Rozhovor se Zdeňkem A. Emingerem

Můžeme se setkat i ve verších

Ptá se Olga Stehlíková
Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 4/2023

Zdeňku, čtu si ráda na vašem facebookovém profilu vaše příspěvky, ty básnické, ale zejména ty, kde se vymezujete vůči některým zkostnatělostem nebo absurditám v rámci katolické církve. Co tím sledujete? Čeho byste v tomto směru rád dosáhl, co by bylo uspokojivým výsledkem takové vaší práce?
Facebook je pro mě užitečnou platformou, kde dávám vědět svým přátelům a těm, kteří čtou mé texty, o své práci a o tom, co mě zajímá, co čtu, kam jedu a odkud se vracím. Je to nejjednodušší způsob, jak zůstat v kontaktu s lidmi, s nimiž se nemám šanci moc často vidět. Na Facebooku nevedu žádné diskuze, polemiky a snažím se zdržovat komentářů a všelijakých těch každodenních válek. Moje vize je vytvářet bezpečné místo, kde se budou čtenáři a přátelé cítit dobře.

Moje texty týkající se mé domovské římskokatolické církve a mého oboru, tedy teologie, jsou uveřejňovány v pestré směsici časopisů, od odborných po literárně-kulturní. Určité nástiny těchto článků nebo studií se objevují už na mém facebookovém profilu. Jde mi o to pozvat k přemýšlení a do diskuze ty, kteří se na mě coby teologa obracejí se svými otázkami nebo starostmi. Kupodivu se na mé zdi nikdo nehádá, spíš naopak. Nejde mi o mé uspokojení jako o radost, když mohu někomu pomoci v některých teologicko-duchovních tématech. Těch lidí je za pár let už dost na to, abych věděl, že to má smysl.

Co vám nejvíc v tomto smyslu vadí, co byste nejraději změnil, co by konečně mělo být odsunuto do historie působení církve na lidskou společnost?
Jsem orientován na italské prostředí, a to jak sekulární, tak církevní. Nemyslím si (a často o tom píšu a bývám za to kritizován), že by zásadním problémem v českém církevním a teologickém prostředí byly teologické či filosofické rozdíly nebo napětí mezi konzervatismem a liberálním pojetím křesťanství. Nejsou. Největší nesnáz spatřuji v tom, že spousta věcí včetně literatury, vědy, dobrého, inkluzivního vzdělávání či umění se stále ještě považuje za jakousi oželitelnou nadstavbu. Teologické a církevní prostředí někde dokonale převzalo manažerské pojetí práce včetně zacházení s lidmi. Místo služby, studia a evangelizace tu máme spíš duchovní firmy s.r.o.

Když jsem psal práci Teologie a kultura, snažil jsem se ukázat, jak kultura pramenící v pravoslavném, protestantském a katolickém prostředí ovlivňuje každodenní život. Nemyslím si, že by něco mělo být vyloženě odsunuto do minulosti. Z teologického pokladu, který jsme za poslední 2000 let nashromáždili, je i velmi fundovanému teologovi nebo teoložce známo jen minimum; a i to minimum je fantasticky bohaté. Do minulosti bych rád odkázal to samé, co papež František: klerikalismus, a tedy duchovní zneužívání moci, a to, čemu se říká „dvojkolejné křesťanství“, v němž duchovní mají neporovnatelně vyšší status než laikové, muži víc než ženy, dospělí víc než děti. Na de-klerikalizaci a ozdravění církve má největší vliv otevřená a tolerantní kultura, spolupracující s okolními zeměmi a světem, a fungující demokracie.

Ve vašem medailonu se lze dočíst, že jste křesťanský teolog vycházející z katolického prostředí, ovšem inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění. Příslušné univerzity jste také absolvoval, obě. Slyším v tom vaše vlastní slova: je to vaše sebedefinice? Co je v ní skryto?
Zabývám se teologií kultury z ortodoxního, katolického a protestantského pohledu. Ve všech třech okruzích, které se navíc prolínají, najdeme osobnosti, které toho pro osmyslnění duchovní podstaty kultury udělaly opravdu dost. A byli to právě teologové a teoložky, filosofové i politické osobnosti protestantské tradice v Evropě a Spojených státech, z jejichž života a díla odezírám. Abych jmenoval jen některé: Paul Tillich, Dietrich Bonhoeffer, Albert Schweitzer, v českém prostředí pak J. L. Hromádka, Jakub S. Trojan, Milan Balabán či Ladislav Hejdánek. Bez inspirace protestantským prostředím – u nás tím českobratrským – bych si připadal, že dýchám jen na jednu plíci.

