Pro mého otce jako muže určité generace, jak jsem ho poznala, slabost neexistovala. Nesměla existovat a člověk musel pokračovat dál, dokud se buď nezhroutil sám, nebo dokud všechno neexplodovalo. Ale to není zdravé a žádný člověk to nevydrží. A to nikomu neprospívá. Síla je sice důležitá, ale přimíchat k ní trochu slabosti není na škodu.

Kotenova poezie píše o velkých věcech, ale nevěří na definitivní soudy ani na dramatické zvraty. Vlastně možná nevěří ani na činy; spíš se snaží ukázat, zachytit, že k onomu příslovečnému pohnutí vesmírem, aspoň tím osobním, stačí někdy pozorovat. U vědomí toho, že občas uvidíme háček, který tam není.

Generativní AI „pozřela“ výsek všeho lidského psaní (nezanedbatelnou část v rozporu s autorskými právy), „přežvýkala“ je do jakési statisticky zprůměrované imitace přirozeného jazyka, a tou nyní „krmí“ zpátky téměř celé lidstvo – aktivních uživatelů LLM může být podle některých odhadů celosvětově sice „jen“ něco přes jednu miliardu, avšak pasivními příjemci AI obsahu jsou zřejmě všichni uživatelé internetu, často nevědomky.

Kouzlo Kotenova básnického gesta je v nenápadné účinnosti. Záznam je upřímný, svědectví je jasné. Ano, všichni umřeme. Ale předtím máme na starost pozůstalosti a své mrtvé, které potkáme ve snech, když jsme je záměrně nepotkávali dost za jejich života. Je to chyba, kterou nelze napravit, a všichni jsme tam byli. Kdo tvrdí, že ne, přechází u hřbitova na druhý chodník ještě teď.

přestal jsem plýtvat slovy
a vlastně i sebou –
teď stojím sám
na konci uliček
které osleply

kolik roků tam tolik i zpět
a každý tvůj dotek
zkracuje krok…

Nepochybně, až si, děcka, knihu přečtete, se shodneme na tom, že některé Godwinovy myšlenky jsou zbrklé, nepodložené či přinejmenším kacířské. […] Žádný pátrač, vědec, jak říkám osvícenec v temnotách, se nevyhne omylům, ani takový vykuk jako já! – přes drobnůstky rozpoznatelných výtek takové dílo brousí a rozšiřuje obzor myšlení – možná i za obzor Západu, ač si myslíme, že právě tam dosahuje naše moudrost.

Každý výběr je z podstaty věci subjektivní a dá se napadnout. Ale reakce na tuto selekci je možná tím nejhodnotnějším, co ještě před veletrhem naše hostování ve Frankfurtu Česku poskytuje. A ta negativní reakce paradoxně nejvíc. Málokdy se u nás ve veřejném prostoru vede takto zapálená debata o literatuře, pokud zrovna nejde o až bulvární kauzy.

Navzdory tomu, že člověk na moře očividně z hlediska svého uzpůsobení nepatří, vydává se na něj. Prožitky strachu, naděje nebo útěku, které v průběhu plavby prožívá, jsou vyhroceným způsobem podobné těm, které jsou běžné v životě na pevnině. Avšak možná jsou tak běžné, že kvůli jejich neohraničenosti se s nimi jen obtížně lze vyrovnávat. Extrémní situace „jako na moři“ je dopomáhají zvýraznit, aby je člověk uměl lépe pojmout.

Jistěže je Nikolaj Ivaskiv evidentní poetický příslib a záblesky jeho talentu živě a působivě světélkují v mnoha verších a v mnoha básních. Promlouvá z nich poučené tíhnutí k postromantickému vnímání neromantického světa a nejpřesvědčivější jsou zejména tam, kde z nich posmutněle sálá vyznavačská generační tónina.

Obě zmíněné osy rozprostírají výstavou své silové čáry, jež vystavená umělecká díla provazují v dialozích. V prvním případě poodhalují tekutou nejasnost prostředí, jež obývá současný člověk. V případě druhém dochází ke zpřítomnění prostředků epistemologického násilí, jež štěpí současnou existenci.

Mně přijde, že o mužích a mužství se pořád vypráví spíš zbytečně moc. Nemyslím to jako nějaké pozérské gesto. Vážně, pojďme v Česku produkovat vyprávění o Palestinkách, pracovnicích v pečovatelských službách a ekologických aktivistkách přinejmenším s takovou intenzitou a pestrostí, s jakou se bavíme o mužství. Pak teprve možná uvidíme i další proměny, které budou stát za řeč. (Martin Šorm)

V tom lese žije s divokou kočkou
jestli ji chceš ještě někdy zahlídnout
musíš ho najít

je to lákavější než na něj čekat
protože takhle to aspoň máš ve svejch rukou

Přestože je výchozí situace hrdinky Evy více než neradostná (smrt blízkých, exekuce, odebrání dětí), setrvává Iva Hadj Moussa při ztvárnění jejího příběhu u své tendence k nadhledu a optimismu, grotesknosti a společenské satiře. Specifický je sklon k černému humoru a vytváření více či méně povedených bonmotů.

Jednou mi vyprávěl lékař, který pracoval ve Finsku, jak tam na pohotovosti vymýšleli pojízdný stůl, kde by bylo na jedné hromadě vše potřebné pro rychlý zásah od příjezdu sanitky. Slovo v tom měl chirurg, anesteziolog a další doktoři. Zeptali se ale i paní uklízečky a ta řekla, ať ho trochu zvýší, aby se pod ním dalo vytřít. I její slovo mělo váhu. Říká se tomu týmová práce.