doba bronzová je doba bronzová
odnášejícím i přibližujícím skutečnost / tak nenuceně že bolí / příroda umí být rychlá
odnášejícím i přibližujícím skutečnost / tak nenuceně že bolí / příroda umí být rychlá
zlatý řez
I/
z paralel řečišť létem přeneseš
spirály listů
jež slovy se pojí
navenek zeleň
uvnitř exprese
k tajemství kódy
proporční klíč
vrcholů těla
zvednutých ramen
počítej se vším boj se či křič
ve – smírný poměr
kdo koho klame
když říkáš jeden
a my sobě
dvojí
II/
co bude
velký list na tenké stopce
nádechem staticky nepředpojatá
vteřinou po lžíci ohybu kopce
ze sfér snů amonit
v těch vlnách planím
zlatý řez života hledáčku dlaní
přes plnou čáru stop
světlem a vzhůru
kéž se dnům nezúhlí v karikaturu
zpod vlastní ruky
aktéra fata
neuletím
doufám
že svým předsevzetím
nehnu máchnu neuletím
možným snahám
hluší slepí
(bez diagnóz) těžko vlepí
očím vlídnost
ústům přezky
na slova
co spíš než česky
znějí jako trapné skeče
hadr gestům ruce vleče
fleky zítřka patou zmatu …
bez schopnosti automatu
komukoli plivnout kávu
iluzemi zřejmě plavu
divnostylem s trochejemi
a z nich smutno
smutno je mi
nikdy nebudu sytá
ráno klíněné sluncem
rozostřuje oknům úhly
těžkne
mědí a zlatem
ruce poutá zdotýkaným tichem
oči sběrači kovů
předobraz nebe – březové vlasy
jediný pohyb rozrážející zdánlivou statiku
jen ze své podstaty listu ve větru
trhám se za ní z kořenů
svlékám fyzické vlastnosti
existuju?
a kde?
kde?
*
druhá strana krasohledu
nekonečností k big bang
vejcím staronových zákonů
záklonů klonů předklonů
abstraktností možností dozvědět se
jak to s námi doopravdy
čeho součástí
kdo kdy rozehrál první set
co znamená slovo
raketa relativní tajemství
a kdo máchnul kouzelnou hůlkou
paprskem pružným a zároveň pevným
k p(r)omíchání cyklu soustav
na jeden talíř jedné země
o který tence cinkneš nehtem – postavíš horu
vyryješ – pustíš řeku
drnkneš a zazní teorie strun
ujíš definic filozofických tézí
hypotetických objevů
jako míchaná vejce s krvavou tečkou
nikdy nebudu sytá
*
víčka na půl žerdi
za nimi titěrný vesmír
mrkací panenky
na řasách vlaštovčí křídla
*
neprobouzím spáče
je sobota
sluchátka šustí nedělní poezií
beze jmen tváří
proč vědět jak vypadá básník?
stačí slova a hlas v kraji hlasivek
labyrintu měst jeskyní řečiště krve kuchyňské linky
zvláštních mouder otevřených point
vibrující v halách hlav
semafor bliká stop stav serotoninu
nadstav testosteronu
nikdo neváže
a láska není téma
cukrú cukrú ironie živůtku života
oslaď kafe pro ten můj vesmír
novou kostkou poezie
přestože jeho sluncem
je pouze měkký beztvarý
nickaminek
ale to už je jiná báseň
stejně jako ta
v níž se probouzíš
u kříže cítím jemný a naléhavý dotek
a existuju
tady
a
teď
doba bronzová je doba bronzová
je fajn
být jen tak na chvostu
na co v první řadě s blbou akustikou
křečí v týlu kvazi luxus krátkozrakého
čelu fronty mávám i bez avizovaný dvacky
puzzle zad cizích obličejů a surprise u kasy
proč zářit zlatem?
