Rozhovor s Vladimírem Svatoněm

Není čtenáře, který by četl jen domácí autory

Komparatistika jako způsob myšlení se nezrodila, jak soudím, se vznikem národních literatur, ale mnohem dříve – rodila se v prvních staletích novověku.

Rozhovor s Vladimírem Svatoněm Z čísla 3/2017

Pokud se člověk podívá na váš odborný záběr, napadá ho: kým se vlastně cítíte být? Literárním vědcem, spisovatelem, nebo filosofem?

Necítím se ničím z toho, o čem hovoříte. Jsem literární historik. To, že se převážně zabývám cizí – ruskou – literaturou, mě kdysi dávno přinutilo k úvaze, jak je vůbec možné cizí literaturu studovat. Někdejší nakladatelství Odeon mě v roce 1979 požádalo, abych doprovodil komentářem nový překlad Puškinovy tragédie Boris Godunov, který pořídil Emanuel Frynta. Byla to pro mne čest, tak jsem začal pečlivě studovat tehdejší ruské práce o Puškinovi. Když jsem se pak pustil do psaní, došlo mi, že českým čtenářům nemohou Puškina přiblížit detailní informace o jeho vztazích s ruskými literáty a politickými osobnostmi té doby. Bylo potřeba hledat jiný úhel pohledu: v době, kdy Puškin psal své drama, probíhala ve Francii diskuse o romantismu, jejímž čelným aktérem byl Victor Hugo, na ruském divadle byly aktuální měšťanské truchlohry německého sentimentalismu z doby Sturm und Drang, diskutovalo se o myšlenkách Augusta Wilhelma Schlegela. Tady byl zřejmě adekvátní klíč k pochopení atmosféry, ve které Puškin své drama koncipoval. Inspirace se nabízela ve filosofii. Uchvátily mě stati Friedricha Schillera a potom Hegelovy a Schellingovy přednášky o estetice a filosofii umění, zvlášť jejich úvahy o protikladu antického („epického“) a moderního („prozaického“) světa. Teorie románu měla v tomto světle mnohem zásadnější význam: netýkala se jenom námětů a kompozice, souvisela s existenciálními prožitky moderního člověka, s jeho anonymním životem ve městě, s osamělostí a nečekanými záblesky blízkosti v lásce nebo s (špatně končící) touhou prosadit se stůj co stůj. Z nové filosofie mě poutal Max Scheler a Edmund Husserl svou Krizí evropských věd. Samozřejmě i jiní, třeba raný Georg Lukács či Jan Mukařovský – když se k němu vracím, zdá se mi stále lepší. To byl zásadní obrat v mém životě, vlastně obrat ke komparatistice.

Myslíte, že může mít komparatistické studium dosud tutéž roli jako za dob F. X. Šaldy a Václava Černého? Vždyť i studie věnované jevům národní literatury přihlížejí k nadnárodním souvislostem.

Nemůže, samozřejmě. Už proto, že literatura sama nezaujímá v povědomí společnosti tak významné místo jako kdysi. Tím méně myšlení o literatuře, kritika. V roce 1938 vyjadřovali pocity společnosti Josef Hora a František Halas, v šedesátých letech romány Milana Kundery a Ludvíka Vaculíka, v devadesátých letech snad Sestra a Noční práce Jáchyma Topola. Dnes je literatura záležitostí profesionálů. Jistě je v ní mnoho zajímavého, ale nic naléhavého. Když jsem začínal, měl jsem dojem, že se účastním, byť v nepatrné míře, všeobecné snahy o překonání oficiální tuposti a otevření autentického pohledu na ruskou avantgardu a události ruských dějin vůbec. Dnes nemám pocit, že bych patřil k nějakému společnému proudu. Nemá smysl si na to stěžovat, prostě je to tak.

Komparativní pohled má však stále význam pro recepci cizích literatur. Nejen na vysokých školách, její způsob myšlení je důležitý i v práci překladatelů, v nakladatelských strategiích a samozřejmě především u čtenářů. Není čtenáře – ani spisovatele –, který by četl jen domácí autory. Jak jsem řekl, cizí literaturu musíme vnímat ne v úzkých souvislostech původního prostředí, ale v širším kontextu duchovních pohybů, které zasahují i nás. Nestačí studovat a překládat ruské romány, protože to jsou významná díla, v této práci se musí chvět někde hluboko náš pocit, že je to pro nás tady a teď důležité. Pak to má teprve pravý smysl.

Zmínila jste, že studie o dějinách národní literatury přihlížejí k nadnárodním souvislostem. Dějiny národní literatury však mají jinou perspektivu, jiný styl práce než komparativní studie. Pohybují se v rovině biografických kontaktů, četby, korespondence, recenzních ohlasů, polemik. Je to užitečné, dokonce i cenné. Skutečná komparatistika má ale jiný obzor, jiné vidění, a to i při studiu jediného spisovatele. Měl by ji zajímat kontext velkých duchovních proudů, epoch, civilizací.

Když už o tom mluvíme, řekl bych, že jsou dvě zcela odlišná pojetí literární historie. Na jedné straně historie soustředěná na bezprostřední souvislosti vzniku literárního díla, na jeho biografickou a sociální podmíněnost. Jejím principem je kauzální model uvažování: podnět a výsledek. Na druhé straně historie, která má na zřeteli – jak kdysi napsal Jan Patočka – „tažení velkých čar historických“, tedy onen širší obzor. Jejím ústředním pojmem není kauzální „podmíněnost“, ale „platnost“ literárních jevů, to, že se včleňují do aktuálního kontextu a čtenáři je pociťují jako živé bez ohledu na to, že vznikly v jiné epoše nebo v jiné zemi. Šalda tvrdil, že

„národní literatura není ta, kterou určitý národ stvořil, tj. ta, která jej zobrazuje v jeho schopnostech uplynulých a historických, – nýbrž ta, kterou určitý národ přijal, kterou si osvojil, v které se poznal – tedy ve svých vlastnostech přítomných nebo příštích.

Načítá se.