Poprvé získal Nobelovu cenu za literaturu hudebník! Respektive písničkář – Bob Dylan. V jeho případě by se dal použít výraz „zpívající básník“; však také švédská komise ocenila právě (cituji)

„having created new poetic expressions within the great American song tradition“.

Tedy nový způsob vyjadřování v textech písní, jichž tento pětasedmdesátiletý umělec za 55 let kariéry napsal přes 500 a jehož alb se prodalo více než 74 miliónů kopií. Neuvádím ta čísla proto, abych demonstroval komerční úspěch, ale který současný spisovatel, notabene básník, se může pochlubit tak silnou odezvou veřejnosti? A dopadem na společenské a politické dění?

Jenže, Bob Dylan je Američan. Švédští akademici nemají americké umělce příliš v lásce; vždyť naposledy cenu dostala Toni Morrisonová, a to bylo v roce 1993! Proto byl letos jasným favoritem Haruki Murakami, následován syrským básníkem Adonisem. Dylanovo vítězství bylo tedy do jisté míry překvapením. A není divu, že se letošní volba setkala mnohdy i se značně tvrdými odsudky. Pominu reakci paní Relichové z Litoměřic, komentátorky z lidu, která si povzdychla, že

„už to dávají kdekomu“,

a zmíním článek renomovaného kanadského spisovatele a publicisty Russella Smithe, jenž vyšel v listu The Globe And Mail pod výmluvným titulkem „A Hard Rain’s a-gonna fall on the Nobel committee“. Ptá se

„za spisovatele z celého světa, co že se to stalo v těch uzavřených prostorách ve Stockholmu?“

V krátkosti řečeno: udělení Nobelovy ceny Dylanovi považuje za devalvaci literatury. Ale zároveň ve svém titulku použil celý název Dylanovy písně, aby svou polemiku umocnil. Neboť tuhle píseň znají přece všichni již několik generací. Nevím, pádnější argument pro Dylana neznám!

Dylan pro mne vždy znamenal víc než jen pouhého písničkáře. První moje setkání s ním se uskutečnilo díky sovětskému tranzistoru Rossia 303, jejž jsem dostal k dvanáctým narozeninám. Večer jsem s ním ulehl do postele, sluchátko v uchu, bloudil po celém světě a nasával všechny ty roztodivné jazyky a hudbu. A pak jsem narazil na podivné písně. Zpívané nakřáplým hlasem, pouze s kytarou a falešnou foukačkou. Vydržel jsem je poslouchat asi dvě hodiny. Nerozuměl jsem absolutně ničemu, co ten chlapík zpíval, ale běhal mi mráz slasti po těle. Bylo to pro mne jako zjevení. Doposud jsem poslouchal jen swing, který měl rád můj otec. Usoudil jsem, že vícekrát opakované sousloví „bob dylan“ bude asi jméno toho čarodějného zpěváka. Usínal jsem pak s jeho jménem na rtech, abych ho nezapomněl. Hned po probuzení jsem si ho napsal na školní penál. Když jsem se vrátil ze školy, vytahal jsem tátova čísla časopisu Melodie a hledal jakoukoli zmínku o něm, abych se dozvěděl víc…

Když jsem si pak na střední škole začal kupovat desky (za peníze na obědy, byl jsem na internátě), Dylan nebyl k mání. Ale objevil jsem elpíčko Peter Seeger, jež tehdy vydal Supraphon. A na něm byla dylanovka „Who Killed Davey Moore“. O černém boxerovi, který zemřel ve 29 letech na zranění způsobené nefér vedeným zápasem pro uspokojení bílých bookmakerů a lačného publika. Dylan ji napsal v roce 1963, kdy ještě nebyl na výsluní. Dodnes tu desku mám a drážky u této písně jsou již téměř vyhlazeny. O rok později Supraphon vydal konečně Dylanovo album, živé Hard Rain. A zakrátko nato se mi podařilo sehnat přes inzerát v Melodii „Songy Boba Dylana“, strašlivě ohrané elpíčko Supraphonu z roku 1968. A po letech jsem zase slyšel ty písně, které mě tak uhranuly z tranzistoru. Včetně „A Hard Rain’s A-Gonna Fall“, v níž reagoval na kubánskou krizi v roce 1962. Složil ji prý s pocitem, že to může být jeho píseň poslední. Je to na ní znát. Její síla je drtivá. Kvůli ní jsem si koupil slovník a její text zkoušel nějak smysluplně přeložit. Vycházely mi obrazy tu jako z prokletých básníků, onde ze surrealistů, leccos mi připomnělo Karla Kryla, kterého jsme na internátě tajně poslouchali pod dekou, přimknuti k repráku. A pak na Portě v 83. roce začal v lochotínském amfiteátru do modrého nebe a vstříc slunečním paprskům zpívat Žalman:

„Kdepak jsi byl, chlapče modrookej,

kdepak jsi byl, synku milovanej?

Klopýtal jsem v údolí dvanácti mlžnejch hor,

šel jsem a plazil se po šesti silnicích,

vkročil jsem doprostřed sedmi smutnejch lesů,

klečel jsem před tuctem mrtvejch oceánů,

byl jsem tisíc mil v útrobách hřbitova.“

A náhle při refrénu

„Přiletí k nám,

přiletí k nám,

přiletí k nám,

přiletí k nám,

přiletí k nám zlej a krutej déšť“

přišla taková průtrž, že poté zvukaři sjížděli schody v kánoi. Druhý den Žalman píseň zpíval znovu a opět přivolal déšť. Sice to už byl takový normální déšť, ale neméně těžký, tíživý…

Tutéž píseň, ale jinak přebásněnou, zpíval později Robert Křesťan. To už jsme si mohli koupit jakoukoli Dylanovu desku (a taky toho Kryla), ale přesto mi při ní běhal mráz slasti po těle. Křesťan ji přejmenoval na „Čím dál tíž se dejchá“ a vyšla na cédéčku Dylanovky v roce 2007…

„Kde všude jsi byl, můj blonďatej chlapče?

Kdes všude byl, můj blonďatej sne?

Po dvanácti mlhavejch horách jsem belhal

padesát klikatejch silnic jsem prošel

do šesti truchlivejch lesů jsem vstoupil

na sedmi nehybnejch mořích se plavil

po tisíc mil dlouhým hřbitově kráčel

a tíž, tíž, tíž, tíž

čím dál tíž se dejchá…“