byla ta slova, která matka vydechla.