Svatava Antošová

Tři tipy Svatavy Antošové: únor

Literární a jinak kulturní tipy na měsíc únor 2017.

Reportáže – Literární zítřky
30. 1. 2017

Při letmém pohledu do bohatého programu únorových literárních akcí mě potěšila některá jubilea: například oslava 10 let hostování v Divadle Archa, které poskytuje zázemí literárnímu kabaretu EKG Jaroslava Rudiše a Igora Malijevského, nebo v pořadí již 14. ročník Valentinského poetického čtení (VPV), které se koná v brandýské Knihovně Eduarda Petišky (organizátorovi Z. L. Gordonovi držím palce i do dalších ročníků), či 15. výročí vzniku ostravské kulturní revue Protimluv. Potěšil také e-mail s informací, že

„po dlouhotrvajících přátelských jednáních a v posledku nezbytných úpravách jsme znovuotevřeli známý pražský podnik Literární kavárna Řetězová. Kromě změny provozovatele shledáte v kavárně jedinou změnu: z Řetězovky je nyní Kavárna bez dýmu – Smoke free café.“

Podepsáni: Zdeněk Cibulka, emeritní kavárník, Zdenko Pavelka, kavárník ve službě a David Hrabánek, vedoucí provozu. I jim držím palce! Kéž by podobné přátelské jednání vedlo i ke znovuotevření Knihkupectví Fišer v Kaprovce… A potěšily mě zejména následující tři akce, jejichž návštěvu si vám dovolím doporučit. 

Praha, 9. února: Libuše Jarcovjáková: Černé roky

Říkají jí „enfant terrible české fotografie“ a vůbec poprvé vydává svou práci v knižní podobě. Má název Černé roky (wo-men, 2017) a tvoří ji syrové fotografické a literární deníky z let 1971–1987, kdy žila v normalizační Praze a jako emigrantka v Západním Berlíně a Tokiu. V knižní anotaci se píše, že

„kniha je experimentem ve smyslu editorského přístupu. Stejnou měrou dává nahlédnout na Libušinu fotografickou a literární tvorbu. Umělecký výstup tak divoce osciluje na pomezí klasické monografie a intimních deníkových zápisků.“

Editorsky se na ní podílely dokumentaristka Barbora Baronová a kurátorka Lucia L. Fišerová.

Libuše Jarcovjáková je absolventkou FAMU a dlouholetou pedagožkou VOŠ a SPŠ grafické v Hellichově ulici. Přestože se účastnila mnoha významných výstav (Plasy 1981, Paříž 2000, Bratislava 2013, Praha 2014, New York 2015), vlastní velké publikace se dočkává až nyní. Když jsem si o ní dohledávala podrobnější informace, zjistila jsem, že vedla velmi pestrý život – ať už šlo o flámy po hospodách, střídání milenců a milenek, focení v pololegálních gay klubech nebo boj s potratovou komisí či s estébáky. Snad proto mi připomněla jinou českou umělkyni, která strávila větší část života v cizině, a kterou dno společnosti přitahovalo neméně – mám na mysli básnickou femme fatale Vladimíru Čerepkovou (1946–2013). Znáte-li ji a chcete-li porovnat, pak 9. února zajděte do Knihovny Václava Havla v pražské Ostrovní ulici. Začíná se v 19 hodin.

Praha, 13. února: Otevřít po mé smrti

Všechno co píši je adresováno této fantastické době
S jejími rychlostmi a lidmi
Brnkajícími o asymetrie molekul
Ve svých plísňových sklípkách ve svých fragmentech plováren
a zmoklých dekretů
Zakopávajícími o vlastní existenční paradox
Jako o zanzibarský sultanát
Na zemi visící jako ztuhlá sevřená pěst uprostřed Ptolemaiových sfér
 

Tak začíná text surrealistického básníka Zbyňka Havlíčka „První manifest“ z oddílu nazvaného Otevřít po mé smrti, jenž je součástí stejnojmenného knižního výboru, který vydal Český spisovatel v roce 1994. V doslovu ke knize charakterizuje Jiří Brabec básníka těmito slovy:

„Literární historie má již pro Havlíčka připravenu přihrádku – druhá vlna českého surrealismu. Sám autor by jistě neprotestoval, i když toto ‚zařazení‘ odkazuje spíše k obecným postulátům než k specifičnosti a vnitřním proměnám díla, které nás pochopitelně nejvíce zajímají. Již proto, že Havlíček si neustále teoreticky ujasňoval principy své tvorby a žárlivě střežil kontinuitu i věčnou obrodu svých duchovních aktivit.“

A právě „druhé vlně českého surrealismu“ bude patřit večer v Divadle Karla Hackera v pražské Klapkově ulici 26, kde každé druhé pondělí v měsíci uvádějí své literární lásky Mirek Kovářík a Radek Bláha. Společnost jim bude – kromě Zbyňka Havlíčka – dělat ještě jiný básník surrealistického okruhu, Karel Hynek. Začíná se v 19.30.

