DSC00042
Josef Straka

Tři variace na prázdné město

Skoro všude prázdné ulice. Někde světla, jinde jdoucí postava. Město je v tomto několikaměsíčním šeru jen tušené. Jako by nebylo, ale je. Poslední hospoda, spíše bar, který ještě svítí.

Beletrie – Próza
revue Ravt 16/2020

Kus žvance

Celé to dění kolem, způsobné, hezky vyvedené, napodobuje už nějaký ten čas hlasy odumřelého ticha. Pár ťuknutí, přejetí prsty po klávesnici – pohodarock a hladící pop. Práce tak stále napůl domluvená, nespočet souborů a vyplňování kolonek. Vkládání, ukládání a stahování a celé to opakovat nejmíň desetkrát. Vícečas a vícepráce připepřená občas frenetickým výkonem, osolená lehce povlávající nudou. Rozdílnost, která se nápadně pěstuje v poloprázdných polobarech či polobistrech, lehce po francouzsku, ale ne zas moc, abychom nebyli tak úzkoprsí. Jakože jsme. Vydáváme to za progresivitu, a jakože nové nápady a jakože ještě kreativní. Časy začínající v kalendáři „dvojkou“ jsou už takové. Nehrajeme si na historii, ta na nás tu a tam vykoukne ze zpráv či titulků, ale jinak tak nějak plošně – ode dne ke dni.  Dobře načančaná svobodná nuda.  Už skoro dvacet let tu máme tu nejsvobodnější nudu a hodláme v tom, zdá se, pokračovat. Rok je skoro stejný jako ten předchozí, ještě že se vše zlepšuje, takové ty chytřejší aplikace našich životů. Ty nás dovedou i navigacemi do jistých restaurantů, které jsme si někde označili jako Kus žvance.  Žvanec je nádherně označen cenou, a k tomu sebevědomá obsluha, tedy vše jak má být. Hosté tu jsou přece pro nás, ale oni rádi, naučili se to ve specializovaných kurzech, ale předstírají, že je to naopak. Žvancem nazývají i bramborový salát v krabičce, s jedním rohlíkem za vymazlenou cenu. Lidé se totiž musí naučit ocenit kvalitu, a když ne, tak je k tomu, samozřejmě nenásilně, donutíme. Stále je totiž v těch našich „developerských“ hlavách dost té obyčejnosti a všednosti. Jen to všechno správně zazipovat a poslat. A my, ale myslíme jen ty, co ví, tuší, že to tak nějak má být. Učíme se novým pořádkům a stále více nás uchvacují jisté rozkazy, neznatelně a je v tom vlastně celý marketing. To záhadné slovo, které smrdělo už před lety, ale pořád jej používáme. Nelze se mu vysmívat plně, kdo ví, kdo co na nás použije a jak, v tom postpřítomném čase roku například 24. Sedíme tedy v restauraci, která se nám tak trochu nezdá, ale co dělat, když široko daleko nic jiného, takto vybraného, není. Servíři jsou lehce namyšlení, mnohem víc než jejich ženské protějšky, protože oni na rozdíl od hostů ví, kdo je platí. Cenu jídel pak neznatelně, přesně v 15.04, navýší o deset korun, aby si toho nikdo nevšiml. Samozřejmě, že občas někdo ano, ale bojí se doslova „ceknout“, když je to tady tak vyšperkované, vydyzajnované a vymóděné. A ten velký číšník naproti se tváří zrovna tak. Možná, že už tě stejně odhadli a to tak, že příště budeš raději „loupat“ bagetu s kuřecími krutony u vedlejšího minikrámku. Vlastně to umíme pěkně znepříjemnit lidem, co sem nepatří, ale šikovně, aby si host nestěžoval, ale také aby nás už svou přítomností neobtěžoval příště. Umíme to skvěle, jsme proškoleni, doslova prokaučováni, jak vyhodit hosta s noblesou a ještě aby nám poděkoval. Sic dá menší dýško než jiní, ale dá. A tak to má být. Host je hezky vyhozen a ještě zaplatil. Byznys kvete a stálé návštěvníky opečováváme s láskou. Vždy, jak je to někdy úsměvné, ale ne, nesmíme se smát, nám skočí na nový burger nebo flanksteak, či českou kuchyni, ze které tu ale dnes zbyl už jen maďarský guláš. Polévku ano, i tu máme, minestrone s česnekovou příchutí. No, a pak už to jede. Segmentace společnosti, sociologický průzkum prováděný vrchním číšníkem nebo rovnou manažerem restaurace. Ten to má za chvíli „ro sortýrovaný“ do šesti skupin jako ve výzkumu veřejného mínění nebo stratifikace. Jen s jednou výjimkou.