ujíždím v tlumených (nakonec i černá je barva)
stříbře nerezu čestných míst
vůni škrobu bramborových tiskátek
s ufiknutým obloučkem srdce
a pořád ještě tepe
být jedničkou
vyrýpnu plevel slov zaháknu nulu
a osaměle provokuju dvojkovou soustavu
bez obrázku husyxlabutě se šestým smyslem
to nárazníky trojek si už nalákají kde koho
hoho … u mě je nehledáš
pro čtyřku můžeš do číny
pětku si pejorativně nabereš třeba ze svých …
plus dávku šťastné sedmy, sílu jin – jang
a nekonečna
bla bla ble ble le le
protože doba le bronzová je doba bronzová
opálená ženská logika kuje punc pravosti
jen na devátém článku desítkové
kde stokrát nic umořilo osla-bene
tak nepřestávej
tancuj tancuj vykrůcaj
v duchu třeba počítej
ať jsem
kruci
lásko
sakra
aspoň
při tom
taky
jednou
úplně
první
pozitivní
I/
v hledáčku město a v něm moře stavení
/automat paměti dopoví kuře/
hůře se mapuje otázka za dření
zvonící na ploty žeber kost za kost
kde tělo od středů má druhou jakost
proměnou řečiště /a krev dál tepe/
paradox pozitiv ulice slepé
najednou ve vlastní infrastruktuře
II/
trochu jak kosmonaut ve volném skafandru
anebo natěsno v kosmické lodi
tisíce obrázků putují přes chandru
a tělo ještě je
sluncem i dráhou
otázkou tíženou pod vlastní váhou
uprostřed záře kdy neví se
/zatím/
vím jen že bez tebe i ten svůj ztratím
a nechci slyšet že takhle to chodí
III/
čtyři sáčky do tvé krve
podle vzoru píseň zněla
zpívala ti napoprvé
kap kap sólo v rytmu jedu
měla vlasy samou…
asi
blíž než k tobě nedojedu
přes závěje
přes počasí
bez tebe bych neuměla…
VI/
skutečnost se stala metou
zprávou správně pozitivní
strništěm ti roste léto
odhrnulo jarní bouřky
do česnečky dva tři stroužky
v cibuláku
odjakživa
za brýlemi řádky čtiva
vlídně stejná kuchyň
ty v ní
sendvič
svět je variabilní výtvor uprostřed mysli
ucelený v momentálním tvaru
dlouhodobě vlastním třípatrový sendvič
a jojo s funkcí výtahu
zaháknuté na něčím prostředníku
nahoru dolů
po věkové vertikále
s gyroskopickou setrvačností
pouze nohy jsou naučené předvídat
pevný schod
když plavu v náplni mezigeneračních potřeb
tříbím styl empatie a dechu
/bez bližší specifikace pater/
na sendviči je úžasná jeho schopnost
transformace s redukcí vrstev
jež z poloviny příležitostně tvořím
já dole on nahoře
já na hoře
s vystřeleným prostředníkem k orgasmickým hlasivkám
… a svět je hračkou uprostřed mysli
ucelený v momentálním tvaru
se sluncem na létajícím talíři
dlaně nám kříží let talíři v rotaci
úsměvy stvrzená nálada dne
do stínů kšiltovek nezapadne
v obrazech brýlí tvář slunce se potácí
od hráze piláku až k frontě na pivo
radostné odpaly vstříc jamkám hřišť
sílí křik zmrzlina ledová tříšť
jazyky v kopečcích
a jejda
…nakřivo
hladina obrysy starých vrb zrcadlí
po lýtka ve vodě s ano či ne?
na schodku kamene odpočine
váhání tak už skoč!
pustí se zábradlí
když večer sázavou protéká k peřejím
únava skrze nás láme si hůl
na cestu domů
kde prostřený stůl
soukromí
nabízí klid
jenž se
nepřejí
báseň o tichu
zbytečné zjišťovat zda ticho hřeje
když už se plyšově dorozprostřelo
a tahá za tropy i za trocheje
podpírá pelesti
ty zas mé čelo
zbytečné zjišťovat zda ticho tichne
když zrovna listuje v krajině noci
aby si vyčetlo příběh co z knih ne
ten co chceš sebevíc
já mermomocí
zbytečné zjišťovat zda ticho roste
když jsme mu přelili kořeny frází
řečištěm poznání
nad nímž jsme mostem
tak jako tolikrát
křiklavě nazí
pentimenti
pozoruju co se kde šustne
příroda umí být rychlá
až tě za sebou ztrácím
připomínáš se mi
vzletem ptáků
překvapenou zvěří
křupáním listí
uhnaným dechem
jmény jež stále dobře znáš
řekneš je a detaily nechtěně napadnou kontury
pak každá srna pták buk slepenec já
vypadá jako něco
co bylo dávno a tolikrát něčí představou
o pár tahů skutečnější
než když se rozumně plním vrstvím šrafuju
abych svému doufání zakryla vylézající siluetu
než se doopravdy ale doopravdy zapomenu
uprostřed někoho
v němž to krásně neznám
jako tuhle cestu
s doupnými stromy
proměnlivostí úžasně známou
tolika lidem ptákům …
odnášejícím i přibližujícím skutečnost
tak nenuceně že bolí
příroda umí být rychlá
koňadra je za určitých okolností pěkná mrcha
říkáš
středem břicha se jí táhne černá čára
říkám perspektivou střelenou z našich ukazováčků
pravý čas ohnout je v kloubu
ruce propojit háčky
pravý čas zachovat finální obraz
dojmy přeci nemůžu vrstvit donekonečna
proto je věším jak svetry
za hřad skříně / kouzlem ženské skříně
v nových formacích
a zase radostně oblékám
vyznačenými rameny
k provětrání ok
pozoruju…
Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.
Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.