Jak byste definoval teologii kultury, totiž své zaměření? Co jsou „obecně lidské otázky křesťanské etiky, kultury a umění“ dnes?
Mnozí moderní kulturologové a vědci začali zkoumat jednotlivé kultury a civilizační okruhy jako autonomní struktury, v nichž jsou duchovní proudy a inspirace (křesťanské, židovské, muslimské či buddhistické) jen jednou složkou celého kulturního života. Pro mne jako teologa a křesťana je kultura jediným a jedinečným místem, které jako lidé vytváříme a do kterého můžeme zvát Boha, aby se do jemných struktur kulturního života vtělil, jinak řečeno inkulturoval. Jsou dvě „místa“, kde Bůh toto vtělení může realizovat. Jedním je kultura, druhým lidské srdce. Na obě místa má rozhodující vliv náš vztah k etice a umění, které je pro mě svébytným výrazem lidského volání a tázání, včetně volání po Bohu. Křesťan je jako správce Božího stvoření povinen se starat o místo, které mu bylo dáno k opatrování, i kdyby to měl být jen kousek země kolem domu, kde žije.

Jak jinak se nyní snažíte působit na veřejnost, kam směřují vaše tvůrčí i jiné aktivity?
V posledních letech, kdy už tolik nepřednáším, tvoří jádro mého působení knihy, které se týkají křesťansky orientovaného exilu po roce 1948. Jelikož jsem měl možnost některé osobnosti katolického exilu v Itálii poznat, snažím se prostřednictvím monografií a studií seznámit čtenáře se světem, který u nás před r. 1989 oficiálně neexistoval. Katolický exil v Itálii měl silné pouto také s uměleckým světem a se světem slova, na což dbali a celý život realizovali lidé, jako například Alexander Heidler, Petr Ovečka, Karel Skalický, Tomáš Špidlík, kardinál Josef Beran po příchodu do exilu, Karel Vrána nebo Vladimír Boublík. Ten sice nepsal básně ani nemaloval, ale po svém etablování na Papežské Lateránské univerzitě převzal nedělní bohoslužby pro umělce (zvláště Italy), které se konaly na výjimečných místech v Římě i jinde v Itálii – ve starobylých kostelech či v katakombách. Momentálně to vychází tak na dvě až tři knihy ročně, které se týkají historie exilu nebo korespondence. Pokud to půjde, rád bych v tom pokračoval.

Jak z pohledu teologa vnímáte současnou sekulární kulturu – co z ní je pro vás jako křesťana přínosné a čím naopak může křesťanství obohatit současnou kulturu?
I přes někdy spravedlivé naříkání, jak jde do oblasti kultury a umění málo peněz, a to zvláště pro začínající a nadané tvůrce (a ano, jde), je pro mě klíčový rozměr svobodné společnosti. Její demokratická kondice je sice stále trochu nemocná, ale přesto nabízí a vytváří možnosti, které naši rodiče a prarodiče neměli a mohli si o nich dát jen snít. A co se týče křesťanství a jeho vztahu k sekulární společnosti a kultuře. Kdokoliv, kdo se svobodně a vědomě pustí do jakéhokoliv dobrého díla, dříve nebo později natrefí na náboženské otázky. Bůh se totiž z lidských srdcí úplně vyhnat nedá. Církev by neměla investovat čas, energii a prostředky jen do oprav rozpadajících se budov, ale hlavně do lidí, kteří mají talent a chuť se vzdělávat, tvořit, sloužit a pokoušet se měnit svět k lepšímu, a to bez důrazu na jejich víru, spiritualitu nebo postavení, v němž žijí.

