Absence

Jednou když byl Matyáš tak osamělý, že
volal na O2 linku, aby alespoň z automatu
slyšel lidský hlas,
tak osamělý, že se přistihl, jak
předstírá, že mu to vyhovuje a
tříbí talent,
tak osamělý, že na něj pod postelí civěla
podlézavá zima,
vchodovými dveřmi bouchl strach.

Avšak nebyl to strach, nýbrž den, co
se přišel pochlubit novými podkovami.

Kaluže

Možná že kaluže dychtí být zpět kapkami,
vznešený albatros jen drobnou rybou.
Možná že vítězství baží stát se prohrami,
správné řešení fatální chybou.

Možná že netoužím rozpraskat skořápku,
co když stačí gothaj a šedý průměr?
Možná že chci se dívat na hokej a na zátku,
až ztratím jednu ze svých sebedůvěr.

Manifest

Váš Bůh je jen kýčovité pimprle vycpané slámou,
váš smutek vůbec nenahání strach,
vy nejste Gogh, co zemřel, aby se narodil,
vy nemáte záda shrbená pod tíhou pytle sraček,
v očích jiných je mnohem víc
než ve vašich katedrálách vyšponovaných z nudy,
vaše umění vůbec není pronásledováním nekonečna,
vy jste jen přezíraví moralisté bez kontextu,
co nikdy nezvednou hlavu do výše.

Jediné, co s pompou dokážete,
je rozfňukat se,
když se vám vybije iPhone.

Nahoru

Stoupáme společně k vrcholu,
naoko náchylní k družnosti,
osprchovaní, ale oblečení do
prokouřených šatů.

Slušní odpadli už v prvním
základním táboře,
přeživší šprýmují a
kamery šmírují.

Básně nás nezajímají,
vzrušíme se jen u zaplacené faktury.

Slunce vlezlé jako jingle na Evropě 2
kýchá do zátylků,
v sobě už nosí kecy z července.

Pod nohama nám kručí zem.

Asi jsme přecenění
jako Malý princ a Plastic People.

To už je ono? Nebo to teprve přijde?

Ptáme se.

Poslední noc ve starém bytě

Nevypotil jsem tady magnum opus,
ale vdechl 6 235 cigaret,
vlasy prý zešílí nejdřív,
ale šedivé jsem zatím našel jen dva.

Chodil jsem tady na chůdách nesmyslné pýchy
a jindy se bál, že si při močení uprdnu.

Hořela tu pizza,
pod garnyží churavělo slunce,
pálila žáha i svědomí,
a za pelestí dlouho zůstávalo něco
z Terezina obejmutí.

Třeba zdi někdy promluví…

AKT X

Většina z nich slaví masopust,
já zatím opiji se v postranních uličkách,
nebolí to až tak.

A ráno duhy
a hraní si na nedotyky,
přitom tvůj čtverec
visí na záclonách.

Garsonka

Jsou to zvláštní věci.

Jako třeba teď to alarmující ticho
vyluzované nekonečně dlouhým smyčcem
na violu o rozměrech tvého bytu.

Snad pod stolem, postelí, ve dřezu
skrývá se návštěva, která nechce odejít.

A to jsi zrovna sepsal manifest samoty,
přesvědčil sám sebe,
že tvá samota je cesta k lidem,
ukovaná kladivy vystřízlivění.

Přestat v honbě za včerejšky!
Krasořečnit!
Začít snídat!
Práskly dveře!

Vím, šoky se lépe vstřebávají
s pokrčenými koleny.

Mlha

Mlhu prohryzávají světla vlaku,
už je to přes rok
a spoluobčané začínají být nervózní,
chtějí klid na práci.

Vypil si pivo,
podrobil stoly,
byl hysterický,
bez kontroly

a metal slovy.

Jo, budeš věřit, ale až
dostaneš rakovinu.

Za okny

Z kuchyně je cítit plyn
Na pelest přisedl si Jesenin
Ne už nevlastníš strach
jen na duši bol od zlomenin

Déšť za okny zvýšil prudce hlas
Mušketýr opilý zaječel tas!
Ve vzduchu napjalo se pár šlach
Umíráš pro sebe, ne pro ovace mas

Noc přítulná jako sufražetka
Postavila se v ložnici doprostředka
Chtěl jsi být milován, ne samý krach
Na šperkovnici doplesala mažoretka

Z kuchyně je cítit plyn
Na pelest přisedl si Jesenin
Ne už nevlastníš strach
Jen na duši bol od zlomenin…

Poetika milenců

Drnčící tramvaj,
exkrece triviláních frází –
náhražka mlčení,
inkubační doba tři a půl minuty,
sami uprostřed tratě,
ovace sebevrahům.

A pak

nebe barvy indigo,
ty, já, servis
přímo na pokoji,
na nočním stolku stonky květin
a ty chvěješ se,
když políbím vlnění tvých zaD.

Jak z Balzaca

Zítřejší apoštolové
jsou zatím zavřeni na psychiatrii,

Linda ve svém pokoji,
kde si maluje své růžové ostrůvky,
ještě než na ně připluje Robinson.

Karel trčí U Tří kaprů
před pátým pivem a druhou zelenou:
“Chleba levnější nebude.”
“Stará zase prudí!”
“Co jsme si, to jsme si.”

O kus dál oslizlí kravaťáci kšeftují už i
s přílivem a odlivem
a starý Bajer se nad pornočasopisem
léčí z misogynie.

Milan si říká, že je asi špatný básník,
když ještě neumřel,
a Naďa chce skonat, protože ještě nenašla
průměrného zodpovědného prince.

Lucie přemýšlí, jak ji mají lidé uloženou
v mobilním telefonu:
Lucinka, Beruška, Kráva, Blbka, Nezvedat?

Dole u řeky Barnabáš topí koťata, výčitky a kocovinu
a v nonstopu někdo bodá nožem do barmana.

Jo, mraky by neměly takový půvab,
kdyby se teď nevznášely nad tím vším.