Skupiny na dolním žebříčku okamžitě vyloučí a naznačí obsluhujícímu číšníkovi – chlapi jsou tvrdší, známá věc – aby se jich zbavil, rozumí se elegantně, tak aby odcházeli přinejmenším nenaštvaní, ale s jasným vzkazem, který si musí zapamatovat – vy už prosím do našeho „podniku“ nikdy. Nadávat mohou venku, to už nás ale nezajímá, a že to rozkřičí všude možně, stejně se scházejí jen se svou bublinou – a tu tady nechceme. Tedy „pardón“, nevidíme je tu rádi. Takže nám nechybějí, a zaměřujeme se jen na bohatší klientelu – trochu vedle je slovo klientelismus, ale to sem asi nepatří. Žijeme hezky ve společnosti různých developerů, kde se ale nic nevyvíjí, spíše zavinuje do sebe, nebo též do minula.  Nějaké to retro – vláda pevnější ruky a nohy a také trochu tupějších hlav. Samé takovéto „properties“ a „estates“ a nakonec peníze stejně někde zmizí, a žádá se půjčkou, příslibem o nové. Vybrat to pak neznatelně z lidí, ale aby si toho pokud možno nevšimli. Je to vlastně úžasné dobrodružství toho takzvaně nejpozdnějšího systému, který se ale nesmí moc pojmenovávat či jakkoliv nazývat, protože snad kritika, nebo co?

Z rukopisného textu
Peltaštat

 

Prázdné město

Skoro všude prázdné ulice. Někde světla, jinde jdoucí postava.  Město je v tomto několikaměsíčním šeru jen tušené. Jako by nebylo, ale je. Poslední hospoda, spíše bar, který ještě svítí. „Víno, pane…“, … „Dám si, děkuji…“ V tu chvíli nikdo nikde není.  Jen zde – lehce namyšlený barman, který protřepává cosi již notně přiopilému páru, mladíkovi v jakési „adidasové“ bundě či teplákovém úboru, kdo to může rozeznat, a jeho partnerce, před několika hodinami určitě hodně vyzývavé brunetce, ale teď je již notně unavená všemi těmi alkoholy a rozhovory, které vedla se svým druhem, ale i s jinými.  Poslední příchozí host usedá na kraj barového, zahnutého pultu. Hospoda, nebo spíše bar, má podobu šípu lodi, skoro jako na jednom obraze Edwarda Hoppera. V předtuše nouzového stavu, všech nouzových stavů, zde tráví čas osamělá trojice lidí a barman, který by chtěl již odejít, ale ví, že je to poslední večer před uzavřením hospod a barů, a tak je rád i za tyto tři podivné hosty. Asi přemýšlí, o budoucnosti svého baru, který před pár lety vybudoval, a teď mu hrozí obrovské ztráty. Náhle se opilý mladík dožaduje další dávky whisky, je mu jedno jaké, ale ať to „teče“, jak říká, a při tomto slově se oplzle dívá na svou partnerku. Ta už ale vůbec nic nevnímá, vypadá to tak, a evidentně v onu chvíli potřebuje na toaletu. Vzdaluje se, stejně jako zvuk jejích podpatků. Prochází kolem píšícího, zdá se jí tak, neboť si vytáhl zápisník a propisovací tužku a chce si cosi zapsat. Projde kolem něj za naprostého nezájmu, jako by tam ani nebyl, a byl tam vůbec? Je skoro půlnoc, respektive, deset minut do ní. Podle právě platných nařízení se má v půlnoci zavírat, a zítra prý v deset a pozítří v osm a potom? Dívka se vrací ze zadní místnosti a přichází k neznámému a lehce ho políbí. Všichni najednou ztichnou, tedy ticho bylo již předtím, ale teď je úplně jiné, skoro až hrozivé. Jako by všichni najednou ztuhli, jen ona nic neví. Následují pak pohlavky od jejího přítele, řev, naprosto neopodstatněný.  Píšící najednou neví, kam má hledět, je z čehosi obviňován, ví sice proč, ale za nic nemůže, tak proč, proboha? Nakonec žena kopne svého partnera do rozkroku a odchází. Číšník nepatrně zasahuje, ale vlastně neví jak, a je to na něm podstatně vidět. Žena bouchne dveřmi a vydá se napříč prázdným náměstím, ale tak aby ji bylo jednoznačně vidět.

Po chvilce, asi třicetivteřinovém naprostém tichu, se mladík rozeřve a chce udeřit barmana do tváře. Ten ale uhýbá a mužova ruka nebo spíš malíček, narazí na tvrdý ocelový pult. Mladík pak začne vyvádět mnohem víc, řve už teď bez ustání, a protože jeho stabilita není nejlepší, padá tváří na barovou stoličku. Naštěstí, v tom nejposlednějším okamžiku, pád zvládne, a zase si, skoro až způsobně na tuto stoličku sedne. Píšící neznámý najednou zmizel, tedy též do zadní místnosti, a když se z ní vrací, barman, ale ani mladík už tam nejsou. Stojí pak s připravenou peněženkou, ale nikdo nepřichází. Čeká tam skoro deset minut, když se objevuje barman. „ Omlouvám se, nalil bych Vám ještě, ale všechno se to dnes tak strašně zkomplikovalo“… „Nic se neděje, … stejně jsem chtěl už jít“. Podává mu bankovku, číšník mu pomalu vrací zpět. „Omlouvám se…“ šeptne ještě barman. „To nic“ a otevírá dveře směrem na náměstí. Hledá pak hotel, který zítra nebo už pozítří možná hotelem nikdy nebude, tedy aspoň ne na několik týdnů. Mrzí ho to, stejně jako celý večer, i když za nic nemůže. Opravdu za nic co se stalo tento večer nemůžu – jsou ještě slyšet jeho slova, když zahýbá na druhé náměstí, kde by měl být jeho hotel, nebo aspoň si myslí, že tam je.