Existuje ve světě cosi jako novodobá, moderní křesťanská poezie či obecně literatura? Mají taková díla nějaké společné rysy, související např. na jedné straně s příklonem ke konzervativismu, a na druhé straně s vymezováním se vůči němu?
Existuje. A právě na rozdílu mezi zeměmi za bývalou železnou oponou a zeměmi Západu lze nejlépe vidět tu propast, kterou je třeba přemostit. Spousta skvělých lidí u nás se o to po léta úspěšně pokouší. Moji západní přátelé, ačkoliv si někdy udržují vůči církvím odstup, nebyli nikdy tak masivně postiženi státním ateismem jako my, resp. spíš naši rodiče a skrze ně my. Proto u básníků, prozaiků, dramatiků a výtvarníků všeho druhu najdeme třeba v Rakousku nebo Itálii neporovnatelně víc metafyzických témat a náboženského a filosofického předporozumění. Jak známo, třeba Bohuslav Reynek byl ve své účasti na církevnímu životu spíš plachý a po smrti své ženy Suzanne Renaud do kostela už moc nechodil. Přesto to byl básník mimořádných duchovních hloubek. Asi největší množství křesťansky orientované poezie nacházím v americké kultuře.

Neznám nikoho, kdo by byl krajně konzervativně křesťansky orientovaný a psal poezii, ani u nás, ani v Itálii. Třebas takový Erri De Luca, kterého by jen těžko někdo označil za křesťanského básníka, anebo třeba Pier Paolo Pasolini – básník, jsou pro mě autory, kteří v mém vnímání skvěle pochopili, jaké je jádro Kristova vykupitelského příběhu. Čeští básníci a spisovatelé křesťanského zaměření, které znám, jsou stoupenci spirituálního okruhu papeže Františka. Nikdo z nich nevzdychá po starých dobrých předkoncilních časech.

Jak podle vás dnes u nás vypadá proud tzv. „katolické poezie“ – existuje, působí? Jak vidíte současnou duchovní, zejména básnickou tvorbou – je nutně podmíněná osobním přesvědčením autora, je nezbytné z ní poznat, jakého je vyznání či zda nějakého? Chci říct, je možné pro hluboce věřícího člověka psát poezii nezávislou na Bohu?
Básníci a básnířky, kteří ohmatávají křesťanská duchovní témata, u nás jsou. Mám zkušenost, že někteří lidé v zasvěcených povoláních, řeholníci nebo řeholnice, píšou poezii, ale neodváží se s ní jít na veřejnost. Myslím si, že i řada kněží a kazatelů a kazatelek různých církví mají při své každodenní práci se slovem blízko k poezii. Vydat sbírku poezie dnes není problém. Problém je spíš čtenářská obec, která bude u takto zaměřené poezie maličká. Zvláště u kněží a kazatelů narozených před druhou světovou válkou, které jsem poznal jako staré pány, jsem viděl, s jakou samozřejmostí citovali ve svých kázáních z krásné literatury. To dneska postrádám.

Připomínám si dílo českobudějovického výtvarníka Romana Brichcína, který je praktikující katolík. Jeho obrazy mají jak duchovní tématiku s jasným poutem ke křesťanství, ale najdeme u něj i obrazy a kresby, které jsou tematicky spíš univerzální. Mám za to – a tady mluvím i o sobě –, že podobné je to i v poezii těch, pro které není víra, křesťanství a církev jen jakýmsi sociálním a statusovým symbolem nebo dokonce kariérním výtahem. Teologická tradice připomíná vnitřní spojitost dobra, krásy a spravedlnosti. Část, možná větší část mé poezie má blízko k přírodnímu světu. Krása, ke které jsem pozván, je pro mě synonymem Boží krásy. Mé básně jsou v tomto ohledu vlastně jakousi modlitbou za harmonii a smíření, která je závislá na jedné podstatné věci – na lásce. Pokud čtenář porozumí tomu, jak já rozumím lásce, můžeme se velmi dobře setkat i ve verších, v nichž spolu s urousaným beránkem nebo akvamarínovými delfíny kráčí Ježíš do Emauz.

Jak je mezi komunitou věřících, nebo i duchovních, ostatně, lze-li to takto říct, přijímána a čtena současná (česká) poezie?
Jak jsem již řekl, svou poezii i mnohé jiné básně chápu jako svého druhu modlitbu. Velká část křesťanských písní, žalmů a hymnů jsou nádherné básně. A modlitby, které člověk slyší v liturgickém kánonu katolické bohoslužby, mají podle mého mínění k poezii blízko. Kdo má potřebu se modlit, prosit a hledat i prostřednictvím církví odpovědi na své otázky, nemůže přirozeně minout ani tento druh poezie. Václav Černý kdysi napsal, že „největší básní všech dob je Otčenáš“. Domnívám se, že čeští křesťané poezii čtou, ale spíš tu starší, předválečnou a překladovou. Poezie dnešních autorů nemá v českém katolickém provozu žádné místo ani vliv. Upřímně: česká katolická církev nepotřebuje ani nepodporuje teology a teoložky, tak proč by dávala příležitost básníkům nebo mladým výtvarníkům? Přeji si, aby se současné umění stalo součástí církevního života na všech úrovních.

