Intelektuálové se nenudí
Muži naproti skřípe konverzace v zubech. / Jako bys polykala technický překlad, jako bys jedla polívku z tagů.
Muži naproti skřípe konverzace v zubech. / Jako bys polykala technický překlad, jako bys jedla polívku z tagů.
Ten vlak se jmenuje Polonia.
Je to ten, ze kterého se pouze vystupuje, za rychlého šelestu
po zmuchlané noci, po slabém čaji z odřených dlaní.
Vystupujeme za chvilku. Chvilka může podlehnout změně
my uvnitř nemáme na výběr. Budoucnost? Blouzní
omezené možnosti přestupu. Chopin? Praha?
Víš, my jsme ti, co vyjdou s igelitkou na promenádu.
Necudně odhalujeme kotníky a nenamalované rty
nakousnuté i časem, i jiným. Musí se přeci něco nabídnout:
obložený chleba a studený řízek, svinutý v teple, zavinutý citlivě.
Jemně perlivou vodu. Chutná, jako by tři dny odstávala
za zamčenými dveřmi, jako by nesměle myslívala na ústup.
Těsně po tvém boku. Klaustrofobické erotično a to polosvětlo
nebo spíš pološero, zasloužený polosen, ve kterém řešíš nynější rébusy
plynoucí samým středem, zabírající ti pevninu: které barvy,
jaké látky, co se zežloutlými krajkami.
Jak nazývá se to místo, ve kterém jsi nastoupila.
A kolik ještě prosedíš, kolik ještě ažurových metrů.
První poločas zápasu komentují měkkým jazykem.
Naplňujeme se párou a chlebem, otékáme v očekávání
výsledků kalorické všednosti. Sledujeme, jak ostatním
rychle utíká čas. Intelektuálové se nenudí.
Druhý poločas komentují jazykem, ve kterém akcent
dopadá silněji a výzva je čím dál častější, roztržení obálky
dotek přes fólii. Mění naše jména.
Ponechává naše čísla.
Vytáhli jsme si kratší sirku, tudíž nepodpálíme les.
Naplněni párou a chlebem propadneme se do měkké země
která ubohým padá do očí a zbavuje blankytu.
Propadneme se, ale nevzdáme se našeho vysílače.
Nevzdáme se našeho vysílání
budeme se bránit celé jaro.
Hlasem plným i cizím, darovanému
do krku nekoukej
nezabodni špendlík do změklého patra.
Shromažďujeme zásoby chleba, vydechujeme páru.
Budeme se bránit. I kdyby to bylo tak, jak říkají
a není moře mezi nohama.
Těhotná žena je pauzou. To není pouhá náhoda.
Přechod na následující stranu.
Aniž bych užívala slova, oplývám detaily.
Čtyři rtěnky a osm zapalovačů.
Dvě stopy po kousnutí mezi listy knížky
kterou nenapíšu, protože byla za domácí úkol
vymyšlená na koleni.
Těhotná žena sbírá písek na černou hodinku
a střádá ho v mušlích. Přesypává čas.
Vypráví dům šeptem v pro mě tak nepohodlné pozici.
I
Spali v klubku vaty. V zimě zima
v létě vedro. Dress code: po uši zabalení.
Předlohy byly hotové už dřív
ty plastové formičky, ze kterých pili kávu s pískem
ačkoliv by měli spíš mléko a cucat si palce.
Formičky měly tvar želvy
zahrabávali je na pískovištích
po nocích běhali k hranicím čím dál menších států
nechávali se zlákat
káva protékala skrze prsty
foukali proti větru.
II
Polsko je střed lesa i pole kyselých jablek
z okna auta, v brzkém odpoledni.
Ve špinavých zemích je život šťastnější
zpívají tři sestry. Najdi čtyři rozdíly.
Na chodbách nesvítí světlo
takže nemusíme otevírat oči.
Skáčeme po schodech a pliveme pecky.
Mám v kapse slunce a umím se zastavit
úplně bez pohnutí. Úplně bez pohnutí
ztrácím svou vlastní vůni.
Linin, srpen 2010
V městských parcích mraky nečistých zvířat
co si to vlastně myslí. A pamatuješ, to tady bydlel
otec zahradník, který dával jména a dovolil jim růst.
Po anglicku vycházím ze záběru, pouze cíp sukně to zaválo
do staropanenského kouta. Ať všichni vědí, jak tiché je zátiší.
Jak odumírá tkáň a jak slunce mění barvy. Žloutneme.
V městských parcích a mraky už nečisté. Měsíc z nebe spadl
zlevnilo stříbro, udělalo se přehnaně jasno. To všechno je legální
říká pán v obleku, ode dneška budou konflikty už pouze vnitřní.
Ode dneška budeme hrdiny, u příjmení máme padající hvězdy.
Básně byly v češtině publikovány v časopise Psí víno.
Chtěla bych mluvit s akcentem.
Ať vědí, čím jsem si prošla
se zeleným sklíčkem v chodidle
vyznačuju trasu cizím.
Stávají se i takové věci –
včera vypadaly vlasy
dnes narostla prsa
uvnitř tvrdé pecky.
Chuť se ztrácí v překladu.
Tvary ještě rozeznávám.
Za nocí nakusuju konturu
až změkne, utečeme z hor
Držíš mě za ruku a jdeme na západ.
Nemám nic společného se sluncem.
V koruně z copánků jsi přítelem, nebo sokem?
Má to nějaký význam? Jdeme na západ.
Sedáme si vždy doprostřed, kvetoucí lípo, písmena netančí.
Písmena netančí, a přesto zůstáváme, a tentokrát řekneš
že jsou tu blízko domy, kde se dá jíst ze země, zatímco ve svém
bych se bála. O sebe víc, o tebe míň.
jako všechny ty blondýnky na nádražích
v srdci evropy paní pláče, evropa je malá
a paní pláče a jde po kolenou na procházku
protože nemá dům a nemá děti
které by i tak dostaly jména po cizích bozích
naši už nejsou, všechno je snědeno
můžou se odnést talíře po hořkých dnech
blíží se noční nevolnosti a vlhké stopy
tolik jazyků se nemůže plést
Transformer transformuje, zatímco naše krásné město drží pod napětím.
Žena, která neslaví Den vítězství, se bojí ohňostrojů.
Jako bys seděla na frontě, jako by tě za chvíli měli trefit.
A to je taky asymetrické, jako všechno.
Muži naproti skřípe konverzace v zubech.
Jako bys polykala technický překlad, jako bys jedla polívku z tagů.
Komunikace nemusí být krásná, dokonce ani v krásném městě.
Básně byly v češtině publikovány v Tvaru 2/2018.
Překlad Ondřej Zajac, redakce Jana Sieberová.
Tetuju si do sítnice tvůj úsměv a mé prsty uťukávají rytmus tvých kroků. Na srdci mám škraloup, ty mnoho vrásek. A přece jsou obě krásná.
Skrze mě znějí dlouho němé hlasy, / Hlasy generací otroků, co neberou konce, / Hlasy těch, co jdou za peníze, hlasy zrůd, / Hlasy nemocných a zoufajících a zlodějů a trpaslíků, / Hlasy koloběhu latence a růstu, / A hlasy vláken, která spojují hvězdy, a mateřských lůn a šťáv otců…