Luku
splouvání řeky
se děje mimo běžný čas
koryto řeky
si nese svůj vlastní
zpomalený
jak voda nad jezem

a v něm se děje
sto dalších zázraků
na prstu přistane šídélko
elegantní tak
že všechny stíhačky
rebelů i impéria vypadají
vedle něj
jak hromada šrotu

Štěpán (Stupná)
každá ještěrka utekla dřív
než jsi nějakou zahlídnul
zůstal jsem jenom já
s napřaženým prstem
do staré trávy

a pak jsi při cestě někam daleko
pár kroků za chalupou
usnul ve starém kočárku

takže už jsi neviděl
vodopád z červených jablek
co nikam neutíkal
nehybný
ve stráni pod jabloní

***
začátek básně
jsem zapomněl
mělo tam být snad
něco o dětech
pak mi však
před oknem
domu Na Spravedlnosti
prošla větev
zlomená větev
důstojně jako hlavice
vikingského drakkaru
plujícího do přístavu
stojí to za zaznamenání?
kdo mě okřikne?
tak jako já křičím na děti
buďte už konečně zticha!

zatím zas jako jiní
nosím dříví

***
každý den vodím Emu do školky kolem Johánka z Nepomuku vlastenci kdysi pečlivě otloukli německý nápis ale na český text se nikdy nedostalo až teď tam někdo anglicky načmáral FUCK YOU a já si pak až do večera v duchu drmolím tu novou modlitbičku
(Petru Kukalovi)

Neposlední snídaně
zelený čaj nalitý
rohlíky s máslem
a medem nakrájené
a namazané

dvě starší děti
po levici a po pravici
a nejmladší na klíně

spása je teď
někde mezi stolem
sporákem
a mikrovlnkou

Lamentace

I.
ráno na cestě do práce
o dvacet korun
řekl si
chlápek bez domova
ukázal i nějaký papír
s razítkem

žena
s papírem i razítkem
chtěla tři děti

a já
teď i ve snech
stojím s nákupním vozíkem
ve frontě
před pokladnou

II.
dílky puzzle
vysypané na chodník
rozkouskované
bleděmodré nebe
které teď
už nikdo nesloží

večer
stejný obraz:
Jonáš Hájek
rozebírá kulisy
z nějaké inscenace
v Národním
a na nich
to nebe ze skládačky

vždycky
a nakonec
to tak nějak
všechno
do sebe
zapadne

Děti
z ležení jsou
ulehlá tráva
andělíčci ve sněhu

děsivé
jak otisk náš zřetelný
nám vlastně nepatří
ne

Trička
snažím se ti říct
kdo z mých známých
dostal jakou literární cenu

ty mě neposloucháš
skládáš oblečení
z kterého děti vyrostly

snažím se ti říct
že po zimě v ulici u školy
sluncem zahřátý asfalt
dnes voněl jako před lety

ty mě neposloucháš
dlouze v rukou
držíš tričko

Emina archa
zvířata z plastu
řadila v zástupech
na rantlu vany

tuším
že po nás potopa

zda se mnou
na arše počítá
musím se ráno
zeptat Emy

***
pár kapek tajícího sněhu
rozezní xylofon
plechových parapetů

pneumatiky auta
pod fortissimem motoru
piano šustí

i Ema ví
aby někdo přišel
předtím odejít musí

***
Ema je u babičky
tak vzhůru do hospod
přes rok tátou
teď týden flámou
a každý den
až do rána

Ema je u babičky
v noci
u nás v pokoji
straší
její panny osiřelé

Paleček
Ema tahá mě za kalhoty

telefon s kamarádem
hlasitě se smějem

ptáš se kdo volá

a protože prsty nemluví
Ema věří
že mám číslo
na malého kluka
z Hrubínovy knížky

(Z rukopisu 2008-2018)