Inspiruje vás nějaký současný český křesťanský myslitel nebo umělec či učenec?
Ano. Jsem vděčný za svého přítele, česko-římského teologa Karla Skalického, který po útěku do Itálie v r. 1956 prožil v Římě téměř 40 let. Jeho vztah ke slovu coby teologa, spisovatele, redaktora, kazatele a také básníka mně mnohému naučil. Zároveň mi pomáhá propojit v sobě můj vztah k českému a italskému prostředí. Také proto, že se věnuji teologii umění, mě obohatilo dílo již zmíněného výtvarníka Romana Brichcína. Moc rád sleduji fotografie Niky Brunové, což je českobudějovická fotografka s křesťanským porozuměním. Těší mě básně Adama Borziče, Anny Gažiové či Marka Jana Vilímka. Nenechám si ujít příležitost přečíst si knihu od Pavla Hoška, Daniely Hodrové, Ladislava Heryána či Václava Vokolka.

Máte dojem, že to mají složité, že jsou málo slyšeni či respektováni, ve srovnání např. s dobou po převratu, která byla návratem ke křesťanské spiritualitě u nás?
Myslím si, že jsou na tom obecně mnohem lépe než dříve. Výtvarník hovoří univerzálním jazykem a jeho dílo je přístupné i lidem z jiných jazykových okruhů. Pochopitelně jiná věc je se prosadit nebo dokonce uměním uživit. I za časů první republiky, která měla mnoho silných křesťanských společenství a osobností s přesahem do evropských souřadnic, byl vliv křesťansky orientované inteligence na společnost jen dílčí. Mám-li mluvit za sebe, je okruh těch, kteří sledují to, co dělám, nesouměřitelně větší, než jsem si kdy dokázal představit. Asi deset let jsem spolupracoval s náboženskou redakcí České televize. Tam jsem si na „tvrdých datech sledovanosti“ uvědomil, že určitými formami mohu oslovit jen drobnou část posluchačů. Ale přesto to byly desetitisíce lidí. Byl jsem za to vděčný.

Je možné prostřednictvím literatury předat dnešním asi mladým lidem jakékoli myšlenky ze světa vnímaného jako tradicionalistický?
To neumím posoudit. Když jsem chodil na střední školu, viděl jsem, že knihy čte jen pár spolužaček ve třídě. Na svých nedávno dospělých synovcích zase vidím, že učíst větší penzum textu je dnes pro mnoho lidí nesnadné, až nemožné. Když píšu básně, a tedy otiskuju na papír to, co se ve mně narodilo, tak i když jsem schopný napsat rozsáhlou skladbu, vždycky mi z toho vyjde báseň o pěti, nejvýše o deseti slokách po třech strofách. Ze svých přednášek vím, jak obtížné je zaujmout tím, co je staré třeba jen padesát let a pro ně vlastně synonymem pravěku.

Mění v tom něco například progresivní osobnost papeže Františka? Mimochodem, jednou z vašich knih je také Teologie a kultura, kde jste se věnoval úvahám papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI.
Děkuji za tu otázku. Myslím si, že 20. století mělo velké štěstí na papeže. Byly to osobnosti žijící v nejkrvavějším století dějin, které byly povolány, aby touto dobou provedly církev pokud možno bez smrtelných šrámů. Papež František, ale částečně už Benedikt XVI. a Jan Pavel II., mohli díky rozhlasu, televizi a později internetu začít oslovovat lidi skutečně globálně. Teprve Pavel VI. a nejvíc Karol Wojtyła začali cestovat po světě a i v kulturní oblasti ukazovat, že vedle řecko-latinské kultury existují i jiná kulturní společenství, která přijala křesťanství, a tím ho pro celou obecnou církev něčím obohatila. Karol Wojtyła byl básník, Josef Ratzinger učenec, a oba přemýšleli nad smyslem uměleckého, nejen sakrálního díla. Jan Pavel II. napsal kromě jiného i svůj slavný Dopis umělcům, Benedikt XVI. vyslovil zajímavé myšlenky o univerzálnosti kultury založené na hledání pravdy. Papežství má v době absolutního on-line jinou podobu než třeba za Pia IX. Mnoho mých přátel, kteří jinak o církev ani nezavadí, čte pravidelně či nepravidelně papežovy texty a oceňují jeho vystupování a témata, u kterých obvykle obrušuje hrany a snaží se ukázat, že víra, to není kostel ani náboženský folklor, ale na prvním místě poznání lásky jako vycházení ze sebe samého. Jsem přesvědčený, že pro řadu lidí je František „tím známým, pohodovým chlapíkem z obrazovky“, který jim rozumí a nedělá za sebe poloboha. Není to zázrak, že se někdo takový vůbec stal papežem?

