Nocleh
tiráky řvaly jak hladová
noční zvěř
volala jsi na mne cenu
pokoje pro dva
chlápek od pumpy
kostnatý nevyspáním
nás pak vedl po strmém schodišti
Berlín Krakov Terst všechno
bylo za náma
nikdy jsem neviděl
tak úzký pokoj
když jsme se chtěli otočit
museli jsme se obejmout

(Auta vjíždějí do lodí)

Bota
Sundej tu botu.
Poslední dětské číslo.
Na lepidlu návod
výsměšně malým písmem,
budeš ho muset přečíst ty.
Skloněni
nad zasviněnou mokrou botou.
Zdrsníme povrch pryže,
necháme v prasklině pracovat chemický proces.
Uvědom si,
že i naše těla jsou z kyslíku a uhlíku
pradávných hvězd.
Dalekých, osamocených hvězd.
Mluvíš o mamince.
Tak polož prst na smyčku,
slepenou podrážku stáhneme tkanicemi.
Svištící noc,
bláznivě svázaná bota.
Poslední dětské číslo.

(Darmata)

Poslyš
Musíš něco jíst.
Aspoň sousto.
Tak si ruku chytni rukou.
Počkej, vylovím mrkev.
Kouřící mrkev úplně září v tomhle chlívu.
Tady to kolečko.
Tak zatáhneme závěs.
Tak ne.
Volají tam po spravedlivějším světě.
Lidstvo, přece.
Počkej, utřu to.
I nebe je špinavé jak voda z nádobí, prosim tě.
Trošičku se nadzvedni.
Počkej, budeš se divit.
Kolečko mrkve.

(Nikde není řečeno)

Štěkot
Matka se dívá,
jak syn zase napodobuje retrívra.
On má sedmadvacet,
ona pětačtyřicet,
oba na světě až po uši.
Zkusili ledacos,
většinou přes inzeráty a přes doktory.
Oba patrně věřící.
Oba pravidelně v tom nonstopu,
skuteční jako hák
krásy.
Syn zapřený o stůl,
matka nehybně naslouchající,
kam až tu doléhá
štěkot retrívra.

(Darmata)

Co ještě chci
Ve zprávách se oběsila
polská školačka.

Nemohu se tam dostat
přes další přicházející zprávy,
abych ji objal v kolenou.
A
malinko pozdvihnul.

(Auta vjíždějí do lodí)

Uvidíš
Otoč se
kde jsi včera spal
a uvidíš naprostou dočasnost
tenkou mršinu deky
zmačkané působiště
vodu v hrnku zlověstně starou
uvidíš jak jsi se snažil
být
a přečkat
jak s tebou v jednu chvíli
hodil sen
jak se do všech stran
od tvého ležení
celou dobu rozbíhala pustina
jak jsi se vyhrabal
a znovu stanul
proti strašlivé rychlosti světla

(Nikde není řečeno)

Škrábnutí
Jak můžeš takhle čistě zpívat
tak pozdě?
Mezi zběsile vystřílenými nábojnicemi
lahví.
Mezi psisky na dlouhých nohách
a igelitovými cáry
skoro stejně rychlými.
Mezi černými zmijemi
zahozených pneumatik.

Slušní lidé zaspávají zkázu.
Zas zpíváš,
tak jednoduše,
jako když se škrábnutím poznává hematit.
Za chvíli
se pozdě přesype v brzy
a pak nebude už slyšet nic
ve vstávajícím jeku
hromadění.

(Darmata)

Ryzce
Nebylo nic
jen čmáranice holých keřů
na okraji lesa
a smetí sýkor
a hrozivé bílé světlo odpoledne
jak po dokončení světa
Potom našla
prvního ryzce
oranžovou skvrnu ve stáří trávy
a druhou
potom našel i on
potom nacházeli už pořád
pod čmáranicemi keřů
vyskakovaly skvrny
rozbíhaly se svědivě
kamkoliv hnuli pohledem
nestačili sbírat
Stáli
v dokončeném světě
sežehnuti oranžovým nadbytkem
podzimních ryzců

(Auta vjíždějí do lodí)

Škrt
Chtěl jsem dokončit.
Chtěl jsem to všechno nějak mít,
nezůstat dlužen,
dobře uzavřít věci.
Projít to všechno znovu,
kde zůstaly chyby,
prázdná a neúplná místa,
křivdy.
Chtěl jsem to všechno nějak opravit,
doplnit, vysvětlit.
Kočka sála noc škvírou v okně.
Chtěl jsem se dostat do konce,
aby to mohlo dopadnout
a abych věděl jak.
Než jsem uviděl svou ženu,
jenom spící,
uvláčenou hádkami a doufáním,
jednu ruku položenou na hrudi
jak bílý škrt.

(Darmata)