AB

Dějiny nitě /Deník z konce času/

Těžké je zacelit střepy v jediný vinný lis…

Beletrie – Poezie vyšlo 1. 3.

I.

Útesy nakousnutého jablka přímo před tebou,
člověče. A tys sobě moře, černota nezměrná.
Tvůj zrak zhasil maják, tvá víčka potemnila svět,
ty spící tvář jak váza, kterou na pohřeb veze
ve voze štíhlá ruka s paterem prstenů a tepanou
vosou na jednom z nich. Ty spíš, jako když noc
zbělá, jako když se propadne led a náhle ticho
přerve výkřik do takového patra zvuku,
že krev se nahrne vpřed a odemkne si sama
bránu k zásvětí. Ty spíš a před tvými rty
nakouslé jablko se vznáší v oparu,
kolem něj prstenec snad Saturnův
a víření jedovatých bodlin, magnetické
kroužení. Ono je to čekání. Jako když čeká
dívka před muzeem, nemá žádný výraz,
ztratila ho s ranní kávou, zbytek vylila
do dřezu, naklonila se nad ním, jako kdyby
měla zvracet, ale neučinila tak. Nebo je to čekání
na náhorní plošině, vrt budoucí říše, klíčící, rašící,
nebo je to smích vchrstnutý na dno studny nedbale,
nebo je to zapomenuté gesto, které má vyplavat,
až vody opadnou a na špici zůstane ptačí trus.
 
Nelze nakousnout a nezkousnout. Byla to zkušenost
nezkušeného spáče? Dítěte z alabastru chvíle? Není
minulost, jen čirá přítomnost. To vědí plačky,
které zeleným větrům dělají doprovod. To vědí
ozvěny, kterým předehra není vhod. Kousni.
Kousni a kušuj! Mlč do vnitřností, do mléčných stěn
spirály. Je čas probudit zrcadlo. Setřeš prach,
jako když pohladíš struny naježeného ticha,
pomalu se obrátíš a vpluješ do sebe, bez sebe,
tak se odvinou dějiny nitě, tak se loutky
dají do pohybu a zjeví se stínohra
čar, kabelů a provazů, aby konečně
zazněla hudba, nikoli režisérova hlasu,
nýbrž oné jediné hry.
 

V.

Černá krychle v dlani, na něžně růžových
pahorcích oddychuje magnet světa. A náhle probuzen
šeptá: Shoďte koberce dolů, vodu dejte žíznivému,
kamenujte zlo, ne zlého, ovci přineste otci i matce,
kosti země, aby je vzali do teplých rukou a požehnali.
Skrytá je jen moje Tvář, kdo závoj odhalí,
ten spatří zářit svět.
Probírám se smaragdy sfér,
žongluju a s každým výdechem strom střásá stín
světla a pták obrovská ohnivá péra,
pramen zpod paty stromu proudí do mých rtů,
tak lačně polykám tu sladce dřevnatou vodu,
že zalykám se pak v malé svatyni nahoře,
tam silueta krásného mladíka obráceného k moři,
a dusot jízdy pod kopcem, slyším hudbu koní
a jsem s to konečně vyslovit já,
v zádech mi vane faná´ jako jarní vítr,
rozbíjí olovo na nebesích srdce
a odnáší prudce včerejší žal.
 
Obcházej Ka´abu srdce,
jestli srdce máš.
Řekl jsem, „najdu tě,
v tu chvíli, zemřu rád!“
„Nezemře“, pravila,
„kdo zahlédne můj třpyt“.

 

VI.

Nakláním se k slunci,
rozpouštím se v měsíci,
jsem cípem východní oblohy
namočeným v dlouhé řece,
mé slovo je prašná cesta:
 
Pojď tedy a vyslov
v meziprostoru své dlouhé a štíhlé prsty
(takové prý básník mít má),
protože nyní z tohoto mezi,
z této meze je třeba šít rychleji
potok i zpěv. Víš, že tomu tak
chce oheň nikoli rudě
apokalyptického úplňku,
ani doutnající hněv této dusné země,
jen čistý plamen – tančící kost,
to úplné zatmění zřetězených kol,
jas, z něhož obhlíží návrší i prohlubeň,
růži i věž tvé velkoryse žárlivé oko,
ryzí svit pouštní hvězdy, dunu úsvitu,
jejíž křivku napínáš, vedeš, trháš a sceluješ,
abys umořil hlad jazyka
svinutého do srdce. A zas jako plachta
míříš do liturgických samot
onoho moře druhých, hlasů z druhého břehu,
přítomnosti nejtěžší——————————-
 
Tak uprostřed tramvají a strašných zpráv
dovoláváš se čirosti kruhu, abys usídlil v sobě
ono vlastní mezi, přechod svítání do
krajního světla.
 

XV.

To cvrček jménem Zlatý zvonek
ti tuhle otřepanou pravdu vyzvonil.
Nadechni se a vydechni. Vydechni všechna moře,
kterás kdy nasál, i vítr nad nimi neposedně hravý,
nadechni se každé touhy, a nedozvíš se nic o niti,
nebude-li rudá. Právě tě dojal stařec,
který se šťastně zamiloval do slepé dívky, a předtím voják,
kterého zabila šavle, nemohl už bojovat,
ženu, kterou miloval, si vzala smrt náhlá jako letní bouřka.
Opájíš se šestákovými láskami a je ti v dospělém světě stydno,
ale nemůžeš si pomoci, každý Madžnún a Lajla jsou tvými spojenci.
Každý dotek s Láskou tě vynáší do nebe,
každá porážka Lásky ti kope hrob.
Chceš mluvit tak prostě, aby ti dnes opravdu rozuměl každý.
Červeň vášně se ti krví rozlila, šíří se a je z ní veliká řeka,
na jejímž břehu stojí statný strom,
přes nebe se ženou mraky divoká prasata,
vodu čeří neklidní ptáci myšlenek. Po letech nejsi sám.
I tvoje láska přišla z temně mystické strany.
Každá láska je hříchem Boha.
 

XX.

Čteš v listu, který v tobě
napsal romanopisec duše (byl to L.N nebo J.N?):
Mám dnes rozšířené vědomí jako tulák.
Těžké je zacelit střepy v jediný vinný lis…
Utekl jsi rozumu i dogmatu
a teď ponechán s křišťálovou koulí a cikánskými
kartami, žiješ, abys zrcadlil vlny kosmu.
Zrcadlit je ovšem můžeš, jen když budeš jednoho srdce.
Jinak tvůj spor se strohou cestou bude čirý klam.
Růži labyrintu rozevře jen dech něhy.

 
A čteš dál:
Třeštící anděli, vzmuž se,
je třeba lanka, snad tenkého, leč pevného,
aby utáhlo dům, loď, slunce. A komu se zdá,
že jsem ztracen v obrazech, nechť vzpomene,
že žijeme v zemi, kde si prezident kupuje
v řeznictví prasečí hlavu a z dětí uprchlíků
kuje živé štíty,aby nás uchránil
před soucitem.

  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v Evropě (Malvern, 2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, a Orfické linie (Malvern, 2015). Ukázky z jeho poezie byly přeloženy do několika evropských jazyků. Vedle literatury se zabývá psychoterapií a spiritualitou.