Je to velmi intimní otázka, ale jaký byl váš osobní duchovní vývoj, jak se posouvalo vaše přesvědčení během Vašeho života, můžete-li odpovědět?
Vyrostl jsem v rodině, kde si živou víru uchovala moje maminka. Já i moje sestra jsme měli i ve věcech víry svobodu. I když jsem před r. 1989 žil jen chvíli, vzpomínám si, jak pro moje vrstevníky a učitele ve škole byla víra, náboženství a kostel něčím zcela mimo realitu, třebaže jsme se z oken školy dívali na jeden z nejkrásnějších barokních kostelů v zemi. Na střední škole jsem jako teenager ve třídě s dvěma chlapci a 28 děvčaty mohl naprosto svobodně číst, hovořit a bavit se o čemkoliv včetně víry a nebýt u toho za blázna. Poznal jsem tehdy opravdu svatého kněze, Antonína Hýžu, který měl velký vliv na moje směřování. Zasadit víru do konkrétního životního rámce mi však pomohli až ti, kteří se postupně vraceli z exilu. Nikdy jsem nebyl misijní, přesvědčovací typ křesťana. Z titulu své profese vyhledávám zajímavé sakrální stavby a posvátná znamení v krajině, kde se občas potkám s lidmi, kteří tak jako já vyznávají a žijí jakési tiché, nevýbojné křesťanství. Nikdy jsem nepotřeboval šermovat před druhými teologickými poučkami, dogmaty a katechismem. Snažím se tím, co dělám, ukazovat na toho, který nás svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním pozval milovat – Boha a člověka.

Lidé navrátivší se z exilu mě inspirovali v tom, abych se na osobnosti hierarchické církve nedíval nutně jako na ikony odtržené od běžného světa. To mě osvobodilo od těch zvláštních projevů submisivity, které jsou v mé církvi stále živé. Často si připomínám slova filosofky Edity Stein, pozdější karmelitky Terezie Benedikty od Kříže, která řekla: „A věřte mi ještě toto: lidé, o nichž píšete, že vám bylo dovoleno je poznat a o kterých se vám zdá, že se přibližují ideálu dokonalého křesťana, jsou právě tak ubozí, sami sebou právě tak nejistí jako vy, když se na ně podíváme zevnitř.“

Co vás fascinuje na literatuře, jakou si vybíráte pro četbu či poučení? Jakou poezii rád čtete, s kým ji sdílíte, jaké texty rád recenzujete, například pro Tvar nebo Host?
Asi tak jako každý čtenář, lektor a recenzent mám dnes výhodu, že si mohu vybírat, co budu číst a o čem budu psát. Moje slova míří ke čtenáři a snad – občas – i k autorovi. Snažím se vybírat ty tvůrce, jejichž dílo umí v téhle ne úplně jednoduché době čtenáře v něčem osvobodit, potěšit a dodat naději. Třeba do Katolického týdeníku si rád vybírám knihy, jejichž autoři dokázali přetlumočit teologické poznání do srozumitelného jazyku 21. století. Téměř vždycky to jsou tituly, o které akademická teologická sféra nestojí nebo je považuje za méněcenné.