 

Starý motorový člun v rákosovém zálivu
Taftový olej kape z děravé nádržky
Mastí kadeře rozpustilého moře
Dává poslední pomazání mrtvým rybám
V kajutě je rezavá kotva řinčivý naviják a podprsenka mladé
utonulé dívky
Vyženu raky brouky vodní ptáky zastřu okno námořnickým tričkem
Budu psát lodní deník a čekat na Margleidu
Přepadne mne s dýkou jako milenka pirátů
Připlave s vypjetím posledních sil v noční košili k okénku kajuty
Tolik možností pro kapitána
Přemůže pirátku zachrání trosečnici nebo ji prodá obchodníkům
s děvčaty
Ale Margleida se objevila u okna jako vodní žínka
Rozpuštěné vlasy zakrývaly ňadra z nichž kapala voda
do mého deníku
Vtáhl jsem ji dovnitř a učil lidské řeči a víře v boha všemohoucího
Spínala krásně ruce chtěla sníst obsah mých náramkových hodinek
Ukázala mi jedno místo v moři
Ponořil jsem se
A vyplaval druhý den ve vlasech plno bílého slizu vraků 

Karel Hynek, Pondělky malého lorda, Deník malého lorda, 1951

 

Praha, 27. února: KULTURUS fest – Boris Němcov

KULTURUS, festival současné kultury, je dlouhodobým interdisciplinárním projektem spuštěným v roce 2013 aktivistou a umělcem Antonem Litvinem. Cílem festivalu je vytvořit platformu pro diskusi mezi současnými umělci, hudebníky, nezávislými novináři, politickými analytiky a lidskoprávními aktivisty z Ukrajiny, Běloruska a Ruska s jejich protějšky ve střední Evropě.

Země střední a východní Evropy a bývalého Sovětského svazu sdílejí zkušenost z doby komunismu, spolu se všemi traumaty a problémy s tím spojenými: násilí, represe, cenzura, propaganda.

Současná kultura v 21. století není jen divadlo, kino a umění, ale také politika, ekonomika, občanská práva a sociální aktivismus. To je důvod, proč byl KULTURUS založen jako mezioborový festival.

Ruský opoziční politik Boris Němcov (1959–2015) a vicepremiér Ruské federace v době prezidentství Borise Jelcina byl zastřelen přesně před dvěma lety 27. února 2015 v Moskvě. Organizátoři festivalu KULTURUS vybrali stejné datum pro vzpomínkový večer, jehož součástí bude promítnutí filmu o Borisi Němcovovi, rozhovor s jeho dcerou (prostřednictvím skypu) a následná diskuse. Jména účinkujících ani jméno moderátora celého večera nebyly do uzávěrky „Třech tipů“ známy. Kdo ví, třeba se jednalo o součást konspirace…

Vše bude jistě „odtajněno“ na místě v den konání, v pondělí 27. února. Kde? V Kavárně a galerii Café Kampus v pražské Náprstkově ulici 10. Začíná se v 19 hodin.

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Petr DrulákUmění, mystika a politické jednání

    Co s moderní racionalitou?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Drulák volá po obnovení bratrství, lásky a mystiky, ale zároveň ví, že této obnovy se nemohou chopit politici.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 2/2017
  • Zygmunt Bauman (1925–2017)

    Zygmunt Bauman (1925–2017)

    Vzpomíná Svatava Antošová

    Dospěl k názoru, že jím byl pocit vykořenění. Obě tato ‚vykořenění‘ se však od sebe lišila. To Wellsovo bylo vykořeněním z Zeitgeistu (ducha doby) a mobilizovalo v něm obnovu sebedůvěry ve vlastní schopnosti; to Baumanovo bylo naopak projevem nedůvěry a nelibosti k Zeitgeistu nového světa…

    Drobná publicistika – Nekrolog
    13. 1. 2017
  • Rozhovor s Irenou Douskovou

    Jako by ožívaly stíny

    Ptá se Svatava Antošová

    To, co teď píšu, není nic ze současnosti, znovu se vracím – asi už trochu obsesivně – do 80. let. Pořád mám totiž pocit, že je to zapotřebí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 1/2017