Jistá, ale jen zpočátku, variace na text Mons z knihy Město Mons, z roku 2005, verze 2020

 

Studenobary

Doslova se provádějí setkání ve studenobarech. Přemoudřelá a někdy přechytračelá vyprávění o zkostnatělosti cen, a také jak jimi pohybovat – směrem nahoru. Úspěchy, které si připisujeme už jejich facebookovým zveřejněním. Posilování díky spolku přívrženců v aseptických prostorách rádoby oduševnělosti. Jsme tu sami pro sebe, uzavřeni v bohorovné harmonii, skoro se vším. Nic nás nemůžeme rozhodit, a také nás nic nerozhodí. Nabízíme neútulnost, kterou z kdovíjakého původu nazýváme útulnou. A snažíme se o tom přesvědčit jídelním nebo nápojovým lístkem, kdy jednu deci vína vyměníme za sdílení. Kdy jedna deci vína znamená skoro denní rozpočet pro asi třetinu zdejší populace. Najednou zas cítíme chlad. Prostupuje nás. Ale je to jiný chlad než v osmdesátých letech. Byl a je tu cítit v místnostech, kam jsme, jakože, měli a máme patřit. Začali jsme zas nějak bát, neznatelně. Jakési pokřivené hipsteriánství, rádoby chtěně úspěšných, a možná že i úspěšní jsou nebo budou. Vyfukují kouř hodně vysoko. Nikdy moc nezajedou za město, jsou v jakési pasti vymóděných kaváren, restaurací, barů a jejich hybridů. Neznají zóny venku- které jsou často zmatené, frustrované. Říkám, je nutné se tomu bránit, ale z nějakých důvodů mne usvědčují z nenávisti ke kapitalismu, jako by stále žili v modu 0 a 1. Jaksi se z toho neumíme vymanit. Něco na jedné straně, cosi na druhé. A je to stále vyšinutější. Extrémy asi přitahují, ale také čím dál tím víc děsí. Ukolébáni svobodou, aspoň tou, která panuje v prázdných vinokavárnách a novohospodách, ale jinak jsou tu pahýly, zbytky čehosi. Asi se cosi přehnalo, zdůrazňovali jsme svobodný moment až na jakousi sametovou mez, abychom ale tak nějak zapomněli- cosi jako soucit s druhými. Ne všichni. Spíše nepatrná menšina teď vlastně vládne nad nespolehlivou většinou, aspoň si to tak myslí, a říkají, že takto přeci demokracie vypadá. Malá menšina, asi několik procent, ovládá vše a ti ostatní se musí podřídit nebo v důsledku odejít. Někdy jen do více či méně vzdálených měst, aby jako: zaplatit nájem, hypotéku, náklady na život, a centra velkých měst prosím nechte jen těm, co na to mají. A k tomu se, jim přímo na míru, přizpůsobují kavárny a vinárny. Jen pro úspěšné, těm, co se za ně prohlašují, těm, co to tzv. „umí“. Ve sterilních klášterních kobkách dříve undergroundových hospůdek a barů dnes honí malé víno z jedné strany na druhou a říkají, že jako sukces. A tvrdí, že právě toto je svoboda a demokracie a že ti, co jsou nepřátelé těchto novobarů jsou vlastně nepřátelé svobody. Nepřátelé rockových klubů, kteří hrají ty stejné rockové šlágry už třicet let, stále ten stejný repertuár. Zdá se, že jsme někde ustrnuli, v něčem co je nebetyčně lepší než na začátku listopadu roku 89, ale v tom už chceme zůstat a neměnit se a to za žádnou cenu.

Z rukopisného textu Peltaštat

Chviličku.
Načítá se.
  • Josef Straka

    (1972), básník a prozaik, organizátor literárního života. Je autor dvou básnických sbírek a… jiné časy (G Tisk, Liberec) a Proč. (edice Tvary, TVAR, Praha), které vydal v devadesátých letech, a čtyř ...
    Profil

Souvisí

  • Josef Straka

    Peltaštat

    Vykřikujeme cosi, nebo jen vyjekneme v možném vzdoru nebo touze se k čemusi přiklonit nebo naopak naznačit odstup nebo odklon.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 9/2019
  • Josef StrakaCizí země

    Fragmentární reminiscence devadesátých let

    Reflektuje Pavel Horký

    Soudobou společnost shledává vypravěč jako hrubou a kořeny tohoto stavu odhaluje právě v devadesátých letech, kdy se ziskuchtivost stala hlavním hnacím motorem.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 4/2019
  • Cizí země
    Josef Straka

    Cizí země

    Ta minulost, kterou nám stále kdosi nosí domů, s nějakými letáky a propagačními materiály na novou kampaň.

    Beletrie – Próza
    23. 3. 2017