Připravil jsem kdysi k vydání česko-anglický text Jeffersovy Pastýřky putující k dubnu. Miluju Jeffersovu poezii, prózu, dopisy – to vše v kongeniálním překladu Kamila Bednáře. Dřív jsem dost četl ruskou literaturu, zvlášť poezii a nejvíc Sergeje Jesenina. V teologické oblasti se dodnes vracím k Vladimiru Solovjovovi, Nikolaji Berďajevovi, Pavlu Florenskému či Alexandru Meňovi. Studoval jsem nějaký čas klasickou filologii, a tak mám rád antickou poezii, dramata, historické knihy a patristickou literaturu prvních století po Kristu. Často jsem jezdíval do kraje kolem Staré a Nové Říše, takže knihy Dobrého díla Josefa Floriana a pochopitelně Otokar Březina, kterého čtu pravidelně a rád z jeho veršů cituji. A pak samozřejmě italskou poezii, jen namátkou někteří autoři: třeba již zmíněný Pasolini, Giuseppe Ungaretti, Erri De Luca, Eugenio Montale či tragicky zemřelá Antonia Pozzi. Z Pasoliniho poezie a z veršů Antonie Pozzi občas něco přeložím.

Jak byste popsal svůj osobní básnický vývoj, pokud se zaměřím na texty psané na váš FB profil, protože jiné neznám? Jsou?
Ukázku mé poezie přinesl kdysi Tvar a jiné časopisy. Za léta se mi nashromáždila kupa básní, které by řada čtenářů, co mi píší, rádi viděli v knižním vydání. Pro knihy mapující křesťanský exil sháním jako editor také finanční prostředky na vydání. To mě dost vyčerpává, abych se o tom samé snažil ještě pro svoji poezii. Mám zásadu, že editor či redaktor, který z textu dělá knihu-bytost, si zaslouží dobré ohodnocení. Nechtěl bych, aby moje kniha byla dělána na koleni. Mám rád ten tvůrčí proces a spokojenost všech, kteří na knize pracují. Krátce řečeno: většina mé poezie je dostupná na mém facebookovém profilu a v mém archivu.

Už jako školák jsem se účastnil různých recitačních soutěží a vcelku dost jsem četl všechno, co se tehdy dalo vypůjčit v knihovně. Básně jsem začal zaznamenávat tak někdy na střední škole, ale nejvíc jich vzniklo až tehdy, kdy jsem se začal stávat teologem. Literární historik Jaroslav Med, kterého jsem měl moc rád, mě třeba na Charlesi Péguym nebo Bohuslavu Renykovi ukázal, že i velká, nádherná báseň může být jednoduchá a prostá. A v tom je můj vývoj asi nejvíce patrný: básně nevymýšlet, ale dávat na papír jako otisk toho, co se ve mně či jinde událo a k čemu jsem byl jako pozorovatel tajemným způsobem pozván.

Jste milovník silniční cyklistiky. Přiblížíte nám tento svůj svět, který se občas u nás záhadně propojuje se světem literárním, například v osobě básníka Ondřeje Buddeuse a jeho přátel a kolegů?
Pocházím ze sokolské rodiny. V Plzni se nachází Emingerova ulice, což je ulice pojmenovaná po mém pradědečkovi Antonínu Emingerovi, který byl mimo jiné dlouholetým sokolským činovníkem. Sport mě provází celý život; a ze všech těch disciplín jsem nakonec zůstal u silniční cyklistiky (v zimě u cyklokrosu) a u běhu. Nechci to téma příliš spiritualizovat, ale kolo mě dostalo do míst a k lidem, které bych nikdy nepotkal. Nesejde na tom, jestli jedu pět hodin nebo dvacet minut. Vždycky je to výjimečný čas prožitku osobní svobody, kdy mohu přemýšlet nad tím, co potřebuje ticho. Už nevyhledávám tréninkové party ani peloton. A jsem moc vděčný, že část roku mohu jezdit v nejkrásnější krajině, kterou jsem kdy poznal.

Jste editorem knihy Korespondence teologa a kněze Vladimíra Boublíka. Čím vším vás jeho pozoruhodná osobnost zaujala, proč je ta korespondence čtenářsky podstatná a měla být vydána?
Před rokem jsme dali dohromady dochovanou korespondenci Karla Skalického a filosofa a jeho přítele z exilu Erazima Koháka nazvanou Tvůj in Xto. Už při přípravných pracích bylo jasné, že by bylo dobré zpracovat větší část archivu Karla Skalického i jiných osobností. Najdeme v nich dopisy, např. s filosofem Karlem Vránou, Tomášem Špidlíkem, kardinálem Beranem, Ivanem Jelínkem, Pavlem Tigridem, Anastázem Opaskem, Jiřím Pelikánem, Karlem Krylem, Ivanem Medkem, Vilémem Prečanem, Janem Pavlem II. nebo Karlem Schwarzenbergem.

Vladimír Boublík byl obyčejný kluk z Mokrosuk u Sušice, který se chtěl stát i na přání své matky katolickým knězem. Po gymnáziu a krátké anabázi na budějovické teologii se přes komunistický kriminál a vojnu u PTP dostal po dramatickém útěku z vojenské vazby do Říma. Stal se teologem a posléze profesorem a děkanem teologické fakulty Lateránu. Zemřel v r. 1974 při návštěvě své maminky doma a je pohřben na venkovském hřbitově ve Zbynicích. Jeho dílo a katedru na Lateránu převzal můj přítel Karel Skalický, který se pak zasadil o přeložení a vydání jeho italských knih.

Boublík byl teolog hlubokého záběru, člověk, který byl k teologickému myšlení nadán i díky své velké citlivosti a tomu, co všechno prožil (kněžský seminář doma a v Římě, ztráta otce, lásky, vojna, kriminál, útěk a i velká bída a chatrné zdraví). Boublík byl v mnoha ohledech solitér a katolickým knězem se stal jen tak tak. Měl však velké štěstí. Po necelých dvou letech kaplanského působení v Jižních Tyrolích si ho vyžádal zpátky do Říma jeho učitel, rektor Lateránu Antonio Piolanti. A tak Boublík začal úplně nový život. Postupně se odtáhl od českého exilového prostředí, které mu nevyhovovalo pro různé hádky, třenice a polemiky, a zcela vrostl do římského prostředí. Vedl však bohatou korespondenci s domovem, po kterém toužil tak, že z toho byl až nemocný, i když věděl, že se domů asi nikdy nevrátí. V jeho životě měla důležité místo také doktorka Monica Schreier, sudetská Němka odsunutá po válce do Bavor, sirotek, s níž se poznal v r. 1962 a která s ním začala v r. 1968 v Římě (a se svojí pratetou, která se jí ujala) žít až do jeho smrti. Představte si tu situaci: jeden z nejvýše etablovaných římských teologů, jehož nadřízeným byl rektor a papež Pavel VI., římskokatolický kněz, spisovatel a pedagog, který měl na starosti vzdělání stovek budoucích kněží a řeholníků. A přesto s ním žije vzdělaná a krásná žena, po jejímž boku vlastně napsal – kromě dodnes nepřeložené disertace – většinu svého teologického díla… Něco ze vztahu mezi Boublíkem a Monikou Schreier může čtenář najít v knize jejich intimní korespondence Teolog Vladimír Boublík ve svých dopisech Monice, kterou chceme letos vydat v druhém, upraveném vydání.

Boublíkovy dopisy a dílo představují zajímavý osud člověka, který byl povolán k velkému dílu a ke krátkému životu – dožil se 46 let. Mnohé z jeho postojů dnes zastává papež František a lidé jeho spirituálního okruhu. Spolu s Josefem Zvěřinou, Otou Mádrem, Tomášem Špidlíkem a Karlem Skalickým patří k nevýraznějším evropským teologům 20. století.

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Olga Stehlíková

    (1977) vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FFUK v Praze a publicistiku na VOŠP v Praze. Působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. Byla editorkou literární revue Pandora ...
    Profil
  • Zdeněk A. Eminger

    (1978) je křesťanský teolog vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění. Ve svých odborných i esejistických pojednáních, článcích a promluvách se soustředí na obecně lidské ...
    Profil

Souvisí

  • Petr HruškaSpatřil jsem svou tvář

    Existenciální plavba Petra Hrušky

    Reflektuje Olga Stehlíková

    Síla této básnické sbírky je také v její skryté reflexivnosti, novinářská deskriptivnost není „autorsky komentována“ (vše je přítomno přímo v popisech samých) – je zpracovávána samotným médiem básně, totiž přesnou a nesmírně naléhavou obrazností, sugestivní vizualitou, senzualitou obecně, přitom za zachování podivuhodně věcného sdělení.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 6/2023
  • Milan DěžinskýŠestý prst

    Na prahu lesa

    Reflektuje Olga Stehlíková

    Prst, ruka-větev, ústa-slova a cit, srdce-život – to jsou tělesné součástky, které Milan Děžinský jako výrazné symboly v této knize často povolává.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 10/2022